ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1071.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1071/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně D., s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému D. H., zastoupenému, advokátkou , o 476 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 518/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č.j. 39 Co 220/02-120, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č.j. 39 Co 220/02-120, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. května 2001, č.j. 13 C 518/98-78, ve znění usnesení ze dne 14. 2. 2002, č.j. 13 C 518/98-98, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. května 2001, č.j. 13 C 518/98-78, ve znění usnesení ze dne 14. 2. 2002, č.j. 13 C 518/98-98, zamítl žalobu na zaplacení částky 476 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 17 % od 15. 8. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalovanému nevzniklo od ledna do srpna 1998 na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 476 000 Kč ve smyslu §451 obč. zák., jestliže žalovaný pronajímal různým subjektům plochy na reklamních lavičkách, jež nechala vyrobit žalobkyně, k vylepování reklamních plakátů. Lavičky umístěné na plochách, které měl žalovaný v pronájmu, pronajímal s souladu s jemu vydaným osvědčením o zápisu průmyslového vzoru a osvědčením o zápisu užitného vzoru. Žalobkyně neprokázala poskytnutí souhlasu žalovaného ve smyslu tehdy platného §55 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, podle něhož majitel průmyslového vzoru (žalovaný) má výlučné právo využívat průmyslová vzor, poskytnout souhlas k využívání průmyslového vzoru jiným osobám nebo na ně průmyslový vzor převést a dále ve smyslu §12 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, podle kterého bez souhlasu majitele užitného vzoru nikdo nesmí technické řešení chráněné užitným vzorem při své hospodářské činnosti vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit. Nebylo ani prokázáno, zda lavičky, které měl žalovaný pronajímat a ze kterých žalobkyně uplatňovala bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou totožné s těmi, které nechala žalobkyně na své náklady vyrobit.
Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení upřesnila skutkové tvrzení tak, že na svůj finanční náklad si nechala vyrobit a dodat 995 kusů laviček s reklamní plochou, tyto umístila na plochy zajištěné žalovaným, a až do konce roku 1997 reklamní plochu na lavičkách pronajímala, zatímco žalovaný poskytoval služby potřebné k prezentaci reklamy. V období od ledna 1998 do 15. 8. 1998 žalovaný vlastním jménem bez souhlasu a vědomí žalobkyně pronajímal reklamní plochu na lavičkách žalobkyně, za pronájem účtoval třetím osobám částku 1 316 954 Kč, přičemž při odečtení 26 % připadající na výlep plakátů a údržbu plakátů, se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil ve výši 987 716 Kč. Žalobkyně však uplatnila pouze polovinu z této částky a navrhla změnu žaloby tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 493 858 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze poté, co změnu žaloby nepřipustil, rozsudkem ze dne 15. ledna 2003, č.j. 39 Co 220/02-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že by se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Žalobkyni přisvědčil, že žalovaný nemohl bez souhlasu žalobkyně disponovat s lavičkami v jejím vlastnictví, a tedy ani je bez souhlasu žalobkyně pronajímat jiným osobám, neboť je třeba odlišovat mezi užíváním lavičky jako věci hmotné a mezi užíváním lavičky ve smyslu nehmotného statku, tj. užitného a průmyslového vzoru. Jestliže však žalobkyně skutkově vylíčila svůj žalobní požadavek jako požadavek na část plnění získaného žalovaným od třetích osob, není jí uplatněný nárok oprávněný, protože pokud žalovaný uzavřel smlouvy o pronájmu reklamních ploch na lavičkách žalobkyně s třetími osobami, jsou tyto smlouvy ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. neplatné pro plnění nemožné ze strany žalovaného, a neplatnost těchto smluv nezakládá žádné právo žalobkyně, nebyla-li účastníkem těchto smluv. Odvolací soud doplnil, že pokud žalovaný neoprávněně pronajímal plochu na lavičkách žalobkyně, mohlo by jeho obohacení spočívat v tom, že získal plnění ve formě užívání lavičky žalobkyně pro své podnikatelské účely, aniž měl k tomu to užívání právní důvod, takto však žalobkyně svůj žalobní požadavek skutkově nevylíčila, a i kdyby tak učinila, nebylo by možno návrhu vyhovět, neboť žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení ve výši nájmu, který by získal žalovaný pronájmem laviček žalobkyně, a to z toho důvodu, že žalobkyně měla lavičky v rozhodném období neoprávněně umístěné na plochách pronajatých žalovanému a souhlas žalovaného s umístěním těchto laviček pro rozhodné období nebyl žalobkyni dán. Dovodil, že nelze připustit, aby si žalobkyně vynucovala plnění za užívání svých laviček tím, že tyto lavičky bez souhlasu žalovaného ponechá na místech, která si žalovaný zajistil právě pro umístění reklamních laviček.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odůvodňuje jej nesprávným právním posouzením podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež spatřuje v tom, že odvolací soud ač uznal, že žalovaný neměl právo bez souhlasu žalobkyně užívat reklamní plochu na lavičkách v jejím vlastnictví, dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně ve smyslu §451 obč. zák. bezdůvodně neobohatil. Zdůraznila, že odvolací soud chybně dovodil, že žalobkyně uplatňuje nárok na část příjmů ze smluv za pronájem reklamní plochy neplatně uzavřených žalovaným s třetími osobami. Z podání žalobkyně v je nepochybné, že požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu z užívání reklamní plochy laviček ve prospěch třetích osob, když mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva na pronájem reklamní plochy. Pokud žalobkyně při určení výše nároku vycházela z příjmu, který měl žalovaný z nelegálního pronájmu reklamní plochy, bylo tomu tak proto, že tento příjem nejvíce odpovídal částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání reklamních laviček, když jiný srovnatelný provozovatel reklamních laviček neexistuje nebo není alespoň žalobkyni znám. Nesouhlasí proto ani s právním názorem soudu o nepřipuštění změny žaloby z důvodu, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Namítá, že požadovaná změna spočívala jen v úpravě výše peněžního nároku z původní částky 476 000 Kč na 493 858 Kč, tkvící pouze v přepočtení částky, ale vycházející z již provedených důkazů. Napadla i závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze připustit, aby si žalobkyně vynucovala plnění za užívání svých laviček tím, že tyto lavičky bez souhlasu žalovaného ponechá na místech, která si žalovaný zajistil právě pro umístění reklamních laviček, když odvolací soud ani nezdůvodnil, jakou právní normu na tento svůj právní závěr aplikoval. Dovolatelka zpochybňuje i závěr soudu, že souhlas žalovaného s umístěním laviček na pozemcích zajištěných žalovaným byl dán jen do konce roku 1997, když za projev vůle, směřující ke skončení obchodní spolupráce mezi účastníky, lze považovat až dopis žalovaného ze dne 3. 7. 1998, žalobkyni doručený, v němž žalovaný projevil zájem lavičky žalobkyně odkoupit a pro případ nedohody o odkoupení stanovil termín pro odklizení laviček v červenci, resp. v srpnu 1998. Z toho lze dovodit, že žalovaný měl zájem, aby původní lavičky ve vlastnictví žalobkyně do té doby zůstaly na místě, proto nelze uzavřít, že do té doby žalobkyně žalovaného omezovala. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podané dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Dovolacímu přezkumu proto není otevřena žalobkyní předložená otázka týkající se závěru o tom, že souhlas žalovaného s umístěním laviček na jím zajištěných pozemcích byl dán pouze do roku 1997, neboť tento závěr není právním názorem, tedy právním posouzením zjištěného skutkového stavu, nýbrž je skutkovým závěrem o okolnosti, která je zásadní pro právní posouzení věci – rozsahu bezdůvodného obohacení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí nemá v této napadené části po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud České republiky se poté zabýval další otázkou dovolatelky, kterou považovala za otázku zásadního významu - zda žalovaný se na úkor žalobkyně ve smyslu §451 obč. zák. bezdůvodně neobohatil, jestliže bez souhlasu žalobkyně užíval reklamní plochu na lavičkách v jejím vlastnictví, a zda výši bezdůvodného obohacení lze vyčíslit výší obohacení žalovaného získaného bez právního důvodu z užívání reklamní plochy laviček ve prospěch třetích osob, když mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva na pronájem reklamní plochy.
Jestliže se v daném případě žalobkyně domáhala rozhodnutí soudu, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uhradit jí žalovanou částku s odůvodněním, že je výlučnou vlastnicí movitých věcí označených jako „reklamní lavičky“, a že žalovaný začal od ledna 1998 s neoprávněným využíváním jejího majetku tím, že reklamní plochy laviček používal k výlepům reklamních plakátů za úplatu jiným subjektům, a přitom žalobkyni od ledna 1998 za využití jejího majetku nic nezaplatil, pak je v daném případě dán skutkový základ sporu pro rozhodnutí o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, žalobkyně svůj žalobní požadavek skutkově nevylíčila tak, že může být rozhodnuto o vydání bezdůvodného obohacení, a i kdyby tak učinila, nebylo by možno návrhu vyhovět, neboť žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení ve výši nájmu, který by získal žalovaný pronájmem laviček žalobkyně z důvodu, že žalobkyně měla lavičky v rozhodném období neoprávněně umístěné na plochách pronajatých žalovanému a souhlas žalovaného s umístěním těchto laviček pro rozhodné období nebyl žalobkyni dán, pak je třeba konstatovat, že odvolací soud posoudil skutkový základ sporu v rozporu s dosavadní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 154/97, publikovaný v Soudní judikatuře, sešit č. 17/98, pod č. 119/98, podle něhož: „Aby by bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět.“). Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, že lavičky byly ve vlastnictví žalobkyně a žalovaný reklamní plochy na těchto lavičkách bez souhlasu žalobkyně pronajímal třetím osobám, a přesto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, pochybil, neaplikoval-li na zjištěný skutkový stav ustanovení §451 obč. zák., a proto dovolací soud dospěl k závěru, že tato otázka je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. otázkou zásadního právního významu, neboť byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s dosavadní judikaturou a v rozporu s hmotným právem. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že požaduje-li po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu z užívání reklamní plochy laviček ve prospěch třetích osob, přičemž při určení výše nároku vychází z příjmu, který měl žalovaný z nelegálního pronájmu reklamní plochy, pak tím pouze zdůvodňuje výši bezdůvodného obohacení, když se domnívala že tento příjem nejvíce odpovídá částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase na užívání reklamních laviček.
Dovolání je proto podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §123 obč. zák. je vlastník mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Nejvyšší soud České republiky ve svých předešlých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 1/2000, pod. č. 17/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. R 53/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314) již několikrát konstatoval, že uživatel cizí věci bez právního důvodu je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou, a pokud není stanovena předpisem, určí jí soud postupem podle §136 o. s. ř. opírající se o jeho volnou úvahu. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k účelu užívání a k druhu právního důvodu, kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.
V daném případě bezdůvodné obohacení spočívá v hodnotě bezesmluvního užívání laviček žalovaným k umísťování reklamních plakátů jiných subjektů za úplatu.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože s ohledem na výše uvedené nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, a protože a důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu