ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1024.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1024/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. a.s., proti žalovanému Ing. J. V., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 361.094,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 75/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č.j. 51 Co 103/2003-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou proti žalovanému domáhala zaplacení částky 361.094,- Kč jako úplaty za objednanou a uskutečněnou přepravu materiálu, dále zaplacení částky 30.224,30 Kč představující úrok z prodlení za opožděné zaplacení faktur, které žalovaný uhradil až po podání žaloby, a dále úrok z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur.
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. listopadu 2001, č.j. 29 C 75/99-114, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 22.096,20 Kč, zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2002, č.j. 51 Co 96/2002-133, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že rozhodoval o žalobě, která nebyla způsobilá věcného projednání, neboť neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, jak to ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vyžaduje. Dalších pochybení se dopustil jak při provádění dokazování, tak i při hodnocení důkazů, přičemž rovněž nezdůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené žalobkyní. Mimo již uvedených důvodů však odvolací soud zrušil rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť soud prvního stupně vůbec neuvedl, co provedenými důkazy bylo prokázáno či nikoli.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002, č.j. 29 C 75/99-167, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 107.557,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku jeho rozhodnutí, a dále částku 30.224,30 Kč představující úrok z prodlení z faktur zaplacených po podání žaloby. Ve zbývající části, tj. ohledně částky 253.537,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. května 2003, č.j. 51 Co 103/2003-195, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 98.086,80 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků. Ve vyhovujícím výroku, tj. ohledně částky 9.470,20 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl v tomto rozsahu odvoláním napaden. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. V odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně provedl navržené důkazy procesně předepsaným způsobem a hodnotil je podle obecných zásad logiky způsobem, který přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 253.537,- Kč s příslušenstvím, jakož i v části týkající se náhrady nákladů řízení, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Namítla, že soudy obou stupňů při rozhodování pochybily tím, že jednak nepřihlédly k některým důkazům, které byly provedeny a jednak nevyhověly jejím dalším návrhům na doplnění dokazování, které dle jejího názoru svědčí o provedení přepravy a tím o oprávněnosti jejího žalobního nároku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, aby jí bylo vyhověno i ve zbývající části žaloby.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O tento případ však v posuzované věci nešlo, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, jakož i z odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 28. června 2002 a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2002, odvolací soud nezrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro jiný právní názor na posuzovanou věc, ale pro procesní nedostatky, kterých se soud prvního stupně v řízení dopustil. Dovolání tak podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není, oproti očekávání dovolatelky, přípustné.
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – dovolatelka, předpokládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nevznesla námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá, nýbrž její výhrady směřují výlučně do skutkových zjištění (jejich úplnosti) soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů. Dovolatelka vyjmenovává jednak provedené důkazy, které nebyly vzaty v úvahu, a jednak důkazy, které nebyly k jejímu návrhu provedeny vůbec a dle jejího názoru svědčí o oprávněnosti žalobního nároku.
Z výše uvedeného však vyplývá, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř .
Lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajících se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu