ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1070.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1070/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně O. K., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému m. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 20 137,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 19 C 109/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2003 č. j. 23 Co 214/2003-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2003 č. j. 23 Co 214/2003-51
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 31. ledna 2003 č. j. 19 C 109/2001-30 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10 309,70 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 2. 2001 do zaplacení a částku 9 828 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je spoluvlastnicí pozemku parcelní číslo 5743/1 o výměře 1 720 m2 v katastrálním území K., přičemž její spoluvlastnický podíl činil nejprve 33 tisícin a od 30. 4. 2001 400 tisícin, a dále, že je na tomto pozemku umístěna přístupová komunikace k rodinným domkům. K uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky nedošlo, takže žalovaný užívá komunikaci bez právního důvodu. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalovanému vzniká podle §451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) bezdůvodné obohacení, jehož výše odpovídá nájemnému, které by žalobkyni náleželo podle příslušných cenových předpisů vydaných Ministerstvem financí ČR uveřejněných v cenových věstnících. Tyto stanoví maximální nájemné u ostatních pozemků nesloužících k podnikání částkou 9 Kč za 1 m2 pro léta 1998 – 2000 a částkou 15 Kč za l m2 od roku 2001. Takto vypočtenou peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení je podle závěru soudu prvního stupně žalovaný povinen žalobkyni vydat.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2003 č. j. 23 Co 214/2003-51 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení 20 137,70 Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, stejně jako jeho právní závěr, že bezplatným užíváním pozemku žalobkyně získal žalovaný bezdůvodného obohacení, které je podle §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) povinen vydat. Soud prvního stupně však podle závěru odvolacího soudu pochybil v tom, že nedostatečně zohlednil celkové okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení, především nepřihlédl k existenci „dohody o předání funkce investora“, kterou žalovaný uzavřel se žalobkyní a ostatními spoluvlastníky předmětného pozemku dne 15. 7. 1996. Podle této dohody převzal žalovaný od žalobkyně funkci investora staveb na předmětném pozemku, a to komunikace a veřejného osvětlení pro 12 rodinných domků, a spoluvlastníci pozemků se zavázali zajistit geometrické odděleni části pozemku, na kterém budou uvedené stavby umístěny, a poté ho bezplatně převést nebo darovat žalovanému. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný podle této dohody plnil, došlo poté i ke geometrickému oddělení pozemku s komunikací, nikoliv však už k jeho bezplatnému převodu žalovanému. V rozporu s uvedenou dohodou se žalobkyně domáhala úhrady kupní ceny, výměny za jiný pozemek či dlouhodobého pronájmu jiného pozemku. Podle závěru odvolacího soudu je za těchto okolností z obecného hlediska dobrých mravů (§3 odst. 1 ObčZ) žaloba, jíž se žalobkyně domáhá na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení spočívající v užíváním jejího pozemku, na němž ten, kdo se měl bezdůvodně obohatit, postavil komunikaci a tím nepochybě zatraktivnil stavební pozemky určené k výstavbě 12 rodinných domků, nemravná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ohledně přípustnosti odkázala na §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a v odstavci 3 o. s. ř. Poukázala na to, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva, která by upravovala jejich vztahy ohledně pozemku, zejména jeho užívání žalovaným. Dále poukázala na to, že žalovaný v soudním řízení nenamítal rozpor s dobrými mravy a pokud takto odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí, jednalo se o překvapivé rozhodnutí, které není náležitě podloženo ani skutkovými tvrzeními žalovaného, který neměl důvod skutkově dokládat závěr, který sám neučinil a nepřednášel. V dalším poukazovala na okolnosti svědčící o tom, že její požadavek na úhradu žalované částky nebyl v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně jako spoluvlastnice zastavěného pozemku na své náklady zajistila vypracování projektové dokumentace, kterou žalovanému předala, dále zajistila a uhradila vypracování oddělovacího geometrického plánu a proto se domáhala po žalovaném úhrady těchto nákladů. Žalovaný odmítal úhradu čehokoliv a nepřijal návrhy žalobkyně na uzavření kupní smlouvy s kupní cenou 447 447 Kč s tím, že současně žalovanému daruje finanční příspěvek ve stejné výši; žalobkyně dále 18. 12. 1996 zaslala žalovanému podklady pro přípravu darovací smlouvy s tím, že žádala úhradu přímých nákladů investora, které vynaložila (náklady na projekty, zaměření stavby). Žalovaný však trval na uzavření pouze darovací smlouvy bez úhrady nákladů s tím spojených. Pozemek na žalovaného tudíž převést nemohla pro nedostatek jeho součinnosti. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo. Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (§221 odst. 2 o. s. ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni.
Jestliže skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože pro ně byla - vzhledem k právnímu názoru zastávanému soudem prvního stupně - bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru na věc, zaujatému odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je třeba též vzít v úvahu, že nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992, jako součást ústavního pořádku České republiky a publikované pod č. 2/1993 Sb., a významně tak zasahuje do práva na soudní ochranu garantovaného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný v příloze časopisu Soudní rozhledy č. 12/1998, str. 29, v jehož odůvodnění Ústavní soud ČR mimo jiné uvedl, že “změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní”. Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998 sp. zn. 26 Cdo 540/98, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 1/1999, str. 23.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, případně dohoda o výměně pozemku a pokud je žalobkyně vlastníkem pozemku, na kterém žalovaný umístil přístupovou místní komunikaci k rodinným domkům, užívá žalovaný tento pozemek bez právního důvodu a bezdůvodně se obohacuje. Odvolací soud tento závěr akceptoval, nicméně ve svém právním posouzení věci vycházel z dalšího důkazu, který byl v řízení proveden, z něhož však soud prvního stupně nedovodil žádná skutková zjištění a své rozhodnutí na něm nezaložil, tj. z „dohody o předání funkce investora“ z 15. 7. 1996, a dovodil z něj jiný právní závěr než soud prvního stupně.
Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení §221 odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem (§226 o. s. ř.) na otázku souladu uplatněného nároku s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ a s tím, aby se soud prvního stupně zabýval okolnostmi, které předcházely vybudování komunikace na pozemku žalobkyně. Pokud tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění, na němž soud prvního stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalobkyni možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě jejího odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedeného důvodu správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle §243b odst. 3 o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu