ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1065.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1065/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N. M. B., zastoupené, advokátem, proti žalované … pojišťovně České republiky, zastoupené, advokátem, o určení neplatnosti dohody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 253/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2003, č.j. 20 Co 95/2002 – 138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2003, č.j. 20 Co 95/2002 – 138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. srpna 2001, č.j. 44 C 253/97 – 123, poté co jeho rozsudek ze dne 12. ledna 1999, č.j. 44 C 253/97-60, kterým určil, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 9. 1996, označená jako Dodatek č. XII. ke Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi oběma stranami ze dne 14. 7. 1995, je neplatná, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2001, č.j. 16 Co 430/99-104, a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby se soud prvního stupně zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, zamítl návrh na určení, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 9. 1996, označená jako Dodatek č. XII. ke Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi oběma stranami ze dne 14. 7. 1995, je neplatná; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud akceptoval žalobkyní uváděný naléhavý právní zájem na požadovaném určení a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1491/99, s nímž se ztotožnil, uzavřel, že dohoda mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 4. 9. 1996, označená jako Dodatek č. XII. ke Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi oběma stranami ze dne 14. 7. 1995 (dále jen dohoda), není podle §39 obč. zák. neplatná, neboť účastníci byli oprávněni ke smluvnímu omezení úhrady za zdravotní péči nepřekračujícímu rámec ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění ke dni podepsání dohody, tudíž tato dohoda neodporuje citovanému zákonnému ustanovení ani jej neobchází.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. února 2003, č.j. 20 Co 95/2002 – 138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že náhrada nákladů odvolacího řízení se žalované nepřiznává. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, však potvrdil ze zcela jiných důvodů. Dospěl k závěru, že je důvod pro zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné dohody pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dosud uhradila žalobkyni jí účtované náklady na poskytnutí zdravotní péče, a že dosud nedošlo k jejich krácení podle předmětné dohody, a dovodil, že určovací žaloba nemůže v daném případě plnit preventivní funkci a nemůže eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu. Pokud by soud rozhodl o platnosti či neplatnosti předmětné dohody, nic by se nezměnilo na vymožitelnosti práva žalované vůči žalobkyni, pokud by se domáhala vrácení údajně neoprávněně vyplacené úhrady za poskytnutí zdravotní péče, a ani by se nezabránilo žalované zastavit platby za další pojistná období s poukazem na tvrzenou protipohledávku z předmětné dohody. Dovodil, že v každém případě by musela existovat a následovat žaloba na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř., kterou by se buď žalobkyně domáhala po žalované proplacení úhrady za poskytnutou zdravotní péči nebo naopak žalovaná by se musela domáhat žalobou na plnění po žalobkyni zaplacení částek, o kterých tvrdí, že jí byly vyplaceny neoprávněně. Z uvedených důvodů odvolací soud již nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně o platnosti předmětné dohody.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila se závěrem, že na její straně neexistuje naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti předmětné dohody, když na základě právního úkonu – uzavřené dohody - ještě nedošlo k žádnému neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně ze strany žalované, tento zásah pouze bezprostředně hrozí, a proto v této situaci - před porušením práva - nemá žalobkyně na výběr, nemůže se ještě domáhat svého práva žalobou na plnění, ale pouze žalobou na určení, že předmětná dohoda je neplatná. Pokud by byl správný závěr odvolacího soudu, musela by žalobkyně se svou soudní obranou vyčkat až na faktický neoprávněný zásah do svého práva a pak volit žalobu na plnění. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl, neboť je přesvědčena, že odvolací soud svým rozsudkem správně zhodnotil stav věci a není důvod pro zrušení jeho rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu není ve skutečnosti potvrzujícím rozsudkem ve věci samé.
V dané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl výrok rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2001, č.j. 44 C 253/97 – 123, týkající se naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 9. 1996, ve skutečnosti změněn, jestliže odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na takovém určení. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil, avšak důvod pro zamítnutí žaloby shledal pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné dohody, zatímco soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že předmětná dohoda není neplatná. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [dříve §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 1999, seš. 9, pod č. 52). Shodný závěr zaujal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura r. 2000, seš. č. 1, pod č. 7/2000, když dovodil, že pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně.
Podané dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 1972, seš. 1, pod č. 17/72).
Jestliže v dané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná dosud uhradila žalobkyni jí účtované náklady na poskytnutí zdravotní péče podle uzavřené smlouvy, a že dosud nedošlo k jejich krácení podle předmětného dodatku k této smlouvě, pak je důvodná námitka žalobkyně k nesprávnému právnímu posouzení jejího naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti předmětné dohody (dodatku ke smlouvě) a je třeba ji přisvědčit, že na její straně existuje naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti této dohody, když na základě právního úkonu – uzavřené dohody - ještě nedošlo k žádnému zásahu do práv žalobkyně ze strany žalované. Tento zásah pouze bezprostředně (i v době rozhodování odvolacího soudu) hrozil, a proto v této situaci nemohla se ještě domáhat svého práva žalobou na plnění. Svých práv ještě před porušením práva se mohla domáhat pouze žalobou na určení, že předmětná dohoda je neplatná.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.) a věc vrátil soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž přezkoumá i závěr soudu prvního stupně, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 4. 9. 1996, označená jako Dodatek č. XII. ke Smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče mezi oběma stranami ze dne 14. 7. 1995, je neplatná. V této souvislosti dovolací soud připomíná rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1491/99. Odvolací soud rozhodne i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu