ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1122.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1122/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně S. e., a.s., proti žalovanému J. H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 63 475,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 640/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. listopadu 2002 č. j. 29 Co 443/2002-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 19. července 2002 č. j. 7 C 640/99-219 (poté, co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. října 2000 č. j. 29 Co 444/2000-87 zrušil jeho rozsudek ze dne 26. května 2000 č. j. 7 C 640/99-50 v části zamítající žalobu a ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení) zastavil řízení ohledně zaplacení 16% úroku z prodlení z částky 63 473 Kč od 22. 3. 2000 do zaplacení a ohledně zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 63 473 Kč za den 22. 3. 2000, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 54 356 Kč s tím, že se žalovanému povolují splátky po 1 500 Kč měsíčně, splatné vždy do dvacátéhopátého dne v měsíci k rukám žalobkyně, počínaje prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, pod hrozbou ztráty výhody splátek, co do zaplacení částky 9 119,30 Kč s 10% úrokem z prodlení od 22. 3. 2000 do zaplacení žalobu zamítl, zamítl žalobu co do zaplacení úroku z prodlení z částky 54 356 Kč ve výši 10 % od 22. 3. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný odebíral od žalobkyně na základě smlouvy elektrickou energii pro svůj dům v D., A. 792. Elektroměr namontovaný v tomto odběrním místě ukazoval pouze desetinu skutečné spotřeby energie, takže naměřené stavy měly být násobeny fakturačním koeficientem 10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně fakturovala naměřené odběry bez použití tohoto koeficientu, vznikl žalovanému nedoplatek ceny odebrané energie za období od května 1994 do dubna 1997 v celkové částce 43 147,70 Kč. Za období od května 1997 do dubna 1998 má pak žalovaný zaplatit částku 22 818,30 Kč. Žalovaný písemně uznal závazek k úhradě dluhu ve výši 43 147,70 Kč dne 9. 3. 1998 a ve výši 22 818,30 Kč dne 11. 11. 1998. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že uznávací prohlášení z 9. 3. 1998 bylo sepsáno pod pohrůžkou přerušení dodávky elektřiny, z čehož dovodil, že se nejednalo o svobodný právní úkon a prohlášení je proto ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) absolutně neplatným právním úkonem. Podpis druhého uznávacího prohlášení byl znalecky hodnocen jako pravý podpis žalovaného. Soud prvního stupně shledal toto uznání závazku jako platné, což má podle §588 ObčZ ten účinek, že zakládá vyvratitelnou právní domněnku, že dluh uznaný žalovaným za nezaplacenou elektřinu za období od května 1997 do dubna 1998 ve výši 22 818,30 Kč v době uznání závazku existoval. Soud prvního stupně však z této vyvratitelné právní domněnky nevyšel, nýbrž rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že žalovaný v předmětném období skutečně odebral elektrickou energii v množství, které odpovídá přiznané částce. Se vznesenou námitkou promlčení se soud prvního stupně vypořádal tak, že promlčena je částka 9 119,30 Kč za elektřinu odebranou v období od 1. 5. 1994 do 30. 4. 1997, neboť právo na zaplacení mohlo být poprvé uplatněno 1. 5. 1996 a žaloba byla podána 17. 3. 1999, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v §101 ObčZ. Zbývající výše uplatněného nároku – částka 54 356 Kč promlčena není. Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení s ohledem na to, že dluh vznikl na základě hrubé nedbalosti zaměstnanců žalobkyně, takže jeho přiznání by bylo v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. listopadu 2002 č. j. 29 Co 443/2002-254 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 9 119,30 Kč ve splátkách určených soudem prvního stupně včetně jejich splatnosti, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 54 536 Kč a ve výroku zamítajícím požadavek žalobkyně na úrok z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a vyšel z nich při právním posouzení věci. Nesouhlasil však s právními závěry ohledně neplatnosti uznání závazku z 9. 3. 1998. Podle §37 odst. 1 ObčZ musí být mimo jiné právní úkon učiněn svobodně, jinak je neplatný. O svobodný právní úkon by nešlo v souvislosti s hrozbou jen, pokud by byl právní úkon hrozbou přímo vynucen. Za hrozbu vylučující svobodnou vůli při uznání existujícího závazku je tedy možno pokládat toliko pohrůžku nepříznivým následkem pro případ, nebude-li právní úkon učiněn, nikoliv informace o možnosti uplatnění sankce při nesplnění takto přijatého závazku. Dohodu o uznání závazku z 9. 3. 1998 odvolací soud neposoudil jako neplatnou, z čehož vyplývá, že její uzavření sice nezaložilo vyvratitelnou domněnku existence závazku v době jeho uznání, ale způsobilo přerušení promlčecí doby ohledně pohledávky odpovídající nedoplatku ve výši 9 119,30 Kč za spotřebu od 1. 5. 1994 do 30. 4. 1995 a začátek běhu nové desetileté promlčecí doby. Jako správný zhodnotil odvolací soud závěr soudu prvního stupně o nepřiznání úroku z prodlení
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – v měnící části výroku odvolacího soudu a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. – v potvrzující části výroku odvolacího soudu, přičemž uvedl dva dovolací důvody. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci a dále vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud v dané věci odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, ve svém rozsudku však neuvedl, které provedené důkazy považuje za věrohodné, když na druhé straně námitky a tvrzení dovolatele vyhodnotil bez dalšího důkazu jako účelová. Z rozsudku není patrno, jak soud naložil s tvrzeními svědků ve shodě se zájmy žalobce, když tito svědci žalovaného nutili k uznání závazku ve snaze vyhnout se uplatnění nároku na náhradu škody podle zákoníku práce. Odvolací soud se dále nevypořádal se závěry soudu prvního stupně ohledně odstoupení žalovaného od uznání závazku z 11. 11. 1998, když k uznání závazku došlo ve smyslu §49 ObčZ v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel dále namítl, že žalobce neprokázal, jak bylo manipulováno s elektroměrem dovolatele v mezidobí od jeho odmontování na podzim roku 1998, kdy mu nebyl vystaven doklad o konečném stavu skutečně spotřebované energie, do žaloby podané 17. 3. 1999. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nezkoumal, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s §3 odst. 1 ObčZ – tedy v rozporu s dobrými mravy, když zaviněním žalobkyně nemohl dovolatel po řadu měsíců řádně a svobodně užívat svůj dům. Poukázal také na to, že jeho jediným příjmem je částečný invalidní důchod ve výši 3 758 Kč, kterému neodpovídá stanovená výše splátek ve výši 1 500 Kč měsíčně. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání v těchto věcech však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v části co do částky 9 119,30 Kč změněn, v této části se tedy jedná o peněžité plnění nepřevyšující 20 000 Kč. Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není tedy dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Nejvyšší soud poté zkoumal, zda je dovolání přípustné proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o částce 54 356 Kč.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen. Z tohoto hlediska právním názorem soudu nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje.
V posuzované věci odvolací soud své zrušovací rozhodnutí odůvodnil neúplností provedeného dokazování, které nemohlo vytvořit dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a uložil soudu prvního stupně, aby provedl další dokazování ohledně technických parametrů elektroměru tak, aby bylo zjištěno, zda předmětný elektroměr skutečně udával hodnoty, jež byly jednou desetinou skutečně naměřených hodnot. Dále soudu prvního stupně uložil, aby provedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písma za účelem posouzení pravosti podpisu žalovaného na uznání závazku z 11. 11. 1998 a vyhodnotil důkazy ohledně vad vůle žalovaného u uznání závazku z 9. 3. 1998. Potud tedy odvolací soud pouze stanovil procesní postup při doplnění dokazování; nejednalo se tedy o závazný právní názor.
Odvolací soud dále uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval oběma uznávacími prohlášeními žalovaného s tím, že má být aplikován §558 ObčZ, přičemž k prvému uznání závazku z 9. 3.1998 připojil i svůj právní názor, že „žalovaný uznal, byť jen zčásti, dluh promlčený“. Uvedený postup odvolacího soudu by tedy mohl založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ovšem pouze za podmínky, že by nové změněné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v příčinné souvislosti s právním názorem odvolacího soudu. V posuzované věci však tomu tak není. Uznání dluhu z 9. 3. 1998 soud prvního stupně v novém rozhodnutí posoudil jako neplatný právní úkon, právní názor odvolacího soudu o účincích uznání závazku tedy nemohl aplikovat. Uznání dluhu z 11. 11. 1998 posoudil soud prvního stupně jako platné, nárok žalobci v rozsahu částky 22 818,30 Kč, odpovídající tomuto uznání dluhu, však přiznal nikoliv na základě vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu v době uznání podle §558 ObčZ, nýbrž na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu, k němuž dospěl po doplnění dokazování. Soud prvního stupně tedy ve svém novém rozhodnutí nerozhodl jinak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (není dána příčinná souvislost mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně) a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - má-li napadené rozhodnutí ve věci samé, resp. jeho potvrzující část, zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel v podstatě napadá pouze dvě právní otázky. Především nesouhlasí s výší splátek v částce 1 500 Kč měsíčně, což neodpovídá jeho situaci, do níž se dostal bez vlastního zavinění. Stanovením výše splátek však soud ve svém rozhodnutí nenalézá právo, ale stanoví pouze lhůtu, v níž má být ukládaná povinnost splněna. Ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Podle §160 odst. 1, věty za středníkem o. s. ř. může soud určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky stanoví soud. Uložil-li tedy soud dovolateli, aby dlužnou částku uhradil žalobkyni ve splátkách, nejedná se o otázku hmotného práva, ale jde o procesní rozhodnutí soudu v intencích občanského soudního řádu.
Dovolatel dále namítl, že oba soudy se nezabývaly posouzením jednání žalobkyně a souladu tohoto jednání s dobrými mravy, jak je stanoveno v §3 ObčZ. Soud prvního stupně se však zabýval chováním žalobkyně a jak vyplývá ze závěru odůvodnění jeho rozsudku, přihlédl k tomu, „že celý spor v uvedené věci vznikl na základě hrubé nedbalosti pracovníků žalobce“ a „žalovaný jako osoba odborně nevzdělaná v oboru elektrické energie se … domníval, že zálohy a vyúčtování, které platí za elektřinu, platí řádně za skutečně odebranou a spotřebovanou elektřinu; bylo by proto dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy, aby žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci požadovaný úrok z prodlení“. Uvedené závěry soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud a vzal úvahu postavení žalobkyně jako víceméně monopolního dodavatele energie, který přes své plné vybavení k plnění svých úkolů po stránce technické i personální pochybil, a proto by bylo přiznání úroků z prodlení při účtování značných částek s časovým odstupem v rozporu s požadavkem dobrých mravů. Ani tuto námitku nesprávnosti právních závěrů odvolacího soudu tedy nelze přijmout. Oba soudy se výkonem práva žalobkyně v souladu s dobrými mravy zabývaly a rozpor shledaly pouze u úroku z prodlení. Nejvyšší soud přitom nedospěl k závěru, že by požadavek žalobkyně na úhradu ceny dodané elektrické energie měl být v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně pouze uplatňuje svůj zákonný nárok na úhradu kupní ceny. Zákon upravuje promlčecí dobu, ve které bez rizika vznesení námitky promlčení věřitel může svůj nárok uplatnit. Tuto dobu nelze zkracovat s odkazem na to, že vymáhání dlužné částky po delší době je v rozporu s dobrými mravy.
Z dalších dovolacích námitek vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být – jak uvedeno výše - posuzován ani další dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. uplatněný dovolatelem, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu