ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.1192.2004.1
sp. zn. 32 Odo 1192/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce A. M., zastoupeného, advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, Praha 10, Vršovická 65, o zaplacení částky 63 487 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 679/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 č. j. 39 Co 317/2003-376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. června 2003 č. j. 26 C 679/96-343 uložil žalované zaplatit žalobci částku 25 084,60 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, částku 28 033,20 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, částku 10 369,20 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, zamítl žalobu ve výši 16% úroku z prodlení z částky 63 487 Kč od 21. 10. 1996 do 20. 11. 1996 a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004 č. j. 39 Co 317/2003-376 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 25 084,60 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, o zaplacení částky 28 033,20 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, o zaplacení částky 10 369,20 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 11. 1996 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že vychází z nesprávných skutkových zjištění [dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], v jejichž důsledku věc nesprávně právně posoudil [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci jinému než Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, neboť po nepřiměřeném protahování řízení je nutno hodnotit zamítnutí nároků dovolatele za podjatost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody – ušlého zisku ze dvou smluv uzavřených účastníky řízení na základě objednávek ze dne 31. 1. 1996, které byly soudem posouzeny jako dvě samostatné smlouvy řídící se režimem obchodního zákoníku, přičemž ušlý zisk podle smlouvy na praní koberců a čalounění měl činit částku 25 084,60 Kč a 10 369,20 Kč a ušlý zisk podle smlouvy o voskování PVC měl činit částku 28 033 Kč. V dané věci bylo tedy rozhodnuto o dvou samostatných věcech se samostatným skutkovým základem. Dovolání se tedy týká dvou samostatných nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč. Přípustnost dovolání je třeba posuzovat u každého nároku se samostatným skutkovým základem zvlášť. V obou případech jde přitom o věc obchodní, neboť jak Nejvyšší soud judikoval již v usnesení ze dne 15. 12. 1998 sp. zn. 33 Cdo 2272/98, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 1/2000, pod označením 1/2000, za věc obchodní je nutno považovat i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v §261 a 262 obchodního zákoníku.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. prosince 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu