ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.158.2004.1
sp. zn. 32 Odo 158/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobců a) Mgr. H. H., b) T. H., c) J. H., a zastoupených, advokátem, proti žalovanému Ing. arch. L. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 78.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 136/96, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2003, č.j. 17 Co 50/2003-223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.845,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce ...
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. července 2003, č.j. 17 Co 50/2003-223, zrušil v pořadí pátý rozsudek ze dne 15. května 2002, č.j. 5 C 136/96-198, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu o částku 78.538,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacenou cenu projektových a technicko-inženýrských prací provedených na základě smlouvy o dílo a řízení zastavil (první věta výroku). Dále žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhá věta výroku) a rozhodl, že žalobci i žalovaný zaplatí polovinu nákladů řízení vzniklých státu (třetí věta výroku).
Odvolací soud tak rozhodl poté, co právní nástupci původního žalobce Ing. J. H., který v průběhu odvolacího řízení zemřel, vzali žalobu zpět a navrhli zastavení řízení s tím, aby vzhledem k okolnostem případu a jejich životní situaci bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle §150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaný se k tomuto návrhu žalobců na výzvu soudu písemně vyjádřil tak, že souhlasí se zpětvzetím žaloby za podmínky, že žalobcům bude uložena povinnost nahradit mu náklady řízení. Pokud mu nebude možné úplnou náhradu nákladů řízení přiznat, navrhoval pokračovat ve sporu, aby vyšla najevo účelovost podání žaloby a bylo tak alespoň částečně odčiněno poškození jeho pověsti žalobcem. Odvolací soud se zabýval posouzením tohoto úkonu žalovaného a dospěl k závěru, že toto podání neobsahuje žádné vážné důvody proto, aby zpětvzetí žaloby bylo prohlášeno za neúčinné. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že vážné důvody ve smyslu ustanovení §§96 odst. 3 a §222a odst. 2 o. s. ř. musí být významné pro projednání věci; důvody pro nesouhlas se zpětvzetím tak musí být věcné a musí se tedy týkat podstaty sporu. Žalovaný žádné takové důvody nevyslovil; se zpětvzetím žaloby souhlasil a výrazně se vyjádřil v otázce náhrady nákladů řízení, kterou však podle odvolacího soudu nelze klást jako podmínku v rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud proto vyjádření žalovaného nepovažoval za vznesení vážných důvodů pro neúčinnost zpětvzetí, nýbrž jako návrh pro rozhodnutí o nákladech řízení. Proto rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
V otázce nákladů řízení vycházel odvolací soud při rozhodování podle odůvodnění usnesení z povahy sporu. Uvedl, že v souzené věci bylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky, na základě níž žalobce poskytl určité plnění, prokázána však nebyla jeho výše a tím i oprávněnost žalobního požadavku. K zastavení řízení došlo v důsledku objektivní skutečnosti – úmrtí původního žalobce, který jako jediný mohl poskytnout důkazy k prokázání výše plnění. Za této situace má odvolací soud za to, že je spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl své náklady řízení. I když žalobci procesně zavinili zastavení řízení, odvolací soud přihlédl k důvodům tohoto postupu, který je objektivní a spočívá v úmrtí účastníka. V této skutečnosti shledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. a rozhodl tak, že každý z účastníků si ponese své náklady sporu. Ze stejných důvodů pak uložil každému z účastníků povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení vzniklých státu.
Usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení bylo vydáno v rozporu s ustanovením §222a odst. 2 o. s. ř., přičemž jeho odůvodnění nemá oporu v jeho vyjádření ke zpětvzetí žaloby, ani v obsahu spisu. Argumentuje tím, že zcela jasně uvedl řadu důvodů pro to, aby bylo pokračováno v řízení a vyšla tak najevo účelovost podané žaloby a bylo tak alespoň částečně odčiněno poškození jeho dobré pověsti. Jím uváděné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím pokládá za věcné, neboť buď mu soud přizná úplnou náhradu nákladů řízení a tento jeho výrok bude vnímán v širší veřejnosti jako jeho úplné vítězství ve sporu, anebo bude rozhodnuto ve věci.
Zastavení řízení bez rozhodnutí ve věci jen proto, že původní žalobce zemřel, označil dovolatel za nepřijatelné. Nesouhlasí s odvolacím soudem, pokud uvedl, že k zastavení řízení došlo v důsledku objektivní skutečnosti – úmrtí žalobce, který jako jediný mohl poskytnout důkazy k prokázání výše plnění; toto tvrzení označil za nepravdivé a nemající oporu v obsahu předmětného spisu. Původní žalobce, který byl od počátku řízení, stejně jako jeho dědici, zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nepředložil v průběhu celého dlouhého sporu důkazy k prokázání výše jím poskytnutého plnění, ač byl soudem opakovaně k tomu vyzýván, neboť je nikdy neměl a ani mít nemohl. Připustil, že mu částečně bylo plněno, současně však poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že za toto blíže nespecifikované plnění zaplatil žalobci částku 247.085,- Kč a že žalobce účtoval práce, které nebyly provedeny anebo již byly zaplaceny. Ačkoli žalovaný opakovaně navrhoval důkaz znaleckým posudkem na určení hodnoty skutečně provedených prací, nebylo tomuto jeho návrhu vyhověno. Podle dovolatele tu nejsou důvody zvláštního zřetele k vyjímečnému rozhodnutí nepřiznat mu náhradu nákladů řízení.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém bude rozhodnuto ve věci a podle výsledku řízení i o nákladech řízení účastníků a nákladech státu.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání s právním posouzením věci odvolacího soudu ztotožnili. Poukázali na to, že dovolatel uvádí zcela nové důvody svědčící dle jeho tvrzení o jeho oprávněném zájmu na pokračování v řízení a že do dovolání zakomponoval zcela nová a důkazy nepodložená tvrzení, z nichž mnohá jsou účelově zkreslena a v přímém rozporu s výsledky řízení. Žalobci dále reagují na některé skutečnosti uváděné dovolatelem a podávají k nim své stanovisko. Podle jejich názoru postupoval odvolací soud zcela správně, pokud přihlédl k důvodům hodných zvláštního zřetele a rozhodl v souladu s platnou právní úpravou. Dovolateli vytýkají, že ani v dovolání neuvádí, v čem spatřuje pochybení soudu, či o jaká tvrzení opírá svůj názor, že důvody zvláštního zřetele v souzené věci nejsou dány. Proto navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení ve věci zastaveno, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalovaného jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu, že písemné podání, kterým se žalovaný na výzvu soudu vyjadřoval ke zpětvzetí žaloby, neobsahuje žádné vážné důvody, pro něž by soud mohl rozhodnout, že zpětvzetí návrhu není neúčinné.
Podle obsahu spisu se původní žalobce Ing. J. H. přípisem ze dne 26. srpna 2002 (č.l. 200 spisu) doručeným dne 29. srpna 2002 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 odvolal proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. května 2002. Podáním ze dne 11. června 2003 (č.l. 216) doručeným Městskému soudu v Praze dne 17. června 2003 vzali žalobci žalobu zpět a současně požádali, aby soud při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k jejich životní situaci a okolnostem případu a aby rozhodl za použití ustanovení §150 o. s. ř.
Podle referátu kanceláři a doručenky na č.l. 216 verte spisu bylo žalovanému prostřednictvím jeho právního zástupce doručeno dne 20. června 2003 zpětvzetí žaloby s výzvou, aby se k němu do jednoho týdne vyjádřil s tím, že pokud soudu vyjádření v této lhůtě nedojde, bude mít za to, že žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasí.
Na č.l. 217 spisu je založen přípis žalovaného ze dne 24. června 2003 doručený Městskému soudu v Praze dne 26. června 2003 označený jako „vyjádření žalovaného k odvolání žalobce k zpětvzetí žaloby“. Žalovaný v něm uvádí, že v zásadě souhlasí se zpětvzetím žaloby za podmínky, že žalobci bude uložena povinnost nahradit mu náklady řízení v celém rozsahu, přičemž podle §150 o. s. ř. by měl soud přihlédnout k tomu, že žalobci jsou dědici rozsáhlého majetku, jakož i ke způsobu, jakým žalobce vyvolal a protahoval účelový a zbytečný spor. Tvrdí, že žalobce si musel být vědom toho, že požadoval úhradu za neprovedené práce a že jeho rodina znala jeho tragické osobní poměry, kdy mu zemřeli jeho nejbližší a zkrachovalo podnikání, kromě jiného také přičiněním žalobce. Žalovanému není proto známo, proč by měl sám hradit značné náklady soudního sporu, který nevyvolal, snažil se mu předejít návrhem na jeho smírné vyřešení a souhlasil po celou dobu sporu se zpětvzetím žaloby za předpokladu úhrady tehdy ještě malých nákladů řízení. S přihlédnutím i k tomu, že první žalobkyně, ani původní žalobce s ním v jeho podstatně tíživější situaci žádný soucit neprojevili, považuje odkazování žalobců na §150 o. s. ř. za nemorální. V závěru vyjádření žalovaný konstatuje, že má tak řadu důvodů pro to, aby v případě, kdy mu není možné přiznat úplnou náhradu nákladu řízení, bylo pokračováno v řízení, ve kterém vyjde najevo účelovost žaloby a dojde tak alespoň k částečnému odčinění poškození jeho pověsti žalobcem.
Vzhledem k tomu, že ke zpětvzetí žaloby došlo za odvolacího řízení, uplatní se pro další postup ustanovení §222a o. s. ř.
Podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení platí, že pokud ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení.
Podle §41a odst. 2 o. s. ř. platí, že k úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží.
Procesním úkonem účastníka je třeba rozumět jeho projev vůle adresovaný soudu, který směřuje k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, které s takovým projevem právní předpisy spojují. Za takový procesní úkon je tak třeba považovat i vyjádření žalovaného ke zpětvzetí žaloby.
Procesní úkony nemohou být učiněny podmíněně; pokud účastník na projevené podmínce procesního úkonu trvá, nemá takový procesní úkon žádné účinky a soud k němu nepřihlíží.
V ustanovení §101 odst. 4 o. s. ř. je uvedeno, že vyzve-li soud účastníka, aby se vyjádřil k určitému návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se účastník v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.
Vzhledem k tomu, že ve spisu není založen stejnopis výzvy soudu ukládající žalovanému vyjádřit se ke zpětvzetí žaloby, je třeba vyjít z obsahu referátu kanceláři na č.l. 216 verte spisu, podle něhož soud prvního stupně uplatnil doložku ve smyslu §101 odst. 4 o. s. ř. s poučením, že nevyjádří-li se žalovaný v určené týdenní lhůtě, bude se předpokládat, že nemá ke zpětvzetí žaloby námitky.
Z obsahu vyjádření žalovaného ke zpětvzetí žaloby je nepochybné, že žalovaný podmínil svůj souhlas se zpětvzetím žaloby uložením povinnosti žalobcům nahradit mu náklady řízení a svůj eventuální návrh na pokračování řízení situací, pokud by nebylo možné mu přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Pokud žalovaný vázal své stanovisko ke zpětvzetí žaloby na splnění určité podmínky (konkrétně na určité rozhodnutí soudu o nákladech řízení), není možné za aplikace ustanovení §41a odst. 2 o. s. ř. k tomuto úkonu žalovaného přihlížet. Tentýž závěr k předmětnému podání žalovaného by bylo nutné přijmout i za aplikace ustanovení §101 odst. 4 o. s. ř. Protože žalovaný neuvedl v soudem stanovené lhůtě žádné vážné důvody, které by opodstatňovaly jeho nesouhlas se zpětvzetím žaloby, lze tak mít za to, že neměl proti němu žádné námitky.
Na uvedeném závěru o tom, že právní úkon účastníka (žalovaného) vázaný na podmínku, pokud na ni účastník trvá, nemá žádné právní účinky, by nic neměnilo, ani kdyby výzva soudu shora uvedenou doložku dle §101 odst. 4 o. s. ř. neobsahovala. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení ze dne 22. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 206/2000, dále usnesení ze dne 25. července 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003) vysvětlil, že závažné důvody, které opodstatňují nesouhlas druhého účastníka se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) oprávněný zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. O takový případ však v souzené věci nešlo; žalovaný v předmětném podání zdůvodňoval svůj zájem na rozhodnutí o přiznání plné náhrady nákladů řízení, přičemž mu bylo lhostejno, zda mu soud přizná náhradu nákladů řízení v rozhodnutí o věci samé či v rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Proto takový zájem žalovaného nelze považovat za vážné důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolání úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobcům náklady jejich právního zastoupení. Náklady žalobců sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.770,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu