ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2536.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2536/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně K. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K., a 2) B. K., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 914/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2003, č.j. 20 Co 230/2003-58, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. července 2003, č.j. 20 Co 230/2003-58, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 25. října 2002, č.j.
9 C 914/2001-37, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy
o prodeji ve výroku specifikovaných nemovitostí v obci a katastrálním území Č., která byla uzavřena dne 30. dubna 1984 mezi žalobkyní a žalovanými. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v tomto případě shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") neosvědčila naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V daném případě soud prvního stupně vycházel z úvahy, že i v případě, že by žaloba byla (případně) úspěšná, na právním postavení žalobkyně by se nic nezměnilo, protože předmětem žaloby není určení vlastnického práva
k nemovitostem. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že (později) dne 8. dubna 1999 žalovaní smlouvou žalobkyni předmětné nemovitosti darovali jako celek, takže žalobkyně je aktuálně zapsána v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník těchto nemovitostí. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. srpna 2001, č.j.
9 C 371/2000-88, potvrzeným odvolacím soudem bylo rozhodnuto, že uvedená darovací smlouva je vůči žalobci neúčinná.
Za tohoto stavu odvolací soud dospěl k závěru, že na právním postavení žalobkyně by se nic nezměnilo, i pokud by se domohla proti žalovaným určení neplatnosti kupní smlouvy z roku 1984, neboť to nijak nemůže ovlivnit, že tyto nemovitosti lze postihnout výkonem rozhodnutí. Finanční úřad ve V., jehož odpůrčí žalobě(která byla vedena proti nynější žalobkyni) bylo pravomocným rozhodnutím soudu vyhověno, má podklad na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku, domáhat se nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným úkonem) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to vůči osobě, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl v uvedeném výroku právní moci dne
22. srpna 2003, když zástupkyni žalobkyně (dovolatelky) byl doručen dne 18. srpna 2003.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně dne
16. října 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Dovolání odůvodňuje tím, že podle §39 občanského zákoníku je neplatným takový právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Napadená smlouva byla uzavřena
za podmínek hmotné nouze žalobkyně. Věcné břemeno tak mělo pouze částečně kompenzovat ztrátu spojenou s prodejem nemovitosti. Dnes, kdy je jasné, že kupní cena za nemovitost nebude uhrazena pro dluhy žalovaných, tak dopadá ztráta spojená
s prodejem nemovitosti na ni podruhé.
Dovolatelka pak navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by
při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž samotná dovolatelka ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.
Již zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření a je vyhrazeno jen
pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
V souzeném případě se výtky obsažené v dovolání ve své podstatě váží
ke konkrétním skutkovým okolnostem, aniž by jakkoliv zpochybňovaly závěry soudů obou stupňů o tom, že v dané věci není osvědčen naléhavý právní zájem žalobkyně
na jí požadovaném určení.
Na základě zmíněných skutečností tedy není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. a považovat tak napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když odvolací soud se současně nedostal ani do případných interpretačních obtíží. Již z tohoto důvodu při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§242 o.s.ř.) tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., a nezabýval se proto dalšími výtkami obsaženými v podaném dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu