ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1051.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1051/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. p. a.s., proti žalovanému V. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1,025.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská pod sp. zn. 14 Cm 403/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2003, č.j. 9 Cmo 105/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 4. října 2002, č.j. 14 Cm 403/99-41, kterým Městský soud v Praze - pracoviště Slezská žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,025.524,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala uspokojení práva na náhradu škody podle §813 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), které na ni vůči žalovanému přešlo z pojištěného a to do výše pojistného plnění, které mu jako pojistitel poskytla na základě uzavřené pojistné smlouvy jako náhradu škody, která mu byla způsobena na přepravované zásilce její ztrátou při přepravě, kterou pro něho zajišťoval na základě uzavřené přepravní smlouvy žalovaný.
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v dané věci byly všechny podmínky přechodu práva na náhradu škody podle uvedené právní normy – odpovědnost za škodu jiného, existence práva na náhradu škody v okamžiku pojistné události a výplata pojistného plnění z titulu pojistné smlouvy – naplněny. Soud prvního stupně vyšel správně z objektivní odpovědnosti dopravce (žalovaného) za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky od okamžiku jejího převzetí až do okamžiku jejího vydání příjemci, dané Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“) vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1975 Sb., kterou žalovaný na sebe převzal uzavřením přepravní smlouvy s pojištěným. Objektivní charakter uvedené odpovědnosti dopravce neumožňuje zproštění jeho odpovědnosti prokázáním nedostatku zavinění, ale pouze prokázáním existence liberačních důvodů ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, které tkví v objektivních okolnostech, nikoli v okolnostech subjektivních, přičemž důkazní břemeno prokázání těchto liberačních důvodů je na dopravci – žalovaném. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalovaný okolnosti zakládající existenci některého z liberačních důvodů neprokázal; jeho obranu, že ztrátu přepravované zásilky nezavinil, a zdůrazňující možnou odpovědnost řidiče vozidla (zaměstnance dopravce) označil z hlediska Úmluvou CMR zakotvené objektivní odpovědnosti dopravce za irelevantní. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, namítaje, že soudy obou stupňů podle jeho názoru správně a úplně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudily. Uvedl, že žalobkyně ani soudy nepřihlédly k připojištění předmětné dopravy pojistnou smlouvou o pojištění odpovědnosti za škodu, kterou uzavřel se žalobkyní a která platila v době, kdy byla předmětná doprava pneumatik na mezinárodní nákladní list realizována. Rovněž tak nebylo vzato v úvahu, že řidič kamionu ho při odstavení zabezpečil způsobem, který jeho technický stav dovoloval. Podle dovolatele není důkazní břemeno na něm, ale naopak na žalobkyni, která neprokázala, že porušil podmínky zajištění přepravovaného nákladu a odmítla mu jakékoliv plnění z pojistné smlouvy poskytnout. Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že podle jejího názoru soudy obou stupňů na základě zjištěného stavu věc správně i právně posoudily. Žalovaný neprokázal žádné objektivní okolnosti, které by zakládaly existenci některého z liberačních důvodů ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, přičemž krádež nelze považovat za neodvratitelnou událost, které se nelze objektivně vyhnout. K argumentaci žalovaného uzavřenou pojistnou smlouvou o pojištění odpovědnosti za škodu silničního dopravce sdělila, že ho již v průběhu řízení informovala o tom, že k zamítnutí poskytnutí pojistného plnění došlo s odkazem na výluky z pojištění dle konkrétního ustanovení Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu silničního dopravce. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku podle §813 odst. 1 obč. zák. správný právní předpis - Úmluvu CMR, jejíž příslušná ustanovení i správně vyložily. Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatel zřejmě nepochopil charakter odpovědnosti dopravce za škodu na přepravované zásilce dle Úmluvy CMR (článek 17), která je objektivní s možností liberace (vyvinění), přičemž důkazní břemeno o existenci liberačního důvodu leží na dopravci (žalovaném). Tvrzení dovolatele o tom, že odstavený kamion zabezpečil a jeho náklad pojistil, případně že dodržel další povinnosti dopravce, existenci některého z liberačních důvodů neprokazuje. To podrobně a přesvědčivě odůvodnil v napadeném rozsudku i odvolací soud.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu