ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.792.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 792/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A) J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu zahraničních věcí, se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí č. 5, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 69/2000 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 1 Co 136/2002-189, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 1 Co 136/2002-189, se ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně zrušuje a v této části se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V ostatním se dovolání žalované odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2001, č.j. 37 C 69/2000-116, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo uveřejnit prohlášení svého tiskového mluvčího v písemné formě a doručit České tiskové kanceláři ve znění: Dne 5. června 1998 tiskový mluvčí Ministerstva zahraničních věcí České republiky uvedl v relaci
v T. N. \"T. n.\" v souvislosti se zprávou, že odvolaný velvyslanec
v A. Dr. S. dal budovu velvyslanectví do zástavy, nepravdivý údaj, že \"skutečně, velvyslanec S. použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví v pronájmu jako zástavy pro poskytnutí úvěru\". Za tento nepravdivý údaj se J. S. tímto omlouváme. Dále byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč k náhradě nemajetkové újmy. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě státem placených nákladů daného řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce je bývalým pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR, který působil ve funkci velvyslance v A.
a na N. Z. Dne 5. června 1998 televize N. odvysílala v relaci \"T. n.\" zprávu o činnosti žalobce v době jeho působení jako velvyslance. Obsahem bylo vyjádření tiskového mluvčího žalovaného s konstatováním, že \"skutečně, velvyslanec S. použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví
v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána poprávu, protože zpráva žalovaného přednesená tiskovým mluvčím žalovaného byla pravdivá, a tudíž nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv žalobce.
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2002, č.j. 1 Co 136/2002-189, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se požadované omluvy, změnil tak, že žalovaný je povinen uveřejnit prohlášení svého tiskového mluvčího v písemné formě a doručit (je) České tiskové kanceláři ve znění: Dne 5. června 1998 tiskový mluvčí Ministerstva zahraničních věcí České republiky uvedl v relaci v T. N. \"T. n.\" v souvislosti
se zprávou, že odvolaný velvyslanec v A. Dr. S. dal budovu velvyslanectví do zástavy, nepravdivý údaj, že \"skutečně, velvyslanec S. použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\". Za tento nepravdivý údaj se J. S. tímto omlouváme. Odvolací soud současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy a o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Výrok, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud zdůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.). Odvolací soud připomněl, že základním předpokladem odpovědnosti podle ustanovení §13 o.z. je existence zásahu, který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý vyvolat újmu na právech, chráněných ustanovením §11 a násl. o.z. Již samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve sdělení tiskového mluvčího žalovaného v T. N. odvysílaného dne 5. června 1998 ve znění \"skutečně, velvyslanec Suchánek použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví
v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\". Odvolací soud dále poukázal na to, že po opakování již provedených důkazů a po provedení důkazů dalších dospěl k jinému skutkovému závěru, než soud prvého stupně. Především z dopisu australské banky ANZ z 28. srpna 1995 adresovaného žalobci není možno dovodit, že je úvěrovou, popřípadě jakoukoliv jinou smlouvou. Dopis obsahuje nelogické, věcné chyby. Odvolací soud
v této souvislosti uzavřel, že tvrzení žalovaného učiněné prostřednictvím osoby k tomu oprávněné, že \"skutečně, velvyslanec S. použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\", je nepravdivé. Toto nepravdivé tvrzení je objektivně způsobilé vyvolat újmu na osobnostních právech žalobce, neboť mu jako velvyslanci - tedy zástupci České republiky v zahraničí - podkládá nečestné jednání spočívající v nakládání s budovou, kterou si pronajala Česká republika, a to ve svůj osobní prospěch. Šlo proto o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. prosince 2002, přičemž zástupci žalované bylo doručeno toto rozhodnutí dne 6. listopadu 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. prosince 2002 včasné dovolání, jež především zdůvodňuje tím, že rozhodnutí soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\") a vychází ze skutkového zjištění, které nemá z obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka konkrétně vytýká odvolacímu soudu to, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalované, že všechny důkazy, které byly předloženy žalobcem na podporu jeho tvrzení, že nevyužil toho, že majitel zmiňované budovy tuto budovu zatížil na určitou dobu zástavním právem k zajištění úvěru, který si žalobce jako český velvyslanec v Austrálii vzal k nákupu nemovitostí pro komerční účely, se týkaly pouze pozemku, a nikoliv tedy budovy. Odvolací soud též vzal za důkaz dokument nazvaný \"caveat\", aniž by tento dokument byl přeložen do českého jazyka a aniž by soud tento dokument jakkoliv právně-relevantním způsobem zhodnotil jako důkaz. Odvolací soud naprosto nesprávně též interpretoval vyjádření žalované, že obsahem prohlášení jejího tiskového mluvčího nebylo tvrzení o tom, že žalobce nemohl budovu zastavit, neboť nebyl jejím vlastníkem. Obsahem tohoto vyjádření bylo, že nebyla zastavena žalobcem (že žalobce nebyl
v postavení zástavce), nýbrž to, že byla pouze zastavena ve prospěch žalobce, přičemž tento fakt byl v průběhu řízení prokázán. Odvolací soud též podle dovolatelky nesprávně posoudil i otázku, zda by předmětný výrok, pokud by se prokázalo, že je nepravdivý, byl schopen vyvolat újmu na osobnostních právech žalobce. Z prohlášení tiskového mluvčího žalované podle dovolatelky nemůže nikdo dojít k závěru, že je tvrzeno, že by žalobce s budovou velvyslanectví nakládal, neboť to objektivně ani jako nájemce udělat nemohl. Žalovaná v průběhu řízení nepřímými důkazy dokázala, že žalobce využil \"zvláštní službu\" pana G., majitele budovy, v níž sídlilo velvyslanectví ČR, spočívající v tom, že pan G. v jeho prospěch zastavil tuto budovu. Dovolatelka proto žádá, aby dovolací soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno žalobcem vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud pak dále uvážil, že podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to ve vztahu k výroku ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.
Dovolatelka ve svém dovolání nikterak nerozlišuje mezi výroky rozsudku odvolacího soudu, a tak fakticky napadá tímto dovoláním i výrok tohoto rozsudku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto výroku však s přihlédnutím
ke znění ustanovení §237, §238, §238a a §239 není dovolání přípustné. V této části proto byl dovolací soud nucen podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalované odmítnout.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze
ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze v tomto výroku považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., které však z obsahu spisu seznány nebyly. Dovolací soud je dále povinen přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Právě především takováto vada rozhodnutí odvolacího soudu poznamenala.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho rozsudek ze dne 17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně je třeba zdůraznit, že však ani případný nedostatek právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, když z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto postupem - pokud vyústí ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - totiž odvolací soud poruší zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť účastníkům řízení odepře možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené
v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne 30. prosince 2003 č.j. 30 Cdo 1198/2001 apod.).
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve věci dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána poprávu, protože zpráva žalovaného přednesená tiskovým mluvčím žalovaného (totiž, že \"skutečně, velvyslanec S. použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\") byla pravdivá,
z čehož dovodil, že tak nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Soud prvního stupně v tomto případě k okolnostem nálezu dokumentu ze dne 28. srpna 1995 (z něhož vyplývalo, že australská banka ANZ vyhověla žádosti žalobce
o poskytnutí úvěru s podmínkou poskytnutí záruky ve formě zástavního práva k budově na adrese 38 Culgoa Circuit ve čtvrti O‘Malley, kde měla sídlo ambasáda České republiky), k aktivitám žalobce, k okolnostem provedení inspekce na ambasádě
v A. a ke zjištěným nedostatkům vyslechl konkrétní svědky, jejichž výpovědi se mu jevily jako zásadně věrohodné. Naproti tomu jako nevěrohodná se mu naopak jevila výpověď žalobce mimo jiné, pokud se týkala události vztahující se ke zmíněnému dokumentu. Skutečnost, že byl úvěr poskytnut, stejně jako záruka ve formě (zmíněné) zástavy, byla podle soudu prvního stupně potvrzena mimo jiné i výpisem z účtu žalobce u této banky ze dne 2. února 1996.
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud doplnil dokazování opakováním některých listinných důkazů a především nově provedl důkaz dopisem banky ANZ ze dne 7. června 2001, předloženým soudu až v rámci odvolacího řízení. Ač odvolací soud poukazuje na to, že dopis ze dne 28. srpna 1995 adresovaný žalobci zmíněnou bankou ANZ obsahuje nelogické věcné chyby, je zřejmé, že určující význam pro posouzení věci odvolacím soudem měl právě (tzv. vysvětlující) dopis
ze dne 7. června 2001, vypovídající o tom, že dopis banky ze dne 28. srpna 1995 byl nesprávný jak v adrese nemovitosti, tak v adrese zástavy. Dospěl tak k závěru, že sporné tvrzení žalovaného učiněné osobou k tomu oprávněnou, je nepravdivé, přičemž bylo objektivně způsobilé vyvolat újmu na osobnostních právech žalobce.
Odvolací soud tak vzal v úvahu podstatné skutkové zjištění, které učinil sám, které však nebylo učiněno soudem prvního stupně, a z něhož proto také soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel. Již tím ovšem ve smyslu uvedeného výkladu odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nadto - jak již bylo zmíněno - soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů, fakticky zcela odlišně hodnotil samotnou věrohodnost žalobce ve vztahu
k dokumentu ze dne 28. srpna 1995, avšak odvolací soud se s touto skutečností odpovědněji nevypořádal (když sice akcentoval již zmíněnou zprávu banky ANZ ze dne 7. června 2001, avšak jinak např. neopakoval výslechy provedené soudem prvního stupně).
Jako ne zcela případná se kromě toho dovolacímu soudu jeví argumentace, pokud se váže ke konstatování, že Česká republika byla v daném případě v pozici nájemce, a proto byla vyloučena jakákoliv možnost s nemovitostí nakládat ve smyslu jejího zatěžování zástavním právem, když zástavní smlouvu může uzavřít pouze majitel nemovitosti a nikoliv její nájemce. Skutečností totiž je, že úvahy o možném zásahu proti právu na ochranu osobnosti žalobce je třeba spojovat výlučně s předmětným tvrzením, že \"velvyslanec Suchánek použil zástavy budovy, kterou má naše velvyslanectví
v pronájmu, jako zástavy pro poskytnutí úvěru\" a nikoliv snad s tím, co takto jinak
(ve vztahu k otázce, kdo zástavu zřídil) tvrzeno nebylo (t.j. tvrzení v sobě neobsahuje údaj o tom, kým byla předmětná zástava zřízena).
Konečně není možno pominout ani skutečnost, že ač soud může získat konkrétním způsobem znalost cizozemského práva, je třeba v případech, kdy je tato znalost pro posouzení věci významná, učinit zřejmým, na základě jakých skutečností soud tuto znalost získal. V souzené věci, přesto, že odvolací soud v zásadě vykládal instituty cizozemského práva (takže zde v této souvislosti nešlo o případ, na nějž dopadá ustanovení §121 o.s.ř.), odvolací soud neobjasnil eventuální zdroj případné znalosti tohoto zahraničního práva. V tomto smyslu jsou proto jeho úvahy v zásadě nepřezkoumatelné.
Je proto nutno uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé
v uvedeném výroku Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat
za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této části zrušil a vrátil věc uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení
(§243b odst. 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu