ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.21.2002.1
sp. zn. 32 Odo 21/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně G., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované M. a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 495.462,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 95/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2001, č.j. 1 Cmo 318/2000-87, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2001, č.j. 1 Cmo 318/2000-87, ve výrocích I., II. a IV. a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č.j. 3 Cm 95/95-54, v části výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17% úrok z prodlení z částky 495.462,50 Kč od 15.2.1995 do zaplacení a náklady řízení ve výši 74.274,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2001, č.j. 1 Cmo 318/2000-87, potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 31. května 2000, č.j. 3 Cm 95/95-54, v prvním bodu výroku, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17% úrok z prodlení p. a. z částky 495.462,50 Kč od 15. února.1995 do zaplacení (výrok I.), změnil ho ve výši náhrady nákladů řízení přiznaných žalobkyni vůči žalované (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Ve zbývající části prvního bodu výroku ukládajícího žalované zaplatit žalobkyni částku 495.462,50 Kč a ve druhém a třetím bodu výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. v části prvního bodu výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 17% úrok z prodlení p. a. z částky 495.462,50 Kč od 15. února 1995 do zaplacení a náklady řízení ve výši 74.274,- Kč, z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle právního názoru odvolacího soudu je peněžitým závazkem ve smyslu §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) i smluvní úrok z prodlení, který byl mezi účastníky dohodnut ve smlouvě o dílo č. DB 34/72/94 a jehož výše byla mezi nimi nesporná. Proto závěru soudu prvního stupně, který žalobkyni vůči žalované za její prodlení se zaplacením smluvního úroku z prodlení ve výši 495.462,50 Kč přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši určené podle §369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve spojení s §502 obch. zák., nevytkl žádné pochybení a výrok soudu prvního stupně v této části jako věcně správný potvrdil. Důvodnou shledal odvolací soud pouze námitku odvolatelky k rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a proto ho v této části změnil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadla žalovaná dovoláním, a to z důvodu jeho nesprávného právního posouzení věci. Podle mínění dovolatelky je dlužník povinen zaplatit zákonný úrok z prodlení pouze v případě, že není smluvena sazba úroků z prodlení. V posuzované věci však odvolací soud potvrdil povinnost žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky představující smluvený úrok z prodlení, když z dikce §369 odst. 1 obch. zák. dovodil, že peněžitým závazkem ve smyslu tohoto ustanovení je i smluvený úrok z prodlení. Podle jejího názoru odvolací soud rovněž pochybil, pokud vycházel z toho, že dlužník je v prodlení od 15. února 1995. S ohledem na důvody dovolání pak označila za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud do doby jeho rozhodnutí ve věci rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku, aby rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a ve výrocích II. a IV. o nákladech řízení ho změnil a aby rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud - ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.- odvolání rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudečný výrok, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém prvním zamítavém rozsudku ze dne 4. září 1996, č.j. 3 Cm 95/95-26, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí usnesením ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 1 Cmo 228/97-44, zrušil. Dovolání je důvodné.
Vady uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud se proto, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.), zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou. Dovolací soud tak podrobil dovolacímu přezkumu správnost právního názoru odvolacího soudu o tom, že je možné přiznat zákonné příslušenství z příslušenství (zákonné úroky z prodlení ze smluvených úroků z prodlení).
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Z ustanovení §488 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jež platí i pro obchodní závazkové vztahy, plyne, že závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Ustanovení §517 obč. zák. pak určuje, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění (odstavec 1). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).
Podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ve znění účinném před 1. lednem 2001 – srov. článek VIII., bod 39., zákona č. 370/2000 Sb.) platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle §502.
Podle §121 odst. 3 obč. zák. jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Takto vymezená definice příslušenství pohledávky platí podle standardního výkladu podávaného soudní praxí i pro obchodní závazkové vztahy (§1 odst. 2 obch. zák.), neboť obchodník zákoník žádnou speciální definici tohoto právního institutu neupravuje (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002-204, od jehož závěrů nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, jsou úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení podle §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v §488 obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením), dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu (jistiny). Právo požadovat po dlužníku příslušenství z příslušenství (zde úroky z prodlení ze smluvených úroků) pak věřitel nemá proto, že ani občanský ani obchodní zákoník mu tuto možnost nepřiznávají. Jinak řečeno, ani obchodní ani občanský zákoník nezakotvují majetkové sankce pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky.
Nejvyšší soud ve shora cit. rozsudku velkého senátu obchodního kolegia dále formuloval právní závěr, že rozumí-li se pohledávkou ve smyslu úpravy obsažené v ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. jistina (plnění z hlavního peněžitého závazku), pak ovšem nemůže nárok na příslušenství z příslušenství pohledávky plynout ani z dikce ustanovení §517 odst. 2 obč. zák.; úsudek, že lze přiznat úrok z prodlení nebo poplatek z prodlení z příslušenství pohledávky, odůvodněný toliko úpravou obsaženou v posledně označeném ustanovení, by totiž bez vazby na ustanovení §121 odst. 3 obč. zák. vedl k absurdnímu závěru, že takto přiznané příslušenství z jistiny již není příslušenstvím pohledávky, nýbrž nově vzniklou samostatnou pohledávkou. Úprava obsažená v §517 odst. 2 obč. zák. - coby úprava obecná ve vztahu ke všem občanskoprávním závazkům –pojmenovává druh příslušenství, které lze při prodlení s plněním peněžitého dluhu (s plněním hlavního peněžitého závazku) požadovat vedle jistiny, v případech, kdy zákon o kvalitě příslušenství mlčí (nestanoví-li zákon, že dlužník je povinen platit poplatek z prodlení, má věřitel právo požadovat úrok z prodlení). K závěru, že smluvené úroky se nestávají součástí jistiny a proto se dále neúročí, se v právní teorii na základě stejných východisek výslovně přihlašuje např. též dílo Jehlička O., Švestka, J., Škárová. M. – a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 675.
Oporou pro jiný výklad řešeného problému není ani dikce §369 odst. 1 obch. zák. (co do slovního spojení „peněžitý závazek“). Tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srov. §497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)] a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení. Uvedené však nic nemění na skutečnosti, že se takto opět úročí pouze jistina a nikoli příslušenství pohledávky.
Od závěrů formulovaných ve shora citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež jsou uplatnitelné i v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud nevidí důvodu se v posuzované věci odchýlit.
Jestliže tedy v posuzovaném případě odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) založil svůj právní závěr na úvaze, podle které zákon (konkrétně §369 odst. 1 obch. zák.) přiznává věřiteli právo požadovat zákonné úroky z prodlení ze smluvených úroků, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Takový závěr by bylo možné učinit pouze v případě, že by si smluvní strany možnost účtování zákonného úroku z prodlení pro případ prodlení s placením smluveného úroku sjednaly, čímž by se smluvený úrok z prodlení, při jehož prodlení by žalobkyně mohla po žalované další úrok z prodlení oprávněně požadovat, stal jistinou (o takový případ však v předmětné věci nešlo, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, v nalézacím řízení soudy neučinily žádné skutkové zjištění o uzavření dohody v uvedeném smyslu a ani účastníci ničeho v tomto směru netvrdili).
Dovolací soud uzavřel, že dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném prvním výroku a v akcesorických výrocích o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b)] zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v témže rozsahu a v akcesorickém výroku o nákladech řízení i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. dubna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu