ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.215.2004.1
sp. zn. 32 Odo 215/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) G. S., b) E. S., zastoupených, advokátkou, proti žalovaným 1) P. P., 2) E. P., oběma zastoupeným, advokátem, o zaplacení 1 249 595,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 71/99-111, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č.j. 12 Cmo 206/2003-161, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2003, č.j. 12 Cmo 206/2003-161, pokud jím byl výrokem I. ve vztahu k žalovanému potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 54 Cm 71/99-111, ohledně zaplacení částky 1 249 595,10 Kč se 14,5% úrokem z prodlení z částek a za doby specifikované v tomto výroku, a pokud jím byl potvrzen ve vztahu k žalovanému uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o nákladech řízení ve výši 212 173 Kč, a pokud jím bylo ve výroku III. rozhodnuto ve vztahu k žalovanému o náhradě nákladů odvolacího řízení, a zároveň výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 54 Cm 71/99-111, ve vztahu k žalovanému ohledně zaplacení částky 1 249 595,10 Kč se 14,5% úrokem z prodlení z částek a za dobu specifikovanou v tomto výroku, včetně výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 212 173 Kč ve vztahu k žalovanému, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Městského soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá.
IV. Žalobci a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 12 Cmo 206/2003-161, ve výroku ve věci samé, pokud se jednalo o zaplacení částky 1 249 595,10 Kč se 14,5 % úrokem z prodlení z částek a za doby specifikované ve výroku I., a ve výroku o nákladech řízení ve výši 212 173 Kč, pokud jde o žalovaného, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2003, č.j. 54 Cm 71/99-111, ve zbývající části úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu proti žalovanému zamítl, a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně vůči žalované zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Kladně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalovaným a žalobci. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a s právními závěry, pokud jde o přiznanou částku jistiny a zákonného úroku z prodlení. Dovodil, že ze znění smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 16. 6. 1995 podle §269 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou, jež byla definována ukončením živnosti žalovaného, který provozoval živnost společně s manželkou, nebo smrtí druhého manžela. Protože podle §344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo zákon, a nebylo prokázáno splnění žádné ze smlouvou stanovených podmínek pro ukončení platnosti smlouvy, tedy k zániku smluvních práv a povinností, žalobci oprávněně požadují zaplacení renty v dohodnuté výši. Stejně jako soud prvního stupně neakceptoval námitku žalovaných, že smlouva zanikla k 31. 12. 1997 z důvodu likvidace živnosti žalovaného, podnikajícího společně s manželkou, v rozsahu předmětu smlouvy – produkci vegetariánských potravinářských výrobků, bylo-li prokázáno, že žalovaní živnost provozovali i po 31. 12. 1997, když vyráběli dále vegetariánské potravinářské výrobky, které měly pouze obměněné receptury. Naopak za důvodnou shledal námitku o nedostatku věcné příslušnosti soudu k řízení a rozhodnutí proti žalované, nebyla-li podnikatelkou, proto v tomto rozsahu rozhodl o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v této části řízení trpí vadou. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení i za dobu, za níž žalovaní projevili ochotu žalobcům konkrétní přiznanou částku za rok 1997 zaplatit, když považoval za rozhodující, že žalovaní svůj závazek vůči žalobcům ve skutečnosti nesplnili. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o oprávněnosti požadovaných úroků z prodlení jen co do jejich výše, neboť v době uzavření smlouvy ke dni 16. 6. 1995 činila výše úroků, ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák., pouze 14,5% ročně, a nikoliv 18% ročně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, neboť se domnívají, že řízení bylo postiženo vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřují v tom, že soud neprovedl jimi navržené důkazy výslechem svědků, ustavením znalce a provedením důkazu znaleckým posudkem, jimiž mohlo být prokázáno, že žalovaní výrobky ve složení shodném s výrobky původně vyráběnými a prodávanými již od 1. 1. 1998 nevyráběli a nedodávali do prodeje. Podle názoru žalovaných neprovedl soud tyto důkazy, protože vycházel z nesprávného právního posouzení, že žalovaní i po uplynutí roku 1997 pokračovali ve výrobě výrobků, jichž se předmětná smlouva týkala, byť připustil, že došlo od 1. 1. 1998 do určité míry k obměně původních receptur, předaných žalovaným. Soud pochybil, pokud hodnotil předmětnou smlouvu za smlouvu uzavřenou na dobu určitou, když sama smlouva žádné ujednání ohledně platnosti smlouvy neobsahuje. Měla být proto posouzena jako smlouva uzavřená na dobu neurčitou. Soud rovněž nesprávně vyložil ujednání o likvidaci živnosti v čl. III. posuzované smlouvy a nesprávně z něj dovodil, že k ukončení platnosti smlouvy k 31. 12. 1997 nedošlo, když se omezil pouze na jazykový výklad slov „likvidace živnosti“ s důrazem na zjištění, že žalovaní do 31. 12. 1997 a i v roce následujícím stále vyráběli výrobky vegetariánského charakteru. Nevzal přitom v úvahu celý obsah smlouvy, jejímž předmětem byla výroba konkrétních výrobků v rozsahu žalobci předaných receptur, ve smlouvě označených jako „speciální výrobky“, jejichž výrobu žalovaní k 31. 12. 1997 ukončili. Pominul, že smluvní ujednání o možném ukončení předmětné smlouvy se mohlo týkat právě jen těchto speciálních výrobků. Žalovaní nesouhlasí ani s přiznáním úroků z prodlení žalobcům za období listopadu a prosince 1997, neboť k úhradám požadované renty za rok 1997 se cítili být žalovaní vůči žalobcům zavázáni, byli ochotni tyto částky uhradit, ale neměli možnost je zaplatit pro nedostatek spolupráce na straně žalobců, jejich neochotě přijmout částečné plnění, požadovali-li žalobou vyšší částku. Tuto skutečnost však soudy nevzaly v úvahu. Žalovaná navrhla, aby výrok II. odvolacího soudu o zrušení výroku I. soudu prvního stupně vůči ní a o postoupení věci Okresnímu soudu v Kladně byl zrušen, a řízení proti ní zastaveno. Pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, podala společně s žalovaným návrh, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení s tím, aby soud prvního stupně provedl nezbytné důkazy navržené žalovanými a řídil se právním názorem, že práva a závazky vyplývající z předmětné smlouvy pro žalované mohou být vztahovány jen k předmětu smlouvy, spočívající ve výrobě výrobků podle receptur žalobců, jejichž výroba byla žalobci žalovaným předána, že právo žalobců na úhrady vyplývající ze smlouvy přísluší žalobcům jen za období, kdy byly jejich výrobky žalovanými vyráběny, a že úroky z prodlení nenáleží žalobcům z částek, jejichž převzetí od žalovaných před vydáním pravomocného rozsudku odmítli převzít.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zjistil, že dovolání žalovaných bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jsou řádně zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání podané žalovanou.
Přípustnost dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalované není podle ustanovení §237 o. s. ř. dána, protože rozhodnutím odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., neboť o žádný z taxativně vyjmenovaných případů uvedených v těchto ustanoveních se v řízení proti žalované nejedná. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu, není podle občanského soudního řádu přípustné. Protože žalovaná nebyla oprávněna k podání dovolání, Nejvyšší soud České republiky je podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalovaného.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že návrh ohledně úroků z prodlení přesahující výši 14,5% ročně zamítl. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobcům úroky z prodlení v nižší výši, než uložil žalovanému soud prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu jeho dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Dovolací soud dále posuzoval, zda dovolání žalovaného je přípustné ve zbývající části.
Nejvyšší soud České republiky nejprve zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť v této části bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má totiž rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Žalovaný opřel své dovolání se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Za otázku zásadního významu považuje otázku - na jakou dobu byla posuzovaná smlouva uzavřena a zda došlo k ukončení její platnosti a nároku na zaplacení žalované částky včetně úroků z prodlení.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom směru, že odvolací soud řešil otázku trvání posuzované smlouvy v dané věci v rozporu s hmotným právem, dovodil-li z následujícího smluvního ujednání: „Smrtí druhého manžela nebo likvidací živnosti nabyvatele v činnosti, která je předmětem této smlouvy, zanikají veškerá práva a povinnosti vznikající a vyplývající z této smlouvy“, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou. Dovolání je důvodné v tom směru, že pokud smlouva neobsahovala mimo uvedené ujednání žádné jiné výslovné ujednání o trvání smlouvy, je smlouva uzavřena na dobu neurčitou. Dovolací soud byl nucen konstatovat, že odvolací soud v tomto směru pochybil, a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné z hlediska možného zániku práv a povinností ze smlouvy podle §582 obč. zák., pokud by bylo prokázáno, že došlo k výpovědi předmětné smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Protože odvolací soud vycházel z nesprávného právního závěru, že smlouva byla uzavřena na dobu určitou, dalším prokazováním zániku smlouvy z hlediska §582 obč. zák. se již nezabýval a řízení tak trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naopak dovolání není důvodné v tom směru, vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že věc rozhodl v rozporu s hmotným právem, vyložil-li citované ujednání tak, že nedošlo ke splnění žádné ze smlouvou stanovených podmínek pro ukončení platnosti smlouvy, a že tedy k ukončení platnosti oné smlouvy nedošlo a žalobci oprávněně požadují zaplacení renty v dohodnuté výši. Odvolací soud sice uvedené ujednání vyložil jako uzavření smlouvy na dobu určitou a pominul, že účastníci si tímto ujednáním vlastně sjednali podmínky pro zánik smlouvy, a neaplikoval na uvedená skutková zjištění §36 obč. zák., ale jeho právní závěr o tom, že k ukončení platnosti předmětné smlouvy nedošlo, je správný. Podle §36 odst. 1 obč. zák. lze totiž vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Jen k podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Ustanovení §36 odst. 2 obč. zák. pak upravuje institut podmínky rozvazovací, kterou je taková podmínka, na jejímž splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. V daném případě ujednání o případné likvidaci živnosti nabyvatele v činnosti, která byla předmětem smlouvy, byla totiž právě takovou podmínkou, o níž subjekty právního úkonu (smluvní strany smlouvy) v době jeho vzniku nevěděly, zda se vůbec splní, popř. kdy se splní, a kdy splněním sjednané rozvazovací podmínky by pak nastalé právní účinky právního úkonu (předmětné smlouvy) zanikly a právní úkon by ztrácel ex nunc právní účinky. Odvolací soud však správně uzavřel, že ve smlouvě uvedená skutečnost „likvidace živnosti nabyvatele v činnosti, která byla předmětem smlouvy“, jež byla důvodem k zániku práv a povinností ze sjednané smlouvy, nenastala. Správně dovodil, že částečnou změnu receptur nelze za ukončení živnosti považovat, vyplývalo-li ze skutkových zjištění, že předmětem podnikání na základě živnostenského oprávnění byla živnost „výroba a prodej sojových výrobků“, jež zahrnovala v rámci této volné živnosti možnost uskutečňovat nejen činnost, která byla předmětem posuzované smlouvy v čl. I., tj. produkci vegetariánských potravinářských výrobků. Tento závěr je podpořen skutečností, že v rámci uvedené živnosti žalovaný mohl vyrábět vegetariánské výrobky, jimiž sojové výrobky bezesporu jsou, již od 18. 6. 1992, a tyto výrobky také již před uzavřením smlouvy s žalobci vyráběl, vyráběl je i po uzavření smlouvy s žalobci a pokračoval ve výrobě vegetariánských výroků na základě této živnosti i v roce 1998. Protože zánik práv a povinností z posuzované smlouvy nebyl vázán na likvidaci předmětu činnosti předmětné smlouvy, ale na likvidaci živnosti, která zahrnovala zároveň i činnosti, které byly předmětem dané smlouvy, nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud věc nesprávně v tomto směru posoudil, dospěl-li k závěru, že práva a závazky žalovaného z předmětné smlouvy vůči žalobcům po 31. 12. 1997 nezanikla, a žalobci mají právo na zaplacení smlouvou sjednané renty.
Dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu, přiznal-li žalobcům ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák., ve znění platném před 1. 1. 2001, i úroky z prodlení za dobu, za níž žalovaní projevili ochotu žalobcům zaplatit požadovanou rentu, jestliže vyšel ze zjištění, že žalovaní ve skutečnosti žádnou dlužnou částku žalobcům neposkytli.
Dovolací důvody, které vycházely z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a z tvrzení, že řízení je podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly v uvedeném směru, uplatněny důvodně.
Protože s ohledem na výše uvedené nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přezkoumávaném rozsahu správné, dovolací soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v tomto rozsahu i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v daném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu v uvedené rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího mezi žalobci a žalovaným (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení mezi žalovanou a žalobci bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšná žalovaná nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobcům v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu