ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.141.2004.1
sp. zn. 32 Odo 141/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce P. K., zastoupeného, advokátem, proti Ing. M. D., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 21.185,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 48/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. září 2003, č.j. 19 Co 374/2003-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.995,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek ze dne 5. března 2003, č.j. 13 C 48/2001-104, kterým Okresní soud v Hradci Králové žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 21.185,90 Kč a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) se zdůvodněním, že předmět sporu přesahuje částku 20.000,- Kč a že se v daném případě nejedná o obchodní věc, neboť žalovaný nebyl se žalobcem v právním vztahu. Uvedl, že dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jakož i z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu, že žalovaný uzavřel se žalobcem nepojmenovanou smlouvu podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo zjištění a odstranění vady, když podle jeho přesvědčení nemá skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovaný byl v právním vztahu se žalobcem, oporu v provedeném dokazování. Dovolatel snesl argumenty na podporu jím uplatněných dovolacích důvodů a navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání na rozdíl od dovolatele zastává názor, že jde o obchodní věc, u níž vzhledem k výši žalobního nároku není dovolání přípustné. Oba účastníci řízení jsou podnikateli podnikajícími podle živnostenského zákona (žalobce má předmět podnikání „koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“ a předmětem podnikatelské činnosti žalovaného je „výroba, montáž a opravy výrobků zařízení spotřební elektroniky“ a „výroba, instalace a opravy elektronických zařízení“), přičemž v souzené věci se žalobce domáhal po žalovaném náhrady škody z titulu odpovědnosti žalovaného za porušení povinností ze závazkového vztahu ve smyslu §373 obch. zák. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není ani v jednom z obou uvedených případů dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jelikož dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně převyšujícím 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku náhrada škody mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska o obchodní věc jde. Zda-li vznikl mezi účastníky smluvní vztah, jakož i jeho případná právní kvalifikace, proti čemuž brojil dovolatel, není z pohledu vymezení obchodní věci podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. rozhodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 21.185,90 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání směřující do zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i do jeho druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, majících charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věty první o. s. ř. a §218 písm. c) o. s. ř.], aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.920,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu