ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.126.2004.1
sp. zn. 32 Odo 126/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce J. N., zastoupeného, advokátem, proti žalované p. a.s., o zaplacení 227.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 172/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 2003, č.j. 24 Co 231/2003-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou a po jejím částečném zpětvzetí domáhal po žalované zaplacení pojistného plnění ve výši 227.300,- Kč s příslušenstvím z pojistné události, při níž vznikla škoda na jeho automobilu havarijně pojištěného smlouvou uzavřenou mezi účastníky. Ve sporu šlo především o posouzení, zda k pojistné události došlo při řízení automobilu pod vlivem alkoholu žalobce, který to popíral a což je podle příslušných pojistných podmínek výlukou z pojištění, kdy právo na pojistné plnění nevznikne.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. dubna 2003, č.j. 6 C 172/2003-39, kterým Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl, rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků a uložil žalobci nahradit České republice náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.).
Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením věci ztotožnil. V řízení bylo na základě svědeckých výpovědí prokázáno, že žalobce v době vzniku dopravní nehody řídil automobil pod vlivem alkoholu. Všichni slyšení svědci (dopravní policisté vyšetřující dopravní nehodu, jakož i ošetřující lékařka nemocnice, v níž byl žalobce po dopravní nehodě ošetřen) shodně vypověděli, že z dechu žalobce a jeho chování bylo zřejmé, že je pod vlivem alkoholu. Přihlédnuto bylo i k tomu, že žalobce odmítl odborné vyšetření (dechovou i krevní zkoušku) na zjištění přítomnosti alkoholu v jeho těle, čímž se vlastně sám zbavil možnosti vyvrátit pravdivost skutečnosti, o níž svědci vypovídali. V řízení naopak prokázáno nebylo, že by žalobce následkem dopravní nehody nebyl schopen posoudit následky svého jednání. Učinit takový závěr znemožnil sám žalobce tím, že další odborné vyšetření odmítl a nemocnici na vlastní žádost opustil. Rovněž nebylo prokázáno ani to, že by žalobce mohl alkohol požít až po dopravní nehodě. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že právně bezvýznamným je pro skutkový závěr soudu výsledek přestupkového řízení, podle něhož nebyla prokázána odpovědnost žalobce za úmyslné odmítnutí odběru krve za účelem zjištění požití alkoholu před jízdou. Pokud jde o výsledek přestupkového řízení, je soud vázán pouze rozhodnutím příslušného orgánu o tom, že byl přestupek spáchán a kde jej spáchal, nikoli však jeho závěrem o tom, že „podezření z přestupku na ochranu před alkoholismem a jinými toxikomaniemi nebylo spolehlivě zjištěno a prokázáno“. S ohledem na správnost skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobce řídil vozidlo v době vzniku dopravní nehody pod vlivem alkoholu, odvolací soud potvrdil jako správný i jeho právní závěr, že v takovém případě žalobci (pojištěnému) právo na plnění z pojištění, s ohledem na příslušné ustanovení pojistných podmínek (výluka z pojištění), nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Soudům obou stupňů, které jeho žalobní nárok zamítly s odůvodněním, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a že se tedy na něj vztahuje výluka z pojištění, vytkl, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítl, že žalovaná neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že řídil pod vlivem alkoholu. Obsah přestupkového řízení není důkazem ve prospěch tvrzení žalované, neboť v něm pro jízdu pod vlivem alkoholu postižen nebyl. Stejně tak není možné hodnotit ani skutečnost, že se nepodrobil dechové i krevní zkoušce na alkohol. Jako důkaz nemohou pro uvedené tvrzení žalované obstát ani svědecké výpovědi, které považovaly soudy obou stupňů za rozhodné důkazy a které dovolatel označil za subjektivní názory svědků. Jiný důkaz o tom, že řídil pod vlivem alkoholu, prováděn nebyl. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že účastník musí své tvrzení, že určitá činnost byla v rozporu se zákonem prováděna pod vlivem alkoholu, prokázat nikoli subjektivními názory svědků (např. z dojmů o zápachu z úst), ale objektivně – ať už některou z metod zjišťování alkoholu v krvi anebo svědecky v tom směru, co a kdy bylo vypito.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena na kritice správnosti skutkového zjištění, že žalobce řídil vozidlo v době vzniku škody pod vlivem alkoholu. Dovolatel tak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže tedy v souzené věci dovolatel napadl právní závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o tom, žalobci nevznikl nárok na výplatu pojistného plnění pro výluku z pojištění nastalou v důsledku řízení vozidla žalobcem pod vlivem alkoholu, námitkami zpochybňujícími správnost a úplnost skutkových zjištění, na základě nichž soudy obou stupňů k uvedenému právnímu posouzení dospěly, není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. srpna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu