ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.902.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 902/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň A) R. B. a B) R. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným l) J. K. a 2) B. K., obou zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva a o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 11 C 1302/93, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2002, č.j. 25 Co 213/2002-204, takto:
I. Dovolání žalobkyň se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 8. listopadu 2001, č.j. 11 C 1302/93-176, zamítl žalobu na určení, že ke dni úmrtí K. B., narozeného dne 21. června 1923, zemřelého dne 8. září 1994, naposledy bytem v K. n. V., byli bezpodílovými spoluvlastníky domu č.p. 598, se stavební parcelou č. parc. 885 o výměře 116 m2 a pozemku č. parc. 163/38 o výměře 492 m2, se všemi součástmi a příslušenstvími, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu
v M. na listu vlastnictví č. 792 pro obec K. n. V. a katastrální území L., K. B., narozený 21. června 1923, naposledy bytem v K.
n. V. a R. B., narozená 4. srpna 1926, (výrok I.). Výrokem II. tohoto rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vrátit žalobcům dar sestávající z výše uvedených nemovitostí. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a výrokem IV. o náhradě státem placených nákladů daného řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. srpna 2002, č.j. 25 Co 213/2002-204, kterým rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. potvrdil, zatímco v ostatních výrocích tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Odvolací soud v případě potvrzeného prvního výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházel z toho, že dne 19. ledna 1993 byla mezi K. B. a první žalobkyní jako darujícími a žalovanými jako obdarovanými uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byly výše uvedené nemovitosti v katastrálním území L., obec K. n. V. Z provedeného dokazování odvolací soud mimo jiné zjistil, že duševní stav K. B. nebyl v době uzavření darovací smlouvy na překážku tomu, aby nebyl schopen odpovědně rozhodnout, komu a co chce darovat. Odvolací soud se dále zabýval otázkou (jako otázkou předběžnou) platnosti smlouvy ze dne 19. ledna 1993. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, hodnotil text této smlouvy jako zcela srozumitelný a určitý. Poukázal na to, že není pochyb o tom, kdo je dárce a kdo obdarovaný, přičemž zcela jasný je i předmět darování. Splněna byla i podmínka písemné formy této smlouvy, týkající se nemovitostí. Pokud žalobkyně namítaly, že text smlouvy neobsahoval prohlášení žalovaných, že dar přijímají, takže podle žalobkyň by měla být smlouva absolutně neplatná, pak tuto námitku neshledal důvodnou, když
v předchozím svém zrušovacím usnesení poukázal nato, že oba žalovaní v předmětné smlouvě svou vůli dar přijmout vyjádřili, přičemž tuto vůli vyjádřili i při uzavírání této smlouvy tak i později. Odvolací soud pak nepovažoval za důvodnou ani další námitku žalobkyň o neurčitosti předmětné smlouvy, když příslušenství předmětných nemovitostí bylo ve smlouvě specifikováno. Za prokázané vzal též to, že první žalobkyně i K. B. uzavřeli darovací smlouvu svobodně, předmětná darovací smlouva byla uzavřena platně a na základě ní se žalovaní stali vlastníky předmětných nemovitostí. Proto soud prvého stupně žalobu na určení vlastnického práva správně zamítl. V této části proto byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (§219 o.s.ř).
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. září 2002, přičemž zástupci žalobkyň byl doručen téhož dne.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 22. listopadu 2002 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozují z ustanovení
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jako dovolací důvod pak uvádějí odkaz na ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., takže namítají, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Současně však uplatňují též dovolací důvod
ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelky především poukazují na to, že
v průběhu celého soudního řízení opakovaně namítaly absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 19. ledna 1993, když tato smlouva neobsahovala výslovné písemné vyjádření vůle žalovaných jako obdarovaných předmětný dar přijmout. Mají zato, že pokud ustanovení §628 odst. 1 o.z. definuje darovací smlouvu jako dvoustranný právní úkon, kterým dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá, jsou tím vymezeny základní náležitosti darovací smlouvy, které musí být vzhledem k obligatorní písemné formě také výslovně písemně vyjádřeny. Pouhý podpis připojený na listinu však není potřebným projevem vůle (protože projev vůle přijmout dar musí být výslovný). Obsah učiněného projevu vůle je možno vykládat, avšak není možné takovýto projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat. Jestliže žalovaní v písemně uzavřené darovací smlouvě výslovně nevyjádřili svou vůli dar přijmout, je jakékoliv dovozování jejich vůle, která zůstala neprojevena, faktickým nahrazováním neexistujícího projevu vůle.
Dále se dovolatelky domnívají, že skutková zjištění soudu o svéprávnosti K. B. v době uzavírání darovací smlouvy nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zejména závěry znaleckého posudku o výrazném zhoršení psychického stavu K. B. až v roce 1994 nepovažují za přesvědčivé. Žádaly proto o zpracování revizního znaleckého posudku, který však nebyl soudem vyžádán. Z popsaných důvodů proto dovolatelky žádají, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (v uvedeném rozsahu) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se protistrana nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se
o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze
v části dovoláním dotčené v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobkyň považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelky uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
První z označených dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j.
je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Darovací smlouvou dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje obdarovanému, a ten dar nebo slib přijímá. Darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci
při darování (§628 odst. 1 a 2 o.z.).
Je nepochybné, že zákonná úprava vztahující se k možnosti uzavřít darovací smlouvu ohledně nemovitostí vyžaduje mimo jiné, aby obdarovaný v písemné formě projevil vůli, že dar, respektive slib, přijímá. V posuzované věci měly soudy při úvahách o tom, zda zmíněný požadavek byl skutečně také naplněn, k dispozici písemnou darovací smlouvu ze dne 19. ledna 1993. Soudy obou stupňů z ní dovodily, že z této smlouvy vyplývá přijetí daru obdarovanými. Tento závěr pak ani podané dovolání
ve skutečnosti není způsobilé zpochybnit. Z uvedené smlouvy zcela nepochybně vyplývá vůle označených dárců i označených obdarovaných předmětnou darovací smlouvu uzavřít, což je stvrzeno jejich podpisy. To, že obdarovaní poskytnutý dar přijímají, lze dovodit např. mimo jiné z bodu 3 smlouvy, kde se sami obdarovaní ve vztahu k dárcům zavazují poskytnout jim v této souvislosti plnění spočívající
v bezplatném doživotním užívání bytu a přilehlých pozemků, přičemž současně obdarovaní prohlašují mimo jiné to, že je jim známo, že s nemovitostmi nepřejímají žádné dluhy, atp. (tedy tyto darované nemovitosti od dárců přejímají). To, že obdarovaní dar od dárců přijímají, pak vyplývá i z dalších článků uvedené smlouvy. Nelze proto dovodit, že by soud v daném případě nesprávně aplikoval a vyložil ustanovení §628 odst. 1 a 2 o.z., když na základě konkrétních skutkových zjištění dovodil, že předmětná darovací smlouva vyhovuje předpokladům obsaženým
ve zmíněném ustanovení o.z.
Dovolatelky dále uplatnily dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., podle nějž lze vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které
z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly
za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti,
je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.
S přihlédnutím k vyloženému je třeba konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného rozhodnutí seznatelné, což platí
i o v průběhu důkazního řízení shromážděných, resp. zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, jímž k příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci opodstatněné.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelek, obsažených v jejich dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku
ve věci samé jako správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto dovolání žalobkyň zamítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno skutečností, že dovolatelky neměly se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovaným zde žádné náklady nevznikly
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 a §151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu