ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1120.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1120/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně M. J., zastoupené, advokátem, proti žalované E. S., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 22 411,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 222/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2002 č. j. 11 Co 430/2002-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2002 č. j. 11 Co 430/2002-58 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou vydání rozsudku, jímž by byla žalovaná zavázána zaplatit jí částku 22 411,30 Kč s 11% úrokem z prodlení ode dne 16. 5. 2001 do zaplacení. Tvrdila, že jí náleží členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu č. 5 v S. u. v P. 4, čp. 2945/6, žalovaná tento byt užívá, aniž však s ní uzavřela podnájemní smlouvu. Ze sdělení správce domu se žalobkyně dozvěděla o dlužné částce na nájemném a službách spojených s užíváním bytu ve výši, jak požaduje, s tím, že jde o období do konce měsíce března 2001. Žalobkyně dlužnou částku sama uhradila a s odůvodněním, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť užívá předmětný byt a neplatí nájemné a služby spojené s užíváním bytu, žádala její zaplacení. Žalovaná se bránila žalobě tvrzením, že nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu hradila, nedozvěděla se však o zvyšování úhrad, žalobkyně ji žádnou informaci v tomto směru nedala a takto vznikl nedoplatek. Dlužnou částku nájemného je připravena postupně splatit, pokud žalobkyně prokáže, že jí předala potřebné doklady a pokyny ohledně jeho výše.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. května 2002 č. j. 8 C 222/2001-30 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 22 411,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 16.5.2001 do zaplacení spolu s náhradou nákladů řízení. Vzal za nesporné, že žalobkyně je nájemkyní předmětného bytu a že žalovaná byt užívá. Nesporné bylo i to, že žalovaná hradila nájemné a ostatní poplatky spojené s užíváním bytu, nikoli však ve správné výši. Prokázána byla výše dlužné částky, za rok 2000 dluh činil 20,569,30 Kč, za leden – březen 2001 pak dalších 1 842 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná byt užívala původně na základě dohody s předchozí nájemkyní, poté se žalobkyní a hradila měsíční úhrady za užívání bytu, avšak v nižší výši, než jak byla družstvem vypočtena, a tak vznikl za uvedené období dluh v žalované výši. S odkazem na ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení v uvedeném rozsahu. Neshledal jako důvodnou námitku žalované, že měsíční platby zahrnují i splátky na byt, neboť pokud by žalovaná bydlela v nájemním bytě s regulovaným nájemným, pak by platila částky ještě vyšší. Žalobě proto vyhověl, o příslušenství pohledávky pak rozhodl s odkazem na ustanovení §517 obč. zák. a vl. nař. č. 142/1994 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2002 č. j. 11 Co 430/2002-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 22 411,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Uvedl, že skutečnosti významné pro rozhodnutí soud prvního stupně zjistil správně. Není sporné, že žalobkyně je členkou bytového družstva a nájemkyní bytu, jenž je žalovanou se souhlasem žalobkyně užíván, a že účastnice neuzavřely o tom žádnou písemnou smlouvu. Je dále nepochybné, že žalovaná za bydlení v bytě platila na účet družstva určité částky, nikoli však v předepsané výši (dle tvrzení žalované proto, že jí žalobkyně zvyšování plateb neoznámila) a že z tohoto důvodu vznikl u bytového družstva dluh v žalované výši, který žalobkyně uhradila. Dle názoru odvolacího soudu však takto zjištěný skutkový stav neodůvodňuje závěr o bezdůvodném obohacení na straně žalované, jak tvrdí žalobkyně (a jak jej učinil soud prvního stupně). Žaloba je založena na tvrzení, že žalovaná za užívání bytu řádně neplatí nájem a služby a tak jí vznikl majetkový prospěch a žalovaná částka je tedy dluhem žalované. To je však, jak odvolací soud zdůraznil, závěr mylný. V daném případě je v právním vztahu k družstvu pouze žalobkyně, která má jako nájemkyně bytu povinnost hradit i veškeré předepsané úhrady za byt, takovou povinnost žalovaná nemá. Platbou předmětné částky proto žalobkyně plnila jen svou povinnost. Není zde žádný právní důvod, pro který by spornou částku měla uhradit žalovaná, nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by žalovaná na sebe smluvně převzala povinnost žalobkyně platby družstvu hradit, nebylo ani tvrzeno, že by se žalovaná zavázala platby poukazovat žalobkyni. Žalobkyně ani netvrdila, že by žalovanou částku žádala jako nedoplatek „na regulovaném nájemném“, jak tento závěr konstruoval sám soud prvního stupně bez jakýchkoli podkladů a žalobních tvrzení. Shrnul, že za dané situace nelze učinit závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku z důvodů žalobou uplatněných, neboť pro požadované plnění není dán (doložen) právní důvod, ať již jako bezdůvodné obohacení podle §451 obč. zák., či plnění ze smluvního vztahu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně, jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a odůvodňuje tím, že podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je zde tak dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukázala na rozhodnutí soudu prvního stupně, jež měla za správné. Bylo prokázáno, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu a její faktické užívání se rovná z hlediska svého účelu nájmu bytu a správně proto soud prvního stupně dovodil, že bezdůvodné obohacení žalované je měsíčně vyjádřeno částkou, představovanou úhradami spojenými s užíváním bytu, které by žalovaná musela hradit, pokud by byla jeho nájemcem. Soud prvního stupně správně dle dovolatelky přihlédl k tomu, jaké nájemné (v jaké výši) by žalovaná platila, kdyby byla nájemkyní srovnatelného bytu, a nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně. Dovolatelka dále poukázala na nutnost aplikace ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. a smysl a účel samotného institutu bezdůvodného obohacení. Není rozhodné, kdo má ve vztahu k družstvu povinnost platit předepsané úhrady, rozhodné je dle dovolatelky, že se žalované dostalo výhody v podobě užívání bytu, aniž by za toto užívání bez právního důvodu musela vynakládat protiplnění v odpovídající výši.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovoláním je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je tedy přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci uplatnila žalobkyně, členka družstva a nájemkyně bytu, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalované mělo vzniknout tím, že žalovaná „užívá předmětný byt a neplatí nájemné a služby, spojené s užíváním, řádně dle evidenčního listu“. Zmíněným evidenčním listem spolu s přehledem účtu dle údajů správce domu prokazovala žalobkyně, že žalovaná za rok 2000 a za měsíce leden až březen 2001 nezaplatila družstvu měsíční platby, spojené s užíváním bytu, až do výše požadované částky, kterou posléze sama uhradila. Ze závěrů soudu prvního stupně vyplývá, že nárok žalobkyně posuzoval podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák., žalovaná užívá byt bez právního důvodu (přijímá plnění), avšak její platby za toto plnění byly nižší než předepsané, byť jí správná výše plateb byla z předávaných složenek známa. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že neobstojí tvrzení žalobkyně, pokud bezdůvodné obohacení spatřovala v užívání bytu žalovanou bez řádného hrazení nájmu a služeb, doplněné tvrzením, že žalobkyní uhrazený dluh byl dluhem žalované. Vyšel ze závěru, že žalovaná nemá žádnou právní povinnost družstvu hradit předepsané platby (tu má žalobkyně) a nebyl tvrzen (a tedy ani prokázán) smluvní závazek žalované hradit platby za žalobkyni družstvu nebo přímo žalobkyni.
Přestože tvrzení žalobkyně, obsažená v žalobě, nebyla učiněna v rozsahu, jež by odpovídal ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., bylo nepochybné, že tvrdila vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť žalovaná užívá, aniž hradí v předepsané výši měsíční platby, předmětný byt, k němuž právo svědčí žalobkyni, bez toho, že by mezi účastnicemi byla uzavřena se souhlasem družstva podnájemní smlouva. Na základě toho požadovala zaplacení v řízení uplatněné částky.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Není pochyb o tom, že užívání věci (a tedy i bytu) bez právního důvodu (bez uzavření řádné podnájemní smlouvy) přináší takovému uživateli bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. března 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99 (publikovaným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314) ve věci rozsahu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku, konstatoval, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu bylo v řešeném případě užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl, je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Obdobně je na místě odkázat – co do způsobu určení výše bezdůvodného obohacení i na další předešlá rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v Soudní judikatuře sešit 1/2000, pod č. 17/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1935/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. R 53/2000). Podle např. již zde zmíněného judikátu č. R 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Je-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
V dané věci odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §451 odst. 1 a 2, §458 obč. zák., jestliže uzavřel, že „nelze činit závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku z důvodů žalobou uplatněných, neboť pro požadované plnění není dán (doložen) právní důvod ani jako bezdůvodné obohacení dle §451 a násl. obč.zák.“ Pokud ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaná užívala družstevní byt v nájmu žalobkyně bez platné podnájemní smlouvy, pak bylo namístě ve smyslu dosavadní judikatury učinit závěr, že žalovaná na úkor žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, a jeho výši určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase, zpravidla právě formou nájmu, za užívání obdobných družstevních bytů v podnájmu, kterou by podnájemník za obvyklých okolností byl povinen platit podle platné podnájemní smlouvy, zohlednit poté částku, kterou žalovaná již uhradila za dané období podle mezi účastnicemi zavedené praxe přímo družstvu, a dovodit, zda požadavek na zaplacení uplatněné částky žalobkyní je co do výše ještě po právu či nikoli.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn důvodně.
Protože s ohledem na výše uvedené nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu