ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.502.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 502/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. Z. K., zastoup. advokátem, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, o uložení povinnosti žalovanému zrušit správní rozhodnutí o přestupku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 2/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č.j. 25 Co 165/2002-13, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13. 3. 2002, č. j. 9 C 2/2002-6, zastavil řízení o žalobě, jíž žalobce požadoval, aby soud uložil žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR povinnost zrušit jeho rozhodnutí ze dne 28. 2. 1995
č.j. 2440 /ÚOBČ/94-Bab-058/94, vydané ve věci přestupkového řízení, v němž žalovaný jednal jako odvolací orgán. V odůvodnění usnesení uvedl, že uplatněný nárok nespadá do pravomoci soudu; platná úprava soudu nedovoluje rozhodnout o povinnosti správního orgánu vydat správní rozhodnutí. Obvodní soud odkázal na ust. §103, §104 odst. 1, §107 o. s. ř. s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu životního prostředí ČR k postupu podle příslušných ustanovení správního řádu. Věcnými hledisky žaloby, dovolávající se m.j. rozsudku Okresního soudu v Písku sp. zn. 9 T 239/97, se jako nevýznamnými pro rozhodnutí nezabýval.
Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným potvrdil usnesení soudu prvního stupně, napadené odvoláním žalobce, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z obsahu žaloby, podle níž se žalobce domáhá ochrany práva porušeného zásahem územního orgánu žalovaného tím, že žalovaný po výzvě žalobce zůstal nečinný, nezahájil řízení o žalobcově návrhu na poskytnutí ochrany před nečinností žalovaného jako správního orgánu a nevrátil pokutu, kterou žalobce zaplatil. Ani odvolací soud neshledal ve stávající právní úpravě možnost domáhat se ochrany před nečinností správního orgánu. Oprávnění soudu je založeno jen způsobem uvedeným v ust. §244 odst. 1 o. s. ř., pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této žaloby není dána a to ani v části týkající se požadavku žalobce na zaplacení částky 5.150,- Kč, neboť rozhodnutí o tomto návrhu odvisí od rozhodnutí o případném zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 1995 č. j. 2440/ÚOBČ/94-Bab-058/94. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudu k projednání
a rozhodnutí věci jako neodstranitelném nedostatku podmínky řízení a o nezbytnosti zastavení řízení ve smyslu ust. §104 odst. 1 o. s. ř. shledal správným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci. Vytkl, že odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně řízení zastavil podle ust. §104 odst. 1 o. s. ř. bez nařízení jednání, v nepřítomnosti žalobce i v části týkající se návrhu na zaplacení částky 5.150,- Kč. Uvedl, že nárok osoby, která byla uznána vinnou z přestupku a za týž skutek soudem pravomocně odsouzena nebo obžaloby zproštěna na vrácení částky, kterou zaplatila na náhradu pokuty a náhradu nákladů řízení, není podle ust. §94 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích vázán na jakékoli správní rozhodnutí, je dán přímo ze zákona. Okamžikem odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku soudu vzniká podle dovolatele mezi touto osobou a státem (správním orgánem) občanskoprávní vztah. Stát se ze zákona stává dlužníkem této osoby, je povinen dluh řádně a včas splnit. Neučiní-li tak, může tato osoba požadovat splnění povinnosti žalobou podle ust. §80 písm. b) o. s. ř., k jejímu projednání je dána pravomoc soudu. Soud sice nemůže rozhodovat podle ust. §94 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, o uložení povinnosti rozhodnout podle ust. §94 zák. o přestupcích však nemůže rozhodovat správní orgán, ale pouze soud. Proto se žalobce domáhá, aby soud v souladu s ust. §1, §2, §3 a §6 o. s. ř. rozhodl ve věci, kterou podle zákona neprojednává a nerozhoduje žádný jiný orgán. Žalobce je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení pravomoci soudu rozhodnout o žalobě podané ve smyslu ust. §80 písm. b) o. s. ř., o ochraně ústavou zaručených základních práv na osobní čest a dobrou pověst žalobce a splnění povinností vyplývající z ust. §94 zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002 č. j.
25 Co 165/2002-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002
č. j. 9 C 2/2000-6 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný s dovolacími námitkami nesouhlasil. Částka 5.150,- Kč byla příjmem Okresního úřadu v P., žalovaný ji neinkasoval, požadavek na její vrácení žalovaným není opodstatněn. Rozhodnutí o přestupku žalobce na úseku vodního hospodářství, kterého se v minulosti dopustil tím, že zrušil vodohospodářské dílo bez povolení vodohospodářského orgánu, není útokem proti žalobci ani porušením jeho ústavou zaručených základních práv. Přestupkové řízení bylo pravomocně ukončeno dnem
3. 3. 1995, v něm vydaná rozhodnutí jsou podle ust. §65 a násl. správního řádu nepřezkoumatelná. Obžaloba z trestných činů, jíž byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Písku zproštěn, byla podána teprve dne 30. 6. 1997. Pokud by správní orgány v obdobných případech vyčkávaly s řízením o přestupku na výsledek trestního řízení, nebylo by mnohdy možno vzhledem k prekluzi přestupek vůbec postihnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal věc podle zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001; dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu vydané po účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn zák. č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání žalobce je podle ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jejž žalobce uplatnil jako dovolací důvod, však učinil závěr, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle obsahu žaloby uznalo Ministerstvo životního prostředí ČR rozhodnutím ze dne 28. 2. 1995 č. j. 2440/ÚOBČ/94-Bab-058/94 žalobce vinným přestupkem na úseku vodního hospodářství podle ust. §34 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb.
o přestupcích, uložilo mu pokutu ve výši 5.000,- Kč a povinnost hradit náklady řízení ve výši 150,- Kč. Celková částka 5.150,- Kč byla žalobci sražena z důchodu soudním výkonem rozhodnutí. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 21. 11. 2000
č. j. 9 T 239/97-329 však žalobce zprostil obžaloby pro týž skutek; rozsudek nabyl právní moci dne 30. 8. 2001. Přípisem ze dne 29. 10. 2001 žalobce seznámil žalovaného s výsledkem trestního řízení a vyzval jej, aby své rozhodnutí ze dne 28. 2. 1995 zrušil
a žalobci vrátil částku 5.150,- Kč. Podle žaloby se tak do dne sepisu žaloby 10. 1. 2002 nestalo. S odkazem na uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby soud uložil žalovanému Ministerstvu životního prostředí ČR povinnost zrušit své rozhodnutí z 28. 2. 1995
a zaplatil žalobci 5.150,- Kč s úrokem od 2. 11. 2001 do zaplacení a náklady řízení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Podáním žaloby u obvodního soudu se žalobce dovolal pravomoci soudu k rozhodnutí o povinnosti žalovaného správního orgánu zrušit jeho rozhodnutí ve smyslu ust. §94 zákona o přestupcích a zaplatit požadovanou částku s úroky z prodlení.
Pravomocí obecně rozumíme oprávnění toho kterého orgánu rozhodovat o věci. Je vymezena zákonem, žádný orgán ji při své činnosti nesmí překročit. Soudní pravomoc upravuje uskutečňování právního řádu prostřednictvím soudů, z toho civilní soudní pravomoc činnost soudů v oblasti občanskoprávní.
Podle ust. §7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanskoprávním soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 2 cit. zák. ustanovení).
Občanský soudní řád ustanovením §7 odst. 1 vymezuje oprávnění soudů v občanskoprávním soudním řízení tak, že je vztahuje na věci vyplývající ze vztahů v ustanovení výslovně uvedených, na jiné věci, jen stanoví-li to zákon ve smyslu ust.
§7 odst. 2 o. s. ř. Posuzovanou věc podanou žalobcem soudu k projednání a rozhodnutí k těmto věcem nelze přiřadit; vztah, o němž má být podle žaloby rozhodnuto, má základ v oblasti správního práva, na něž také žalobce odkazuje. Nelze proto dovodit, že rozhodnout o této žalobě patří do pravomoci soudu ve smyslu ust. §7 odst. 1 o. s. ř. , ani ve smyslu ust. §7 odst. 2 o. s. ř., když pravomoc soudu není zákonem stanovena. Neobstojí námitka žalobce, podle níž se žalobou podle ust. §80 písm. b) o. s. ř. domáhá rozhodnutí o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, ale o níž podle zákona nerozhoduje žádný jiný orgán. Podle ust. §7 odst. 2 o. s. ř. jiné věci, než uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li tak zákon. Při absenci takového výslovného zákonného ustanovení není právně odůvodnitelné, aby věci byly podřazeny civilní pravomoci soudu jen proto, že jiný orgán se těmito věcmi nezabývá. Žalobce v souvislosti s argumentací, že posuzovaná žaloba je institutem občanského soudního řádu a patří do pravomoci soudu o ní rozhodnout, odkazuje i na ust. §80 písm. b) o. s. ř. Občanský soudní řád v ustanovení §80 upravuje druhy žalob z hlediska obsahu žalobní žádosti, pod písm. b) jsou uvedeny žaloby o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Předmětem žaloby podle ust. §80 písm. b) o. s. ř. může být splnění jakékoli povinnosti, ovšem jen za předpokladu, že je jedná o povinnost vyplývající ze vztahů uvedených v ust. §7 o. s. ř. V posuzované věci tomu tak není, okolnost, že žalobce svůj nárok uplatnil žalobou na plnění ve smyslu ust. §80 písm. b) o. s. ř. není pro závěr o pravomoci soudu ve věci jednat a rozhodnout právně významná.
Žalobní žádost směřuje k uložení povinnosti žalovaného zrušit jeho rozhodnutí
a zaplatit žalobci částku, kterou žalobce cestou soudního výkonu rozhodnutí zaplatil na pokutě a na náhradě nákladů řízení. Žalobní žádost je formulována, jako by jí byly uplatněny dva nároky na sobě nezávislé. I ohledně tohoto nároku na zaplacení částky 5.150,- Kč s příslušenstvím však platí, že projednání a rozhodnutí o něm nepatří do pravomoci soudu. Povinnost příslušného správního orgánu vrátit, co bylo zaplaceno na pokutě a nákladech řízení, upravená ust. §94 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, je podmíněna výsledkem trestního řízení ve vztahu k řízení o přestupku totožného obsahu a rozhodnutím správního orgánu, který své pravomocné rozhodnutí o přestupku, jehož součástí je i rozhodnutí o sankci (§77 zák. o přestupcích), zruší . Úvaha žalobce, že jde o nárok mající oporu v občanském zákoníku a proto podléhá civilní pravomoci soudu, není správná.
Dovolací soud neshledal v aplikaci ust. §7 ob. s. ř. a ve výkladu ust. §94 zák. č. 200/1999 Sb. o přestupcích pochybení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a rovněž neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Okolnost, že soudy obou stupňů k projednání věci nenařídily jednání, vadou ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není, neboť soud nejednal ve věci samé (§114 odst. 1, §214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.)
Všechny tyto důvody vedly dovolací soud k závěru, že usnesení odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání žalobce, je správné.
Dovolací soud dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2 věta před středníkem o. s .ř. zamítl.
V dovolacím řízení úspěšný žalovaný by měl právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), náklady v souvislosti s tímto řízením mu nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. června 2004
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu