ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.490.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 490/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobců a) ing. A. T. a b) M. T., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) A. B. a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 69/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2002, č. j. 21 Co 233/2002-231, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. října 2002, č. j. 21 Co 233/2002-231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 23. července 2002, č. j. 10 C 69/2001-200, zamítl výrokem I. žalobu na určení, že žalobci mají ve společném jmění manželů zemědělskou hospodářskou budovu postavenou na st. p. č. 62/3, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 48 pro obec L. a katastrální území V. u S. Výrokem II. pak určil, že A. B. je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné ideální poloviny a J. B. byl ke dni své smrti, tj. k 18. 9. 1998 podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny zemědělské hospodářské budovy na st. p. č. 62/3 zapsané na LV č. 48 pro obec L. a katastrální území V. u S. u Katastrálního úřadu v J. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně především dovodil naléhavý právní zájem žalobců ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") na určení vlastnictví k nemovitosti, neboť na základě soudního rozhodnutí by došlo k odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Konstatoval, že stodola je samostatnou hospodářskou budovou – stodolou, přičemž ke změně (jejího) stavebně technického charakteru nikdy nedošlo. Vzal za prokázané, že z vlastnictví původního vlastníka přešla do vlastnictví státu a postupně do vlastnictví Zemědělského družstva v S. Zemědělské družstvo kupní smlouvou ze dne 1. 8. 1993 prodalo stodolu žalobcům. Podle závěru okresního soudu je však kupní smlouva neplatná pro chybějící souhlas s převodem od Okresní zemědělské správy v Jičíně, dále proto, že Zemědělské družstvo v S. nemohlo podle tehdy platných předpisů převést nemovitosti z družstevního do soukromého vlastnictví (ust. §123 a §127 občanského zákona ve znění platném v době uzavření kupní smlouvy). Na druhé straně žalovaným se vlastnické právo obnovilo na základě soudní rehabilitace a dále splněním podmínek předpokládaných v zákoně o půdě. Rozhodnutí Pozemkového úřadu ze dne 15. 10. 1993, č. j. PÚ 1625/ko/c, které nabylo právní moci dne 19. 11. 1993, bylo podle závěru soudu prvního stupně vydáno v souladu se zákonem.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 21 Co 233/2002-231, změnil rozsudek Okresního soudu v Jičíně tak, že se určuje, že žalobci Ing. A. T. a M. T. mají ve společném jmění manželů zemědělskou hospodářskou budovu, postavenou na stavební parcele č. 62/3, zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. na LV č. 48 pro obec L. a katastrální území V. u S. Zamítl vzájemný návrh žalovaných na určení, že A. B. je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné ideální poloviny aj. B. byl ke dni své smrti, tj. k 18. 9. 1998, podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny zemědělské hospodářské budovy na stavební parcele č. 62/3, zapsané na LV č. 48 pro obec L. a katastrální území V. u S.
u Katastrálního úřadu v J. Na závěr rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po provedeném dokazování uzavřel, že předmětem převodu podle výše uvedené kupní smlouvy byla stodola na st. parc. č. 62/3 jako věc celá, nikoli její ideální podíl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu o tom, jakým způsobem stodola přešla do vlastnictví státu a postupně do vlastnictví Jednotného zemědělského družstva v S. Odlišný závěr však odvolací soud učinil v otázce platnosti kupní smlouvy z hlediska udělení souhlasu ze strany Okresní zemědělské správy v J. a v této souvislosti pak dospěl i k jinému závěru právnímu. Kupní smlouva uzavřená mezi Jednotným zemědělským družstvem N. v S. a žalobci splňovala podle jeho názoru veškeré zákonné náležitosti dle tehdejší právní úpravy, včetně souhlasu okresní zemědělské správy. Odvolací soud se neztotožnil ani s právním závěrem okresního soudu, že kupní smlouva by měla být neplatná proto, že jí byla nedovoleně převáděna věc ze socialistického vlastnictví do soukromého vlastnictví občana. Podle §96 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění, mohla družstevní organizace nakládat s družstevním majetkem, zejména jej převádět, jen k plnění svých úkolů nebo vyžadoval-li to důležitý společenský zájem. Toto omezení se nevztahovalo na neupotřebitelný a přebytečný majetek. Nakládání s přebytečným a neupotřebitelným majetkem bylo upraveno v čl. VII odst. 3 Vzorových stanov Jednotných zemědělských družstev, podle kterého mohlo družstvo zcizovat svůj neupotřebitelný nebo přebytečný majetek v pořizovací ceně nad 3000,- Kč jen na základě usnesení členské schůze (sboru zástupců). K platnosti převodu tohoto majetku na jinou než socialistickou organizaci, popřípadě občana, pak bylo třeba souhlasu okresní zemědělské správy. Uvedená kupní smlouva je tedy platná a na jejím základě nabyli žalobci stodolu na st. parc. č. 62/3 ve V. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jejími vlastníky jsou nadále, když po 1. 8. 1998 se stala součástí jejich společného jmění manželů.
Naopak žalovaní nemohli nabýt vlastnictví k předmětné stodole na základě dohody o vydání nemovitosti, schválené rozhodnutím Okresního úřadu v Jičíně dne
15. 10. 1993, neboť na základě výše popsaných skutečností nebyla povinná osoba - Zemědělské družstvo S. - v době uzavření dohody vlastníkem nemovitostí
a zmíněná dohoda je tak pro rozpor se zákonem neplatná (§39 obč. zák.). Ani rozhodnutí pozemkového úřadu deklarující skutečnost, že se stodola vydává, nemohlo tuto neplatnost zhojit.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. prosince 2002.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali žalované dne
8. ledna 2003 včasné dovolání datované 16. prosince 2002, doplněné podáním ze dne 11. února 2003. Žalované napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.“) a opírají jej o dovolací důvod podle ustanovení §24la odst. 2 písm. b) a odst. 3 téhož ustanovení. Žalované od počátku řízení zastávají názor, že předmětem nabývacího titulu žalobců, tj. kupní smlouvy z l. 8. 1983 je pouze ideální jedna polovina stodoly na st. parc. č. 62/3 k. ú. V. u S. a že k prodeji této ideální jedné poloviny stodoly nebyl dán řádný souhlas okresní zemědělské správy ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 122/75 Sb. a ust. čl. 7 odst. 3 vzorových stanov družstva. Registrací neurčité a řádně neodsouhlasené kupní smlouvy tak došlo k porušení ustanovení §63 odst. 1 notářského řádu. Dále namítají i sporné ocenění stodoly znalkyní Ing. V. Š. V doplnění svého dovolání pak upřesňují námitku neplatnosti kupní smlouvy z důvodu nemožnosti plnění, neboť právní řád neumožňoval v době uzavření smlouvy a ani v současnosti neumožňuje převést reálnou část věci (zde stodoly) a dát tak vzniknout \"reálnému\" podílu na věci. Odkazují přitom na článek pátý předmětné kupní smlouvy, kde se vymezuje předmět převodu jako \"větší část stodoly na stavebním pozemku 62/3, oddělenou od zbývající části protipožární zdí a tato zbývající část je postavena na stavebním pozemku kat. č. 62/1\". Touto smlouvou je tak podle dovolatelů převáděn reálný podíl na věci, i když k reálnému rozdělení věci nedochází. Na závěr dovolatelky navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaných bylo podáno oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241
odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. V otázce přípustnosti dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodnutí odvolacího soudu však poznamenaly především vady podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Bylo uvedeno, že dovolatelky uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ten reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno vadným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Pokud dovolatelky odkazují na vady rozhodnutí podřaditelné pod ustanovení
§241a odst. 3 o. s. ř., pak takto lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo
v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až
§135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
Jak již bylo konstatováno výše, odvolací soud především učinil skutkový závěr, že předmětem převodu podle kupní smlouvy ze dne 1. srpna 1983 mezi tehdejším Jednotným zemědělským družstvem \"N.\" v S. jako prodávajícím a žalobci jako kupujícími, byla stodola na stavební parcele č. 62/3 jako věc celá, nikoliv její ideální podíl. Ač tato úvaha je určující a výchozí pro další krajským soudem učiněné závěry, je však třeba konstatovat, že její skutkový základ není ve své podstatě, především pokud se týče otázky co bylo předmětem kupní smlouvy ze dne 1. srpna 1983, zřetelně
a nezvratně z napadeného rozhodnutí seznatelný. Odvolací soud především logicky nevyložil svůj postup, pokud především dospěl k závěru, že předmětem převodu podle dotčené kupní smlouvy byl objekt stodoly jako \"věc celá\". To přitom za situace, kdy znění smlouvy nelze pokládat za rigorózně jednoznačné.
Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí totiž konstatuje, že
v předmětné kupní smlouvě sepsané dne 1. srpna 1983 formou notářského zápisu je uvedeno, že \"JZD N. v S. touto smlouvou prodává polovinu stodoly na
st. p. č. 62/3 žalobců, za 2.000,- (tehdejších) Kčs s tím, že se jedná o větší část stodoly
na st. p. č. 62/3, oddělenou od zbývající části protipožární zdí a tato zbývající část je postavena na st. p. č. 62/1\".
Protože předmětem občanskoprávních vztahů mohou být věci a další předměty vyjmenované v ustanovení §118 o. z., kdy součást věci (§120 o. z.) předmětem právních vztahů není, nemůže předmětem těchto vztahů být např. ani část stavby, která není samostatnou věcí (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. 3 Cdon 1364/96). V posuzovaném případě proto určujícím bylo zjištění, zda předmětem zmiňované smlouvy byla skutečně \"věc\" ve vyloženém smyslu. Je zřejmé, že pokud odvolací soud dovodil, že předmětem převodu podle této kupní smlouvy byla stodola na st. p. č. 62/3 jako věc celá, tento závěr jinak nikterak neodůvodňuje a pravděpodobně tak vychází z konstatování soudu prvního stupně, že předmětná nemovitost je samostatnou hospodářskou budovou. Zde je však nutno poukázat na to, že v tomto případě není seznatelné, k jakému objektu se toto konstatování vztahuje. Za situace, kdy sám citovaný text smlouvy ze dne 1. srpna 1983 zcela zřetelně postrádá jednoznačnost, pokud by měl sloužit pro účely klasifikace předmětu převodu jako \"věci\" ve smyslu ustanovení §118 o. z., odvolací soud nevysvětluje, jak k závěru, že se o takovou věc ve smyslu občanského práva skutečně jednalo, dospěl. To za situace, kdy se předmětná smlouva zmiňuje o stodole na
st. p. č. 62/3 v katastrálním území V. jednak jako o větší části stodoly, kdy zbývající část (stodoly) je zbudována na st. p. č. 62/1 (tamtéž). Současně ovšem zde text smlouvy bez dalšího upřesnění uvádí, že se takto prodává polovina stodoly na
st. p. č. 62/3 tamtéž. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud však přes tuto skutečnost nikterak nevysvětluje vlastní závěr, že předmětem převodu byla věc ve smyslu občanského práva a nikoliv případně její součást, ač text smlouvy není jednoznačný
a nepochybně umožňuje i jiný výklad (především, že zamýšlený převod se týkal pouze určité části stavby konkrétní stodoly).
Nadto i pokud by bývalo bylo najisto postaveno, že předmětem převodu byl skutečně objekt stodoly jako samostatné věci, nebylo by dále možno přehlédnout ustanovení smlouvy ze dne 1. srpna 1983 o tom, že se takto prodává polovina stodoly (nikoliv tedy např. ideální polovina stodoly), když v tomto případě by nebylo respektováno ustanovení §137 násl. o. z.
Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. dovolatelkami bylo proto v souzené věci opodstatněné.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu