ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1130.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1130/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V., a.s., proti žalované K., spol. s r.o., o zaplacení 210.255,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 (23) Cm 345/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2003, č.j. 2 Cmo 400/2001-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. října 2000, č.j. 23 Cm 345/97-37, kterým bývalý Krajský obchodní soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení 261.726,86 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 17.625,- Kč (první věta výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním podaným dne 2. října 2003 k poštovní přepravě. Jeho důvodnost opřela o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dovolateka cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001), jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. Podle názoru dovolatelky má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem. Její konkrétní výhrady směřovaly do právních závěrů, kterými soud nepovažoval přípis žalované žalobkyni ze dne 20. listopadu 1995 za uznání závazku a o tom, že předmětný závazek zanikl započtením. Rovněž odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozsudek neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání. Dovolatelka snesla argumenty na podporu jí uplatněného dovolacího důvodu a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně projednal odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, je třeba i podle tohoto jeho rozhodného znění posuzovat náležitosti napadeného rozsudku. Podle §157 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000 bylo mimo jiné obligatorní náležitostí rozsudku poučení o odvolání (to napadený rozsudek obsahoval), a nikoli poučení o dovolání, jak mínila dovolatelka. Poučení o dovolání je povinnou náležitostí rozsudku až podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 (srov. §157 odst. 1 o. s. ř.), z něhož patrně, jak je zřejmé z podaného dovolání, dovolatelka mylně v otázce lhůty k jeho podání, jakož i v otázce jeho přípustnosti vycházela. Oproti mínění dovolatelky tak nelze poučení odvolacího soudu v závěru jeho rozsudku vytknout žádné pochybení.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I.ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV.ÚS 560/01).
Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Z obsahu spisu (srov. doručenky u č.l. 74 verte) se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni (jejímu právnímu zástupci) i žalované (jejímu právnímu zástupci) dne 4. srpna 2003, kdy nabyl právní moci.
Ve smyslu ustanovení §57 odst. 2, věty první, o. s. ř. bylo posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání 4. září 2003 (čtvrtek). Dovolání předané žalobkyní k poštovní přepravě až dne 2. října 2003 je tedy zjevně opožděné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobkyně, která podáním opožděného dovolání procesně zavinila jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu