ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1135.2003.1
sp. zn. 32 Odo 1135/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce J. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) A. K., a 2) MUDr. J. K., oběma zastoupeným, advokátem, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 211/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. dubna 2003, č.j. 57 Co 761/2002 - 293, takto:
I. Dovolání směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 27. června 2002, č.j. 16 C 211/96-265, výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 109 890 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 9. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným k jejich ruce společně a nerozdílně částku 16 000 Kč, spolu s 10 % úrokem z prodlení od 24. 9. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem II. uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 109 890 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 9. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným k jejich ruce společně a nerozdílně částku 16 000 Kč, spolu s 10 % úrokem z prodlení od 24. 9. 1996 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem III. zastavil řízení o zaplacení částky 68 299 Kč a výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že zesnulý syn žalobce a žalovaní uzavřeli den 19. 2. 1994 smlouvu o nájmu nebytových prostor, přičemž pronajaté prostory neměly nebytový charakter, ve smlouvě nebyl řádně označen předmět nájmu a účel nájmu, proto dovodil, že tato smlouva je pro svoji neurčitost absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. a je neplatná i ve smyslu §39 obč. zák., neboť je v rozporu se zákonem č. 116/1990 Sb. pro nedostatek potřebného souhlasu Městského úřadu v J. k jejímu uzavření. Ve smyslu §457 obč. zák. a §458 odst. 1 obč. zák. jsou žalovaní povinni zaplatit žalobci částku odpovídající zhodnocení jejich nemovitosti žalobcem, kterou soud ohodnotil částkou 109 890 Kč vycházeje ze znaleckého posudku. Žalobce je naopak povinen zaplatit žalovaným částku odpovídající výši nájemného, které by byl povinen platit, pokud by smlouva nebyla neplatná. Protože od 1. 3. 1994 do 30. 6. 1994 prováděl syn žalobce v nemovitosti žalovaných adaptaci prostor na restaurační zařízení a neužíval je tedy k účelu – provozování restaurace, ke kterému měly podle ujednání sloužit, získal žalobce bezdůvodné obohacení až od 1. 7. 1994 do 28. 2. 1995, tedy za 8 měsíců, a jestliže o tom, že užívané prostory jsou prostory nebytovými bylo rozhodnuto stavebním úřadem až v říjnu 1995, po změně bytového prostoru na nebytový, vyšel z výše nájemného za bytové prostory ve výši 2000 Kč měsíčně.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č.j. 57 Co 761/2002 – 293 odmítl odvolání žalovaných proti výroku I. rozsudku okresního soudu, neboť směřovalo proti rozhodnutí, kterým byla připuštěna změna žaloby, přičemž proti takovému rozhodnutí není odvolání přípustné; ve zbývající napadené části změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že žalobu zamítl a změnil výrok IV. a V. o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Dovodil, že žalobce jako jediný dědic po zemřelém synovi J. K. ml. je aktivně legitimován k uplatnění nároku, byť jím v řízení uplatněná pohledávka vůči žalovaným nebyla předmětem dědického řízení, a je aktivně legitimován i k plnění za dobu od 27. 12. 1994 do 28. 2. 1995, kdy prostory žalovaných vyklidil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná a že na straně žalovaných došlo plněním právního předchůdce žalobce k bezdůvodné obohacení ve výši 109 890 Kč, a že k bezdůvodnému obohacení došlo i na straně žalobce, případně jeho právního předchůdce spočívající v užívání prostor ve vlastnictví žalovaných. Odvolací soud se neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení žalobce, jak ji určil soud prvního stupně, když dospěl k závěru, že předmětné prostory užíval předchůdce žalobce a poté žalobce jako nebytové prostory od 1. 3. 1994 do 28. 2. 1995, neboť předchůdce žalobce měl prostory žalovaných k dispozici už od 1. 3. 1994, kdy je rekonstruoval (do 30. 6. 1994), dále v období od 1. 7. 1994, kdy je užíval k provozování restaurační činnosti do 26. 12. 1994, když 27. 12. 1994 zemřel, a poté od 27. 12. 1994 do 28. 2. 1995 je měl ve své dispozici žalobce, než prostory žalovaných vyklidil a umožnil pronajmutí prostor žalovanými jinému nájemci. S ohledem na zjištění, že nájemné z nebytových prostor v uvedené lokalitě nebylo v rozhodném období regulovanou cenou, určil odvolací soud výši bezdůvodného obohacení za užívanou plochu částkou 9 900 Kč měsíčně, za kterou byl prostor (užívaný předtím předchůdcem žalobce a žalobcem) pronajat následujícímu nájemci, když tuto částku považoval za odpovídající, byť zjištěné nájemné z obdobných nebytových prostor v daném místě a čase bylo nepoměrně vyšší. Protože za období od 1. 3. 1994 do 28. 2. 1995 vzniklo žalobci, respektive jeho právnímu předchůdci, bezdůvodné obohacení ve výši 118 000 Kč, a jelikož žalovaní výslovně uvedli, že požadují započtení pouze do výše žalobcem uplatněné pohledávky a neuplatňují protinávrhem částku vyšší, započetl odvolací soud částku 109 890 Kč. Vzájemná plnění účastníků byla tedy stejná a po započtení byl důvod pro zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasí se závěrem, že by jeho právnímu předchůdci vzniklo od 1. 3. 1994 do 30. 6. 1994 (podle dovolatele do 30. 7. 1994) bezdůvodné obohacení odpovídající výši nájmu za pronájem nebytových prostor, když tento předmětné prostory v uvedené době rekonstruoval a neužíval je k účelu, ke kterému si je pronajal. Poukázal, že pronajaté prostory nebyly způsobilé v této době ani k bydlení, přestože měly charakter obytných místností. Rovněž nesouhlasil se závěrem, že by od smrti právního předchůdce žalobce, v době od 27. 12. 19994 do 28. 2. 1995, mu vzniklo bezdůvodné obohacení z titulu výkonu práva nájmu nebytových prostor, když restaurační činnost, jako jeho právní předchůdce, ani jinou podnikatelskou činnost v pronajatých prostorách v domě žalovaných neprovozoval. Zdůraznil, že po smrti právního předchůdce jako jediný dědic neoznámil žalovaným ve smyslu §14 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., že bude pokračovat v nájmu pronajatých prostor, proto se domnívá, že nájemní vztah podle uzavřené smlouvy zanikl nejpozději do 30-ti dnů od smrti právního předchůdce žalobce, tedy dnem 26. 1. 1995. Za pochybný považuje i závěr, že jeho právní předchůdce získal bezdůvodné obohacení od 1. 7. 1994 (resp. od 31. 7. 1994) do 27. 12. 1994, kdy nájemné hradil věcným způsobem, provedením stavebních úprav, podle dohody s vlastníkem nemovitosti (žalovanými). Za nesprávné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání, neboť se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nesouhlasí s dovolatelem, že by mu nevzniklo bezdůvodné obohacení v době od 1. 3. 1994 do 30. 6. 1994, neboť v této době měl právní předchůdce žalobce prostory ve vlastnictví žalovaných plně ve své dispozici a stejně tak i žalobce v době od 27. 12. 1994 do 28. 2. 1995, to je do doby, než předmětné prostory žalobce vyklidil. Mají za to, že odvolací soud správně posoudil i míru úspěchu účastníků v řízení a správně rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné v napadené části ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu v této části ve věci samé přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání v této části důvodným.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle §460 obč. zák. se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
Podle §465 obč. zák. dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.
V daném případě žalobce podle usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 8. 1995, sp. zn. D 66/95, Nd 45/95 ve věci projednání dědictví, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví ze dne 10. 5. 1995 po J. K., zemřelém 27. 12. 1994, nabyl po zemřelém celé dědictví, mimo jiné i majetkový podíl na jeho živnosti. V období mezi nabytím dědictví (§460 obč. zák.) a potvrzením nabytí dědictví (§482 a §483 obč. zák.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví (srov. rozsudek Městského soudu v Praze uveřejněný pod číslem 42/74 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní posouzení dané věci, jestliže dospěl k závěru, že žalobci vzniklo bezdůvodné obohacení užíváním prostor ve vlastnictví žalovaných i po smrti J. K. ml., jestliže prostory ve 2. NP domu č.p. 19 v J., ve vlastnictví žalovaných, byly žalobcem vyklizeny až v únoru 1995. Bylo totiž na žalobci, pokud nehodlal po smrti právního předchůdce dál prostory žalovaných pro provozování restaurační činnosti užívat, aby jako dědic učinil potřebný právní úkon týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví, a předmětné prostory předal vyklizené žalovaným. Právně irelevantní je odkaz žalobce na zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ohledně skončení nájmu, jestliže smlouva o nájmu je neplatná.
Nedůvodné jsou i námitky žalobce, že jeho právnímu předchůdci nevzniklo od 1. 3. 1994 do 30. 6. 1994 bezdůvodné obohacení odpovídající výši nájmu za pronájem nebytových prostor, když předmětné prostory v uvedené době rekonstruoval a neužíval je k účelu, ke kterému si je pronajal, a že je neužíval ani k bydlení, přestože měly charakter obytných místností, neboť nebyly k tomuto účelu způsobilé. Odvolací soud ve shodě s konstantní judikaturou určil výši bezdůvodného obohacení odpovídající nájemnému za užívání nebytových prostor, byť užívané prostory měly charakter obytných místností, neboť je rozhodující účel k jakému je hodlal žalobce užívat. S ohledem na skutková zjištění je zřejmé, že žalobce nemínil předmětné prostory užívat za účelem bydlení, ale v dohodě s žalovanými hodlal tyto prostory užívat jako nebytové a k tomuto účelu je po vzájemné dohodě s žalovanými rekonstruoval a také skutečně užíval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 1/2000, pod č. 17/2000). Rozhodující je, jak správně dovodil odvolací soud, že předmětní prostory měl žalobce už od 1. 3. 1994 ve své plné dispozici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Soudních rozhledech seš. 7/2001).
Neopodstatněná je i dovolací námitka, že právní předchůdce žalobce nemohl získal bezdůvodné obohacení od 1. 7. 1994 do 27. 12. 1994, kdy hradil nájemné věcným způsobem, provedením stavebních úprav, podle dohody s vlastníkem nemovitosti (žalovanými). Dovolatel zcela pominul, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 19. 2. 1994 je neplatná, přičemž proti tomuto závěru ani nebrojil, proto je zcela irelevantní připomínat placení nájemného žalobcem věcným způsobem. Jak bylo výše uvedeno, je každý z účastníků ve smyslu §457 obč. zák. povinen podle neplatné smlouvy vrátit druhému vše, co dostal, což v daném případě představuje podle §458 odst. 1 obč. zák. to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, tedy na straně žalobce bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním prostor ve vlastnictví žalovaných, a na straně žalovaných vzniklé zhodnocením jejich nemovitosti žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. v napadené části ve věci samé zamítl.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v uvedené - části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů - není dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce v této části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 109 890 Kč) ve výši 10 500 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 10 575 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 31. května 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu