ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.888.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 888/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. M., za účasti: 1) A. M., zastoupeného advokátem, 2) V. M., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 365/2000, o dovolání Ing. Antonína Maška proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2003, č.j. 24 Co 161/2003-324, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23.7.2003, č.j. 20 D 365/2000-284, Obvodní soud pro Prahu 8 určil obecnou cenu dědictví po M. M., zemřelé dne 22.5.1986 (dále též jen „zůstavitelka“), částkou 294.323,27 Kč, výši dluhů částkou 500,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstavitelce částkou 293.823,27 Kč s tím, že „původní dědické řízení
pod spis. značkou 8 D 1294/86 bylo pravomocně skončeno dne 8.8.1988 a zůstává beze změny“.
K odvolání A. M. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.6.2003, č.j. 24 Co 161/2003-324, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal A. M. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2000, s tím, že mu „byla odňata možnost jednat před soudem“; a dále z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. s tím, že „by mohl dovolací soud dospět k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“. S poukázáním na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. pak uvádí, že „důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci dovolacím soudem, neboť je podle něj nesprávné, že do aktiv dědictví nebyl zařazen restituční nárok uplatněný podle zák.č. 229/1991 Sb., když se nejedná o restituční nárok, nýbrž o nárok dědický, který bylo nutno projednat. Stejné důvody jsou i ve vztahu k nemovitostem – dům č.p. 545
na pozemku p.č. 624 a pozemek p.č. 624, vše v k.ú. K.“. Dále namítá, že „jím tvrzená další aktiva – šperky, hotovost, vkladní knížky, nábytek a obrazy, nejsou sporná mezi účastníky, a tudíž bylo nutno při soupisu aktiv a pasiv a výpočtu čistého majetku
i k nim přihlížet“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení
o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12.
a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“)
a zůstavitelka M. M. zemřela dne 22.5.1986, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě,
o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků,
o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení,
o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích,
o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč
a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě A. M. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu A. M. v dané věci vyplývat již pouze
z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a A. M. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinil.
A. M. dovozuje přípustnost svého dovolání také z ustanovení
§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. s tím, že mu „byla odňata možnost jednat před soudem“; podrobněji tento uplatněný dovolací důvod nespecifikuje.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám taxativně uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. zmatečnostem).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a důvodné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je touto vadou postiženo; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Dovolatel v dovolání neuvádí - jak vyplývá z jeho obsahu - nic o tom, že by mu postupem odvolacího soudu byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád jako účastníkovi řízení dává, a poznatky o tom nevyplývají ani
z obsahu spisu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Protože usnesení odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm f) o.s.ř. postiženo, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení
§237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání
A. M. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu