ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.199.2004.1
sp. zn. 32 Odo 199/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného, advokátem, proti žalované T.-T., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 76.371,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 508/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2003, č.j. 2 Cmo 177/2003-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2003, č.j. 43 Cm 508/99-43, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2003, č.j. 2 Cmo 177/2003-51, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. března 2003, č.j. 43 Cm 508/99-43, kterým Krajský soud v Brně odmítl návrh žalobce na zahájení řízení, uložil mu zaplatit žalované náklady řízení a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci (první odstavec výroku). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je i po doplňujících podáních žalobce neprojednatelná. Žalobce, přes opakované výzvy soudu k odstranění vad žaloby s upozorněním na následky jejího nesplnění, rozhodující skutková tvrzení nedoplnil a vady svého žalobního podání neodstranil, přičemž tak neučinil ani v podaném odvolání či v průběhu odvolacího řízení. Neprojednatelnost žaloby spatřuje odvolací soud již v rozporném tvrzení žalobce, z jakého důvodu se žalované částky domáhá. Není totiž vůbec jasné, zda vymáhá pohledávku, která mu byla postoupena jinou osobou anebo zda se domáhá zaplacení ceny dodaného zboží. Uvedenou vadou však žaloba trpí i z jiného důvodu. Z tvrzení žalobce nelze zjistit, konkrétně kdy a s jakým obsahem měly být kupní smlouvy uzavřeny, jakož i kdy, kým a jakým způsobem mělo být konkrétní zboží žalované dodáno. Žalobcem koncipovaná žaloba včetně jeho doplňujících podání neumožňuje ani posouzení otázek, zda projednání věci nebrání překážka řízení zahájeného či překážka věci rozhodnuté. Soud prvního stupně postupoval správně, když se vady žaloby pokoušel odstranit postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a to dokonce opakovaně a že žalobu z důvodu neodstranění vad odmítl. Také námitku odvolatele (žalobce) o nepřezkoumatelnosti odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně shledal nedůvodnou.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu dovolatel vytkl soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, jehož se měly podle jeho tvrzení dopustit nesprávnou aplikací ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel s jejich závěrem o neprojednatelnosti žaloby pro jimi vytýkané nedostatečné vylíčení skutkového děje nesouhlasí. Poukazuje na to, že z obsahu žaloby je zřejmé zažalování zaplacení uvedených částek z obchodní činnosti společnosti K. – T. ČSFR spol. s r.o., přičemž je v ní rovněž uvedeno, že právní předchůdce žalobce dodal zboží žalované v rámci své podnikatelské činnosti. Rovněž je v žalobním návrhu konstatováno, že žalobce je oprávněn uvedené částky požadovat na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Určité nepřesnosti se dopustil pouze v reakci na další výzvu soudu prvního stupně, kdy se vyjadřoval k okolnostem uzavření smluv a dodaného zboží a uvedl, že šlo o smlouvu mezi účastníky řízení, ač správně mělo odeznít, že šlo o smlouvu mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou. Nedomnívá se však, že by šlo o nepřesnost takového rázu, aby ve spojení s původními podáními způsobovala neprojednatelnost žaloby. Dovolatel je přesvědčen, že skutek v žalobě a následných podáních vylíčil v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, takže jej nelze s jiným skutkem zaměnit. To vyplývá z označení smluvních stran, z popisu obchodního případu a z jeho individualizace citovanými fakturami. Tvrdí, že taková individualizace je dostatečná a že z hlediska projednatelnosti žaloby není nutné, aby v ní bylo například uvedeno to, jaké zboží a kdy mělo být žalované dodáno.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a usnesení soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), a je i důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatel nenamítal a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelem.
Dovolací argumenty žalobce jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky náležitostí žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností. Výhrady dovolatele lze tak obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi, zatímco povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je pro nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností neprojednatelná, neboť není možné vůbec zjistit, co je skutečným podkladem požadovaného nároku žalobce (zda se žalobce domáhá úhrady ceny zboží, které žalované dodal, či zda vymáhá pohledávku, kterou převzal od jiného subjektu), kdy a s jakým obsahem měly být kupní smlouvy uzavřeny, jakož i kdy, kým a jakým způsobem mělo být konkrétní zboží žalované dodáno. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Jak se podává z obsahu žaloby (č.l. 1 spisu), žalobce v její první části uvedl, že mu smlouvou o postoupení pohledávek postoupila společnost K.-T. ČSFR spol. s r.o. pohledávky této společnosti vůči žalované. Dále v její druhé části soudu sdělil, že podle smlouvy o postoupení pohledávky a příslušných faktur právní předchůdce žalobce dodal zboží – výrobky v rámci své podnikatelské činnosti - žalované, která mu dluží z těchto právních důvodů pohledávky – faktury, jejichž výši a splatnost konkrétně specifikoval. Jako důkazy označil mimo jiné smlouvu o postoupení pohledávky a příslušné faktury, které připojil jako přílohy k žalobě.
Usnesením ze dne 26. ledna 2000 (č.l. 27) soud prvního stupně žalobce vyzval, aby doplnil nebo opravil své podání – žalobu vylíčením rozhodujících skutkových okolností, z nichž dovozuje právo na plnění požadované v petitu žaloby, a to tak, aby bylo zřejmé, co má být předmětem řízení před soudem.
Na tuto výzvu soudu prvního stupně reagoval žalobce svým podáním ze dne 3. února 2000 (č.l. 29 spisu). Poukazuje na důkazy založené v příloze žaloby vyjádřil své přesvědčení o tom, že žaloba obsahuje konkrétní údaje týkající se toho, že v ní jde o vymáhání pohledávek z období činnosti právního předchůdce účastníka řízení.
Ze spisu se dále podává, že soud prvního stupně usnesením ze dne 18. února 2003 (č.l. 39 spisu) vyzval opakovaně žalobce k doplnění žaloby o vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících vznik a rozsah jím uplatněného nároku, přičemž ho současně poučil, jak má toto doplnění provést. Požadoval po něm údaje o tom, zda a kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva, co bylo obsahem smluvních ujednání (popis konkrétních práv a povinností stran včetně dohody o ceně, splatnosti, způsobu splnění závazku, případně dohodnuté sankce za porušení povinností) a předmětem plnění (druh, množství, kvalita), zda a kdy žalobce ve prospěch žalované plnil, jakým způsobem a v jakém rozsahu, jakož i zda a kdy žalovaná plnění převzala. Dále měl žalobce doplnit, kdy nastala splatnost ceny plnění, na základě jakých skutečností dospěl k výši fakturované částky, jakož i k výši požadovaného úroku z prodlení. Současně byl žalobce vyzván k označení důkazů prokazujících jeho tvrzení.
Na tuto výzvu soudu prvního stupně reagoval žalobce svým podáním ze dne 13. března 2003 (č.l. 40 spisu). V něm mimo jiné uvedl, že mezi účastníky byly uzavřeny před dodáním zboží specifikovaného v jednotlivých, v žalobě označených fakturách ústní formou (telefonicky) kupní smlouvy. Obsahem závazku byla povinnost žalobce dodat ve faktuře specifikovaný druh zboží oproti povinnosti žalované zaplatit mu cenu zboží. Součástí ujednání byla také dohoda o ceně a splatnosti, která je vyjádřena v uvedených fakturách. Dále uvedl, že žalovaná zboží, které jí bylo ve sjednané kvalitě a rozsahu dodáno před fakturací, nikdy nereklamovala. V další části svého podání pak žalobce specifikoval údaje týkající se dodaného zboží vždy číslem výrobku, názvem výrobku a množstvím. V této souvislosti však poukázal na to, že v žalobě odkázal na faktury jako listinný důkaz, o který svá skutková tvrzení opřel a v nichž je specifikace dodaného zboží uvedena.
V odvolání (č.l. 44 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobce soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, přičemž již žádná další nová skutková tvrzení neuvedl.
Se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu odmítl pro nedoplnění chybějících skutkových tvrzení, dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud nevzal v úvahu, že žalobce připojil k žalobě listiny (zejména smlouvu o postoupení pohledávky a faktury), z nichž konkrétní údaje vyplývají a na něž i v dalších svých podáních odkazoval a že žaloba ve spojení s těmito listinami (viz shora citované judikáty Nejvyššího soudu) tak obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. Soudy obou stupňů rovněž pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
Pokud tedy za uvedené situace, kdy byla žaloba projednatelná, soud prvního stupně vyzval žalobce k doplnění jeho žalobního návrhu (tj. vyzval ho k doplnění žaloby o takové údaje, jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení) a s nevyhověním jeho výzvě spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., a odvolací soud neshledal tento jeho postup nesprávným a jeho pochybení nenapravil, postupovaly soudy obou stupňů v rozporu s ustanoveními §43 a §79 odst. 1 o. s. ř. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani určité pochybení dovolatele, pokud ve svém vyjádření reagujícím na opakovanou výzvu soudu prvního stupně k doplnění žaloby nesprávně hovořil o uzavřených kupních smlouvách mezi účastníky, ač správně šlo o smlouvy mezi jeho právním předchůdcem a žalovanou. V žádném případě však není tato nepřesnost takového rázu, aby měla za následek rozpor ve tvrzeních žalobce s důsledky její neprojednatelnosti, jak posoudil odvolací soud. Z textu žaloby ve spojení s jejími přílohami bylo totiž nepochybné, že se žalobce domáhá úhrady pohledávek, které mu byly postoupeny společností K.-T. ČSFR spol. s r.o., jež jí vznikly v souvislosti s dodáním zboží uvedenou společností žalované, přičemž jednotlivé pohledávky (faktury) - jejich výše a splatnost – byly v žalobě konkrétně vyčísleny
S ohledem na výše uvedené pak nemůže obstát ani další závěr odvolacího soudu, že žalobce nedoplnil skutková tvrzení k uplatněnému nároku ani v odvolání.
Lze tak uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem proto co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu