ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2453.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2453/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po Františce Husákové, zemřelé 23. 9. 1960, posledně bytem v Lánech č. p. 227, za účasti: 1) S. M., 2) J. B., 3) J. H., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. D 726/93, o dovolání Jaroslava Husáka proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 21 Co 34/2002-169, takto:
Dovolání Jaroslava Husáka se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Státního notářství v R. ze dne 15. 2. 1962, č. j. D 703/60-15, bylo potvrzeno, že dědictví po F. H., zemřelé 23. 9. 1960 (dále též jen „zůstavitelka“), nabyli ze zákona pozůstalý manžel J. H., bytem v Lánech č. p. 227, a pozůstalé děti J. H., S. M. a nezletilá J. H., „každý jednou čtvrtinou“; bylo rozhodnuto, že „obecná hodnota zanechaného majetku se určuje takto: jmění 14.100,- Kčs, srážky 700,- Kčs, čisté dědictví 13.400,- Kčs“; byla schválena dohoda dědiců, podle níž „poz. syn J. H. ml. převezme do svého vlastnictví polovinu domku čp. 578 s pozemky v N. S. v hodnotě 4.000,- Kčs, poz. dcera nezl. J. H. a poz. manžel J. H., který jinak dědí svršky podle §531 o. z., převezmou do svého spoluvlastnictví domek čp. 227 v L. v hodnotě 8.000,- Kčs, každý polovinou, a poz. dcera S. M. neobdrží ničeho“; bylo rozhodnuto, že „podle tohoto potvrzení
o nabytí dědictví lze I. ve vložce číslo 2518 pozemkové knihy pro kat. území N. S. na domek čp. 578 s pozemky na polovinu, připsanou dosud F. H., vložiti právo vlastnické J. H. ml., II. ve vložce číslo 429 pozemkové knihy pro kat. území L. na domek čp. 227 vložiti právo vlastnické a) J. H. st. na polovinu, b) nezl. J. H. na polovinu“. Současně bylo rozhodnuto, že „hodnota nemovitostí ad. I. 4.000,- Kčs, ad. II. 8.000,- Kčs“; projednání dědictví bylo prohlášeno za skončené.
Podáním ze dne 29. 9. 1993 dcery zůstavitelky S. M. a J. B. (původně Husáková), navrhly „doprojednání“ dědictví po zůstavitelce „ohledně ideální poloviny dílny a části pozemku č. kat. 653, která byla geometrickým plánem ze dne 18. 5. 1961 č. zak. 141-05-212 nově označena jako č. 653/2 a zapsaná ve vložce č. 2518 pozemkové knihy pro k.ú. N. S., okr. R.“.
Usnesením ze dne 4. 1. 2002, č. j. D 726/93-136, Okresní soud v Rakovníku „doplnil soupis jmění o nově najevo vyšlý majetek, tj. o polovinu vulkanizátorské dílny na pozemku p. č. 653/2 a polovinu pozemku p. č. 653/2 v N. S.“ (výrok I.); určil „obecnou cenu aktiv dědictví částkou 18.890,- Kč, z toho cenu nově najevo vyšlého majetku 4.790,- Kč, výši pasiv dědictví částkou 700,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 18.190,- Kč“ (výrok II.); potvrdil, že „nově najevo vyšlý majetek,
tj. polovinu vulkanizátorské dílny na pozemku p. č. 653/2 a polovinu pozemku p. č. 653/2 v N. S. nabyli rovným dílem podle výše svých dědických podílů poz. dcera S. M., poz. dcera J. B., poz. syn J. H. a poz. manžel. J. H., každý jednu ideální osminu z celku“ a prohlásil projednání tohoto dědictví za skončené (výrok III.).
Usnesením ze dne 10. 4. 2002, č. j. 21 Co 34/2002-169, Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel, stejně jako soud prvního stupně, ze závěru, že „polovina vulkanizátorské dílny ani polovina pozemku - p. č. 653/2 v N. S. předmětem dohody o rozdělení dědictví po zůstavitelce nebyly“ a ze závěru, že děti zůstavitelky S. M., J. B. a J. H. „jsou právními nástupci dalšího dědice“ manžela zůstavitelky J. H., který dne
18. 10. 1981 zemřel.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal Jaroslav Husák z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a v §241 odst. 3 písm. c) a d)
o. s. ř. dovolání. Namítá, že o „stejných nemovitostech“ bylo již dříve pravomocně rozhodnuto v původním dědickém řízení po zůstavitelce. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
J. B. a S. M. ve vyjádření k dovolání J. H. vyjádřily souhlas s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhly zamítnutí dovolání.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitelka F. H. zemřela dne 23. 9. 1960, řídí se řízení o dědictví po této zůstavitelce i v současné době zákonem
č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění zákona č. 68/1952 Sb., zákona č. 52/1954 Sb., zákonného opatření č. 63/1955 Sb., zákona č. 66/1956 Sb., zákona č. 15/1958 Sb. a zákona č. 46/1959 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 70/1959 Sb. [dále jen „zákon č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat
a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,
o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,
o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V posuzovaném případě J. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1
písm. d) o. s. ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení
§238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o. s. ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu J. H. v dané věci vyplývat již pouze
z ustanovení §239 o. s. ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a J. H. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
S ohledem na výše uvedené by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci mohl zakládat pouze některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Námitka dovolatele, že o „stejných nemovitostech“ bylo již dříve pravomocně rozhodnuto v původním dědickém řízení po zůstavitelce, a proto je usnesení odvolacího soudu postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř., není důvodná.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (srov. §159 odst. 3, §167 odst. 2 o. s. ř.) brání tomu, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení
a stejných osob.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Nedostatek uvedených podmínek řízení nelze odstranit; jakmile vyjdou najevo, je soud povinen řízení
v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §333 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) jakmile jsou splněny zákonné podmínky, potvrdí soud nabytí dědictví a prohlásí projednávání za skončené.
Podle ustanovení §334 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) usnesení, kterým se potvrzuje nabytí dědictví, má obsahovat: a) jméno a příjmení zůstavitele a den jeho smrti; b) jméno a příjmení dědice a jeho zákonného zástupce;
c) právní důvod nabytí dědictví (zákon nebo závěť); d) je-li několik dědiců, jakého dílu, anebo které jednotlivé věci nebo práva který z nich nabyl; e) jaké zápisy lze podle tohoto usnesení vykonat ve veřejných knihách.
Podle ustanovení §335 odst. 1 a 2 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) si dědici mohou rozdělit věci patřící do dědictví i mimosoudně. Je-li však některý z nich nesvéprávný, může se tak stát jen před soudem. Rozdělení dědictví před soudem musí být soudem schváleno (§76 věta prvá).
Podle ustanovení §339 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek, učiní státní notářství potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo nabytí dědictví potvrzeno.
Od 1. 1. 1993 řízení probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony (srov. čl. II bod 2, část věty za středníkem zákona
č. 263/1992 Sb. a ustanovení §38 o. s. ř.).
Projednání dědictví končí právní mocí usnesení o potvrzení nabytí dědictví
a prohlášením projednávání dědictví za skončené [§334 a §334 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. Objeví-li se po potvrzení o nabytí dědictví nový majetek soud, i bez návrhu z úřední povinnosti [§312 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], učiní potřebná zajišťovací opatření, doplní soupis a podle potřeby i usnesení, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví [§339 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. K doplnění usnesení o potvrzení nabytí dědictví přistoupí soud jen, je-li to podle povahy věci nezbytné (např. má-li být proveden zápis práva do katastru nemovitostí), neboť již usnesením o potvrzení nabytí dědictví, kterým bylo skončeno původní projednání dědictví, byly stanoveny díly, jakými se jednotliví dědici podílejí na dědictví, tedy i na majetku, který v době vydání původního usnesení nebyl znám [§334 odst. d) zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Zjistí-li se v průběhu dodatečného dědického řízení, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví. Tento postup je na místě jak v případě zjištění, že majetek, o němž bylo řízení vedeno, nebyl vlastnictvím zůstavitele, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán. V obou uvedených případech soud zastaví řízení ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán. Zastavení řízení
v žádném z těchto případů není důsledkem závěru, že projednání věci brání nedostatek podmínek řízení.
Pokud by soud, i přesto, že by z provedených zjištění vyplývalo, že majetek,
o němž bylo řízení vedeno, nebyl vlastnictvím zůstavitele, nebo že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán, takový majetek projednal jako dodatečně objevené dědictví po zůstaviteli (tj. doplnil soupis a usnesení o potvrzení nabytí dědictví), byl by takový postup nesprávný pro chybný závěr o existenci zůstavitelova majetku, který dosud nebyl v řízení o dědictví projednán, nejednalo by se však o situaci, kdy soud ve věci jednal a rozhodl, ač mu v tom bránil nedostatek podmínek řízení.
Ve vztahu ke shora uvedené námitce dovolatele je pak na místě uvést, že není-li podle ustanovení §339 zákona č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezbytné, aby o nově objeveném zůstavitelově majetku bylo vždy rozhodnuto usnesením o potvrzení nabytí takového majetku proto, že – jak výše uvedeno – i o tomto majetku již bylo rozhodnuto usnesením o potvrzení nabytí dědictví, kterým bylo skončeno původní projednání dědictví, je – logicky vzato – vyloučeno, aby novému projednání již projednaného zůstavitelova majetku bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou
v ustanovení §237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. postiženo. Protože dovolatel netvrdí a ani
z obsahu spisu nevyplývá, že by bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení
§237 odst. 1 o. s. ř., a protože dovolání z jiných důvodů není přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání J. H. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu