ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.19.2004.1
sp. zn. 32 Odo 19/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně O. P., s. r. o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. architektu Z. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 58 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 43/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře ze dne 26. září 2003 č. j. 15 Co 338/2003 - 49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.392,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. září 2003 č. j. 15 Co 338/2003 - 49 potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 24. dubna 2003 č. j. 7 C 43/2003 - 30, kterým Okresní soud v Táboře uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 58 471 Kč s 4% úrokem z prodlení ročně od 1. 11. 2002 do zaplacení a náklady řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá nesprávné právní posouzení věci, neboť soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky pro jeho vydání, protože zde nebyly podmínky pro uzavření smíru. Soud neprovedl dokazování za účelem zjištění skutkového stavu pro posouzení, zda smír není v rozporu s právními předpisy kogentní povahy. Podle dovolatele odpovědnostní vztah, z něhož žaloba vychází, není dán a žalovaný tak není v daném sporu pasivně legitimován. Z tohoto důvodu navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud názoru dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu s právem, pokud nepřihlédl k jeho námitce o nedostatku předpokladu pro vydání rozsudku pro uznání spočívajícího v tom, že soud neprovedl dokazování, kterým by bylo zjištěno, že v dané věci není dána pasivní legitimace na straně žalovaného a nejsou tak splněny podmínky ve smyslu §99 odst. 1 a 2 pro uzavření a schválení smíru, a tím rozhodl v rozporu s právními předpisy, nepřisvědčil.
Odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, neboť při vydání rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001 sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100) s výjimkou posouzení, zda vydání rozsudku pro uznání není v rozporu s kogentními právními předpisy. Soud vychází přitom z žalobních tvrzení. V daném případě z těchto tvrzení rozpor s kogentními předpisy nevyplývá, neboť tento rozpor nemůže spočívat v posouzení otázky nedostatku pasivní legitimace k náhradě škody ve smyslu ustanovení §551 obch. zák., které má charakter normy dispozitivní.
Nastane-li fikce uznání podle §114b odst. 5 o. s. ř., jak tomu bylo podle rozsudků soudů obou stupňů i v posuzovaném případě, je soud povinen také podle tohoto uznání rozsudek pro uznání vydat (srov. §153a odst. 3 o. s. ř.). Pro fikci uznání byly splněny podmínky, neboť v případě nároku na náhradu škody podle obchodního zákoníku nejde o věc, ve které by nebylo možno ve smyslu §99 odst. 1 a 2 o. s. ř. uzavřít a schválit smír, nejde ani o věc vypočtenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. a ani o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona.
Podle uznání nebo fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako neodůvodněné (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6 vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 581).
Lze uzavřít, že odvolací soud postupoval v souladu s konstantní judikaturou, přičemž ani z jiných okolností nedospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 58 471 Kč) ve výši 3.317,50 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), tedy celkem ve výši 3.392,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu