ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.184.2004.1
sp. zn. 32 Odo 184/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobců a) I. P. a b) I. P., zastoupených, advokátem, proti žalované Č. p. a.s., o zaplacení 172 458,90 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 227/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. září 2003, č.j. 29 Co 237/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. září 2003, č.j. 29 Co 237/2003–62 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 21. června 2002, č.j. 18 C 227/2000-32, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobcům doplatek plnění za pojistnou událost čísla 93-00280-432-10 ve výši 172 458,90 Kč, náklady na opatření znaleckého posudku ve výši 14 838 Kč a náklady soudního řízení ve výši 6 898 Kč; zároveň nepřiznal žádnému z účastníku právo na náhradu odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění, že dne 1. 2. 1993 došlo v domě žalobců k požáru a na tuto pojistnou událost žalovaná vyplatila pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy ve výši 166 305 Kč a dále 136 305 Kč, přičemž tato částka 136 305 Kč byla podle tvrzení žalované vyplacena omylem (žalovaná požaduje část této bezdůvodně vyplacené částky v jiném řízení, vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2631/94, zpět po manželech P.), a že žalobci se mimo této již zaplacené částky ve výši 302 610 Kč domáhají ještě 172 458,90 Kč, jako nedoplatku plnění za pojistnou událost, když podle znaleckého posudku činí škoda 475 069,90 Kč, a vycházeje ze skutečnosti, že žalovaná vznesla námitku promlčení vůči požadované částce 172 458,90 Kč, protože žaloba byla podána až dne 30. 8. 2000, odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně s odkazem na §101 a 104 obč. zák. správně posoudil vznesenou námitku promlčení a žalobu zamítl důvodně. Odmítl námitku žalobců, že vymezení obou žalobních požadavků, tj. v daném řízení a v řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2631/94, a jejich skutkových základů je shodné, čímž je založena překážka věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř. Předmět obou řízení není shodný, neboť žalobci se domáhají v tomto řízení dalšího plnění vedle toho, co jim poskytla žalovaná včetně údajného duplicitního plnění, jež je předmětem řízení pod sp. zn. 9 C 2631/94, zahájeného dne 16. 9. 1994, a na posouzení promlčení nemohou mít vliv úkony žalobců v souběžně probíhajícím řízení. Nárok na pojistné plnění není jednotným nárokem na pojistné plnění jako takové, ale na zaplacení konkrétních peněžních částek, u nichž se promlčení posuzuje odděleně podle tohoto, kdy byl nárok na zaplacení určité částky uplatněn u soudu. To by platilo i za situace, kdyby obě řízení byla spojena podle §112 odst. 1 o. s. ř., přičemž není povinnosti soudu ve smyslu tohoto ustanovení věci ke společnému řízení spojit, proto nelze důvodně soudu vytýkat, pokud ke spojení věcí soud nepřistoupil.
Žalobci se domnívají, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za rozhodující považují nesprávné posouzení překážky litispendence podle §83 odst. 1 o. s. ř., jestliže odvolací soud dovodil, že řízení vedené Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 9 C 2631/94 není co do předmětu řízení evidentně shodné s žalobou v dané věci, a že tudíž nemůže mít vliv na posouzení promlčení v dané věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolaní žalobců navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud věc posoudil správně. Poukazuje, že zatímco v předmětné věci žalobci požadují na žalované doplatek pojistného plnění a u tohoto práva počíná běžet obecná tříletá lhůta za rok po pojistné události, tak v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 2631/94 je požadováno vydání plnění z bezdůvodného obohacení, kde je odlišný běh a délka promlčecí doby s ohledem na kombinaci subjektivní dvouleté lhůty a objektivní tříleté (příp. desetileté) lhůty.
Podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje ve věci samé do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neboť soud prvního stupně rozhodoval ve věci prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce podle §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Namítají-li žalobci, že v dané věci byla nesprávně posouzena překážka litispendence podle §83 odst. 1 o. s. ř., a že s ohledem na toto nesprávně posouzení pak došlo k nesprávnému posouzení námitky promlčení, pak je třeba konstatovat, že námitku překážky věci zahájené o téže věci nelze s úspěchem uplatňovat v rámci dovolacího řízení, nýbrž jen žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jestliže odvolací soud aplikoval při posouzení námitky promlčení §101 obč. zák. a dovodil, že promlčecí doba je v této věci tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, přičemž vycházel dále z §104 obč. zák., podle něhož u práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události (v dané věci nastala pojistná událost 1. 2. 1993), a poté dospěl k závěru, že byla-li podána žaloba až 30. 8. 2000, tedy po uplynutí promlčecí doby, proto je vznesená námitka promlčení důvodná a nemohl promlčené právo přiznat, nemá napadené rozhodnutí v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§101 a 104 obč. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto uzavřel, že dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. září 2003, č.j. 29 Co 237/2003-62, není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobců bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšní žalobci nemají právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. listopadu 2004
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu