ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2678.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2678/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců: A) Ing. K. H., zastoupeného advokátkou, B) V. H., zastoupené advokátkou, C) Ing. L. H., D) M. H., E) M. H., F) V. H., G) Ing. P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Z., zastoupené advokátkou, o určení, že žalobci jsou oprávněnými dědici po K. H., o určení neplatnosti dohody dědiců, o určení neplatnosti notářského rozhodnutí, o určení, že žalovaná není dědičkou po K. H., o určení neplatnosti nabídky bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, o určení neplatnosti rozhodnutí o přijetí daru a o určení platnosti darovacích smluv, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 125/96, o dovolání žalobců A) Ing. K. H. a B) V. H. a o dovolání žalobce G) Ing. P. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2001, č. j. 27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-128, opraveného usnesením ze dne 24. července 2003, č.j. 27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-174, a usnesením ze dne 15. října 2003, č.j. 27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-177, takto:
I. Dovolání žalobců A) Ing. K. H. a B) V. H. a dovolání žalobce G) Ing. P. H. se odmítá.
II. Žalobci A) Ing. K. H., B) V. H. a G) Ing. P. H. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Ve vztahu mezi žalobci C), D), E), F) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu pro Prahu - východ dne 5.6.1996 (upřesněným podáním ze dne 11.8.1997) se žalobci domáhali určení, že - s výjimkou žalobce Ing. K. H. – „jsou oprávněnými dědici zemědělského majetku, a to zemědělské usedlosti čp. 38 v L., ze závěti pořízené zůstavitelem K. H., zesn. 5.8.1966, ze dne 3.12.1957“; že „dohoda dědiců, schválená rozhodnutím Stát. notářství Praha - východ čj. D 1524/66-49 z 28.3.1968, jako i toto rozhodnutí samo, jsou neplatné“; že „žalovaná není dědičkou zemědělského majetku po K. H., který byl předmětem jeho poslední vůle
z 3.12.1957“; že „nabídka bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví čs. státu, učiněná žalovanou dne 19.6.1968, a dále rozhodnutí o přijetí čj. Fin/RP/976-dar
z 26.11.1968 jsou neplatné“.
Návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 1.9.1997, se žalobci dále domáhali vydání „mezitímního rozsudku“, kterým by bylo určeno, že „darovací smlouvy z 15. a 16.9.1957, kterými A. H., nar. 21.4.1882 a K. H., nar. 21.3.1873, darovali nemovitosti zapsané v knih. vl. č. 212, 346 a 431 PK, k.ú. L., a ostatní zemědělský majetek přináležející k zemědělské usedlosti v L. čp. 38 žalobcům, jsou platné“, a že „vlastnictví k těmto nemovitostem a ostatnímu zemědělskému majetku přináležejícím k zemědělské usedlosti v L. čp. 38 přešlo těmito smlouvami na žalobce“.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19.11.1997, č. j. 12 C 125/96-29, zamítl žalobu i návrh na vydání „mezitimního rozsudku“ a uložil žalobcům povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalované, M. A., zemřelé dne 20.10.2003, na nákladech řízení částku 4.300,- Kč k rukám její právní zástupkyně. Vycházel ze závěru, že darovací smlouvy ze dne 15.9.1957 a ze dne 16.9.1957 jsou neplatné pro „neurčitý předmět darování“ a „chybějící souhlas ONV“; smlouva ze dne 16.9.1957 pak také pro „chybějící schválení opatrovnickým soudem“.
Usnesením ze dne 22.5.2000, č.j. 12 C 125/96-104, Okresní soud Praha - východ doplnil rozsudek ze dne 19.11.1997, č. j. 12 C 125/96-29 tak, že řízení „ohledně té části žalobního návrhu, kterým se žalobce A) domáhal, aby soud určil, že je oprávněným dědicem zemědělského majetku, odkázaného mu poslední vůlí K. H.
z 3.12.1957“, zastavil.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.4.2001, č.j.
27 Co 15/2001, 27 Co 165/2001-128, opraveným usnesením ze dne 24.7.2003, č.j.
27 Co 15/20001, 27 Co 165/2001-174, a usnesením ze dne 15.10.2003, č.j.
27 Co 15/20001, 27 Co 165/2001-177, připustil „zpětvzetí žaloby žalobců A) Ing. K. H. a B) V. H. na určení, že darovací smlouva z 16.9.1957, kterou A. H., narozená 21.4.1882 a K. H., narozený 21.3.1873, oba bytem L., darovali nemovitosti zapsané v knihovní vložce číslo 212, 346 a 431 PK, katastrální území L. a ostatní zemědělský majetek přináležející k zemědělské usedlosti v L. čp. 38 žalobcům, je platná“; rozsudek soudu prvního stupně „v tomto rozsahu“ zrušil a řízení zastavil. Současně rozhodl, že „jinak se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje“; žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit právní předchůdkyni žalované na nákladech odvolacího řízení částku 3.225,- Kč k rukám její právní zástupkyně; zamítl návrh žalobců A) Ing. K. H. a B) V. H. na připuštění dovolání „k otázce, že nedostatek souhlasu ONV podle zákona číslo 65/51 Sb. a nedostatek registrace státním notářstvím podle zákona číslo 27/57 Sb. o poplatkové registraci nemá za následek neplatnost smlouvy, ale má za následek pouze neúčinnost smlouvy“ a zastavil řízení o odvolání žalobců A) Ing. K. H. a B) V. H. proti doplňujícímu usnesení ze dne 22.5.2000, č.j. 12 C 125/96-104. Při potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, v jeho části zamítající žalobu, vycházel ze závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A) Ing. K. H. a B) V. H. dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávné právním posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „neměli naléhavý právní zájem na určení platnosti darovací smlouvy ze dne 15.9.1957“. Navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také žalobce G) Ing. P. H. Namítá, že odvolací soud rozhodl „v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a věc navíc nesprávně posoudil právně“, když dospěl k závěru, že žalobci neprokázali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané
i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má
z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (“nové\") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu, jen
z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. V případě, že odvolací soud neshledal celé své rozhodnutí za zásadního významu po právní stránce a že proto přípustnost dovolání vyslovil (přímo ve výroku rozsudku nebo ve výroku rozsudku vykládaném v souvislosti s jeho odůvodněním), lze dovolání podat jen z důvodu té právní otázky, pro niž bylo připuštěno. Pro jinou právní otázku je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu přípustné jen za podmínek uvedených
v §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, též jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. V případě, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ohledně účastníkem konkrétně specifikované právní otázky, je předpokladem pro postup podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. podání dovolání z důvodu té právní otázky, ohledně níž byl návrh na připuštění dovolání zamítnut.
V posuzovaném případě žalobci A), B) a G) napadají dovoláními rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Proto v této věci není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
V případě dovolání podaného žalobcem G) Ing. P. H. podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 i 2 o.s.ř. v dané věci nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil, a Ing. P. H. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu neučinil.
Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. nejsou splněny ani v případě dovolání žalobců A) Ing. K.H.a B) V.H. protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Žalobci A) Ing. K. H. a B) V. H. v dovolání namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že „neměli naléhavý právní zájem na určení platnosti darovací smlouvy ze dne 15.9.1957“.
Napadeným rozsudkem odvolací soud zamítl návrh žalobců A) a B)
na připuštění dovolání „k otázce, že nedostatek souhlasu ONV podle zákona číslo 65/51 Sb. a nedostatek registrace státním notářstvím podle zákona číslo 27/57 Sb.
o poplatkové registraci nemá za následek neplatnost smlouvy, ale má za následek pouze neúčinnost smlouvy“. Návrh na připuštění dovolání pro takto vymezenou právní otázku učinili žalobci A) a B) v podání označeném jako „Dodatek doplnění odvolání“ doručeném odvolacímu soudu dne 7.9.1999.
Žalobci A) a B) tak podávají dovolání z důvodu jiné právní otázky, než
pro kterou navrhli připuštění dovolání. S ohledem na výše uvedené proto jejich dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Protože dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. i podle ustanovení §239 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože dovolatelé netvrdí, a ani
z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců A) Ing. K. H., B) V. H. a G) Ing. P. H. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobců A) Ing. K. H., B) V. H. a G) Ing. P. H. bylo odmítnuto pro nepřípustnost, jsou žalobci A), B) a G) povinni společně
a nerozdílně ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně
za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci žalovanou, resp. její právní předchůdkyni, náleží odměna ve výši 2.500,- Kč a paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč [srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.]. Celkovou částku 2.575,- Kč jsou žalobci A), B) a G) povinni zaplatit společně a nerozdílně v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalovanou v dovolacím řízení zastupovala (§149 odst.1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci C), D), E), F)
a žalovanou bylo ve smyslu ustanovení §243b odst.4 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků na ni nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2004
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu