ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2571.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2571/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci dědictví po L. P., za účasti 1) D. B., 2) V. N., 3) F. N., 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, Územní pracoviště Ostrava v Ostravě, Ostrčilova č. 4, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 2311/2001, o dovolání Vlastimila Nováka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 10 Co 1532/2003-106, takto:
I. Dovolání V. N. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 28.8.2003, č. j. 99 D 2311/2001-84, Okresní soud v Ostravě určil obvyklou cenu majetku L. P., zemřelé dne 24.7.2001 (dále též jen „zůstavitelka“), částkou 817.119,10 Kč, výši dluhů částkou 10.962,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 806.157,10 Kč (výrok I.); potvrdil, že dědictví po zůstavitelce sestávající z věcí a jiných majetkových hodnot v rozhodnutí blíže specifikovaných, nabyli rovným dílem D. B., V. N. a F. N. (výrok II.); potvrdil, že z dědictví po zůstavitelce připadá České republice „vkladní knížka
č. 14-803359-0 na jméno P. L., vedená u Č. s., a.s., pobočky v O., se zůstatkem ke dni úmrtí zůst. 192.949,10 Kč včetně úroků“ (výrok III.); rozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů notáře jako soudního komisaře (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok V.).
K odvolání V. N. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15.4.2004, č. j. 10 Co 1532/2003-106, potvrdil usnesení soudu prvního stupně
„v napadené části, tj. v odstavci III. a V. výroku“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení podal V. N. dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam … protože jde o zásadní výklad … závěti zůstavitelky a dodatku k této závěti“; že „závěť i onen dodatek je nutno vykládat ve vzájemných souvislostech, s tím, co bylo skutečným úmyslem zůstavitelky“; že „nelze pochybovat o úmyslu zůstavitelky obmyslit dodatkem své dědice a rozhodně nelze předpokládat, že by počítala s tím, že tuto podstatu nabude stát“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení odvolacího soudu i jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a
v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
V. N. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o věci samé potvrzeno.
Dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o připadnutí dědictví státu, uvedeno. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání usnesení odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V. N. v dovolání namítá, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam … protože jde o zásadní výklad … závěti zůstavitelky a dodatku k této závěti“; že „závěť i onen dodatek je nutno vykládat ve vzájemných souvislostech, s tím, co bylo skutečným úmyslem zůstavitelky“; že „nelze pochybovat
o úmyslu zůstavitelky obmyslit dodatkem své dědice a rozhodně nelze předpokládat, že by počítala s tím, že tuto podstatu nabude stát“.
I když V. N. v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází (tj. výklad závěti zůstavitelky). Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal
v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. V. N. tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení
§241a odst. 3 o.s.ř. Správnost usnesení odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že usnesení odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, č. j. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 66, ročník 2004).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání V. N. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání V. N. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu