ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.244.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 244/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. V., zastoupenému advokátem, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 18 C 218/99 o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. prosince 2002, č.j. 19 Co 2880/2002-249, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně - její advokátce, částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. září 2002, č.j.
18 C 218/99-233, uložil žalovanému uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu, jíž žalobkyni prodává stavební parcelu č. 252 o výměře 242 m2, zastavěná plocha a objekt bydlení s domem č.p. 232, vše zapsané na LV č.58 pro obec
a katastrální území D. B., u Katastrálního úřadu v Č. B.,
a to včetně vyjmenovaného příslušenství za kupní cenu 58.775,- Kč. Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů placených státem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. prosince 2002, č.j. 19 Co 2880/2002-249, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil především tím, že žalobkyně ve své žalobě vycházela ze smlouvy o budoucí smlouvě, uzavřené dne
22. července 1998, na jejímž základě se žalovaný zavázal nejpozději do 30. srpna 1998 uvedené nemovitosti převést na žalobkyni za kupní cenu 58.775,- Kč. Za tohoto stavu se proto zabýval platností zmíněné smlouvy, a to jak po formální, tak i po obsahové stránce.
Odvolací soud zde přisvědčil soudu prvního stupně pokud dovodil, že nebylo prokázáno, že nadpis \"Smlouva o smlouvě budoucí\" byl dopsán dodatečně. Jestliže pak soud prvního stupně poukázal na znalecký posudek znalce PhDr. J. V., v němž se uvádí, že text \"a současně stvrzuji, že tato smlouva byla jimi sepsána na základě jejich svobodné vůle, nikoliv tísně ani za jinak nevýhodných podmínek\", byl
do smlouvy dopsán dodatečně, nemění to nic na závaznosti uvedené smlouvy, když ani z tohoto důkazu nelze dovodit, že pokud tato věta byla dopsána, stalo se tak
před podpisem smlouvy. Z uvedeného znaleckého posudku též vyplynulo, že
k předmětné smlouvě je připojen pravý podpis žalovaného, když též vlastnoručně napsal rodné číslo pod tímto podpisem.
Odvolací soud se dále zabýval tvrzením žalovaného, že smlouvu nepodepsal dobrovolně, nýbrž že byl k tomu donucen (takže je smlouva podle §37 odst. 1 občanského zákoníku - dále jen \"o.z.\"- neplatná). Po provedeném důkazním řízení soudy učinily závěr, že nebylo prokázáno, že by žalovaný byl k podpisu donucen a že by tedy smlouvu neuzavřel svobodně. Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně v roce 1991 uvedené nemovitosti převedla na žalovaného, s nímž v té době žila v poměru družky a druha a motivem převodu byla skutečnost, že matka žalobkyně neměla dobrý vztah k žalovanému a nechtěla, aby se žalobkyní na předmětnou nemovitost jezdil. Soudy měly též za prokázáno, že při převodu těchto nemovitostí
v roce 1991 bylo mezi účastníky ústně dohodnuto, že v budoucnu žalovaný převede nemovitost zpětně na žalobkyni. Protože tento závazek nebyl písemný, bylo možno vyvodit jen morální povinnost, avšak nikoliv právní. Odvolací soud má zato, že
na základě této morální povinnosti žalovaný nakonec s převodem nemovitosti souhlasil.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána ve lhůtě stanovené v ustanovení §50a odst. 2 o.z. Jestliže žalovaný namítal, že žalobní petit neodpovídá obsahu listiny, a to zejména pokud měl žalovanému být předložen k akceptaci návrh kupní smlouvy ve formě notářského zápisu, pak je soudem poukazováno nato, že předmětnou smlouvou o smlouvě budoucí na sebe žalobkyně nevzala závazek předložit žalovanému návrh kupní smlouvy a žalovaný se nezavázal, že teprve poté v dohodnuté lhůtě tento závazek přijme. Z této smlouvy vyplývá, že se jednalo o oboustranný závazek, přičemž žalobkyně žalovaného vyzvala k uzavření smlouvy jednak sama, jednak prostřednictvím svého právního zástupce. Ustanovení
§50a odst. 1 o.z. pro smlouvu o smlouvě budoucí stanoví pouze povinnost dohodnout se o podstatných náležitostech, takže posléze uzavřená smlouva může obsahovat
i některé jiné formulace, jako např. konstatování vlastnictví předmětných nemovitostí žalovaných, včetně označení nabývacího titulu. Námitky, týkající se používání jednotného čísla místo čísla množného pokud jde o nemovitosti, jakož i střídání času přítomného a minulého, jdou pak na vrub gramatických chyb, které nemohou platnost smlouvy ohrozit.
Odvolací soud konečně poukázal na to, že není opodstatněné, pokud žalovaný
s odkazem na ustanovení §50a odst. 3 o.z. dovozoval, že povinnost uzavřít smlouvu zanikla změnou okolností, za kterých účastníci smlouvu uzavírali. Žalovaný jako důvod užití tohoto ustanovení uvádí, že je v současné době bez zaměstnání a s ohledem
na svůj věk nepředpokládá, že by zaměstnání získal. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že uvedené skutečnosti nelze považovat za takovou změnu okolností, která by odůvodňovala zánik závazku. Odvolací soud dále zamítl návrh na provedení dalších důkazů, které se měly týkat případné invalidity žalovaného, neboť úvahy o tom, zda se žalovaný stane invalidním důchodcem, přesahují rámec tohoto řízení.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16. ledna 2003 a téhož dne byl doručen žalovanému, resp. jeho zástupci.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalovaný dne 22. ledna 2003 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje
z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když předchozím a následně odvolacím soudem zrušeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl jinak, než nyní krajským soudem potvrzeným rozsudkem. Dovolání podává
z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., dále proto, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním rozhodnutí věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)
a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř).
Dovolatel v podrobném zdůvodnění svého dovolání v prvé řadě poukazuje
na skutečnost, že v rámci důkazního řízení byly čteny listiny, které k důkazu navrhl
k prokázání, že je dlouhodobě práce neschopen, a že byl podán návrh na přiznání invalidního důchodu. Tak mělo být prokázáno, že pokud vůbec existoval závazek žalovaného uzavřít kupní smlouvu, tento závazek podle §50a odst. 3 o.z. zanikl, protože na straně žalovaného se ztrátou pracovní způsobilosti okolnosti změnily do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Soud však k takto navrženým důkazům nepřihlížel, aniž zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Přitom sám žalovaný se domnívá, že rozhodnutí o invaliditě invaliditu nezakládá, ale pouze konstatuje její existenci. Invalidní stav takto u konkrétního člověka existuje již před tímto rozhodnutím.
Dovolatel též má zato, že odvolací soud aplikoval na projednávanou věc nesprávnou normu hmotného práva, a to §50a o.z. Zdůvodňuje to tím, že mezi žalovaným a žalobkyní neexistoval a ani neexistuje závazkový vztah ze smlouvy
o smlouvě budoucí. To proto, že listina, o kterou žalobkyně opírá svůj žalobní nárok, tedy listina, jejíž nadpis zní \"Smlouva o budoucí smlouvě\" s datem 22. července 1998, podle obsahu smlouvou o smlouvě budoucí není.
Podle dovolatele nesprávné posouzení věci odvolacím soudem spočívá také
v tom, že podle odvolacího soudu zde nejsou okolnosti, které podle §50a odst. 3 o.z. způsobují zánik závazku žalovaného. Přitom sám dovolatel se domnívá, že zde je několik okolností, v jejichž důsledku jeho závazek prodat v budoucnosti žalobkyni nemovitost, zanikl, pokud vůbec někdy vznikl. První z těchto okolností je to, že listinu vypracovala žalobkyně bez jakékoliv součinnosti žalovaného a bez předchozí dohody
s ním. Dále dovolatel rozsudku odvolacího soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku smluvní svobody žalovaného při podpisu listiny. Žalovaný přitom poukazuje na to, že podpis listiny žalovaným není svobodným projevem jeho vůle, čemuž nasvědčuje řada provedených důkazů. Dále podle názoru dovolatele soud nesprávně hodnotil důkazní situaci, pokud učinil závěr, že na základě jeho morální povinnosti bylo v roce 1991 mezi účastníky ústně dohodnuto, že v budoucnu žalovaný zpětně převede nemovitost
na žalobkyni, takže nakonec s převodem souhlasil. Tento závěr není podepřen žádnými důkazy.
Podle dovolatele je napadený rozsudek nesprávný, pokud se týče závěrů ohledně včasnosti žaloby ve smyslu §50a odst. 2 o.z. V listině je uvedeno datum 30.8.1998, jako datum uplynutí lhůty závazku. Žalobkyně podala původní žalobu dne 27.8.1999, tedy ve lhůtě jednoho roku. Žalobkyně však podáním s datem 10.11.2000 doručeným soudu při jednání dne 13.11.2000 změnila svůj žalobní návrh a změnu odůvodnila tím, že původní návrh byl formulován tak, že by byl nevykonatelný. Za tohoto stavu se žalovaný domnívá, že původní návrh žalobkyně nebyl žalobou, o níž hovoří §50a
odst. 2 o.z. Takovouto žalobou je až změněný žalobní návrh, avšak ke změně žaloby došlo až po uplynutí jednoleté lhůty.
Dovolatel rozsudku odvolacího soudu dále vytýká, že odvolací soud učinil nesprávné závěry též ohledně povinnosti žalobkyně předložit žalovanému k akceptaci návrh kupní smlouvy, který měl být ve formě notářského zápisu (vše za předpokladu, že listina je opravdu smlouvou o budoucí smlouvě), a dál např. to, když používá jednotného čísla, pokud jde o slovo nemovitost v listině. Rozsudek odvolacího soudu je též vadný proto, že odvolací soud v předcházejícím řízení odlišně hodnotil důkazy
od soudu prvního stupně, aniž bylo před odvolacím soudem opakováno dokazování. Dovolatel konečně vytýká odvolacímu soudu, že se nesprávně vypořádal se skutečností, že od smlouvy o budoucí smlouvě odstoupil a učinil nesprávný závěr o jeho námitce existence omylu, týkajícího se kupní ceny v okamžiku vynuceného podpisu listiny žalovaným, a následků neplatnosti listiny podle §49a o.z.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, aby věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně písemným vyjádřením ze dne
4. dubna 2003, v němž konstatuje, že má zato, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a vychází z dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu. Žádný
z dovolacích důvodů uplatněných žalovaným tak nebyl podle jejího názoru naplněn. Navrhla proto, aby dovolání žalovaného bylo v celém rozsahu zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst.1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z pohledu výtek obsažených v dovolání považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Obsah podaného dovolání však není způsobilý zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacích důvodů výslovně v dovolání uplatněných.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto případě jde především o vady, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O naplnění tohoto dovolacího důvodu lze mluvit též tehdy, vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu, než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil. Jinou vadou řízení je např. i skutečnost, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně
a odvolací soud nezjednal nápravu apod. Z obsahu spisu se však nepodává, že by řízení některou z těchto vad trpělo. Především je to třeba konstatovat v souvislosti s námitkou dovolatele, z níž lze mít zato, že se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Jak bude podrobněji rozvedeno v souvislosti s posouzením dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., odvolací soud daný spor posoudil právně standardním způsobem. Jedním z podkladů tohoto právního posouzení bylo shromáždění konkrétního objemu příslušných skutkových zjištění, která toto právní posouzení umožnila. Odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) vlastní dokazování v daném řízení zaměřil právě na ty okolnosti, které byly pro následné právní posouzení významné a podstatné. S dovolatelem proto nelze souhlasit v tom,
že by v tomto řízení bývalo došlo k naplnění předpokladů dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Bylo již uvedeno, že dovolatel nesprávnou aplikaci právního předpisu spojuje
s tím, pokud byla daná žaloba soudy posouzena ve smyslu ustanovení §50a o.z. Důvodem tohoto názoru žalovaného je však jím tvrzená okolnost (avšak v průběhu řízení nikterak prokázaná), že sám s žalobkyní platně smlouvu o smlouvě budoucí
ve smyslu citovaného ustanovení neuzavřel. V této souvislosti však neuvádí nic, co by vlastní aplikaci tohoto ustanovení soudem zpochybňovalo, když skutkové podklady rozhodnutí odvolacího soudu, o nichž bude zmínka v následující části, způsob aplikace tohoto ustanovení plně odůvodňovaly. I v případě odstavce 3 tohoto ustanovení podle něhož závazek uzavřít konkrétní smlouvu zaniká, pokud okolnosti, za kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena, soud věc posoudil správně. Je totiž zřejmé, že závazek
k uzavření budoucí smlouvy zanikne, pokud okolnosti, ze kterých subjekty při vzniku závazku vycházely, se v mezidobí změnily do té míry, že objektivně posuzováno, nelze na povinné straně spravedlivě požadovat, aby budoucí smlouvu uzavřela. Musí však jít o změnu podstatnou. Zde pak samotný fakt potencionální invalidity žalovaného sám
o sobě nebyl způsobilý bez dalšího přivodit zánik daného závazku. To pak odvolací soud též přiléhavě a v souladu s citovaných ustanovením vysvětlil.
Správně též odvolací soud posoudil otázku dodržení lhůty stanovené
v ustanovení §50a odst. 2 o.z. Skutečností totiž je, že již samotná žaloba ze dne 16.7.1999, která byla u soudu podána dne 27. srpna 1999, vychází ze znění smlouvy
o smlouvě budoucí ze dne 22. 7. 1998, když mimo jiné cituje její podstatné obsahové náležitosti.
Žalovaný konečně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá
v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu,
je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly
za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Ač dovolatel ve svém obsáhlém dovolání činí odkazy na jednotlivé důkazy provedené v tomto řízení, neuvádí nic, co by bylo způsobilé výrazně zpochybnit skutkové závěry odvolacího soudu. Týká se to zejména okolností uzavření předmětné smlouvy o smlouvě budoucí, jejíž uzavření, resp. platné uzavření, žalovaný zpochybňuje. Odvolací soud přesvědčivě uvedl, jakými úvahami se při hodnocení konkrétních důkazů řídil a dospěl tak k odpovídajícím skutkovým závěrům.
Je proto třeba uzavřít, že odvolací soud věc posoudil odpovídajícím způsobem. Za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu hodnotil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto bylo dovolání žalovaného zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §7 písm. e) vyhlášky činí sazba odměny ve věcech nahrazení projevu vůle 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50%, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobkyně proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalobkyně 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu