ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.233.2003.1
sp. zn. 32 Odo 233/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně JUDr. J. Š., zastoupené, advokátem, proti žalovanému H. G. D., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 11 957 Kč a 14 440 DM (nyní 7 383,05 EUR) s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 70/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2002 č. j. 13 Co 248/2002, 13 Co 249/2002-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. dubna 2001 č. j. 15 C 70/95-113 zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 11 975 Kč a 14 440 DM s 18% úrokem z prodlení od 20. 7. 1993 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, jejichž výše byla stanovena samostatným usnesením ze dne 23. dubna 2001 č. j. 15 C 70/95-118. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně zastupovala žalovaného jako advokátka v restitučních sporech; tuto skutečnost učinili účastníci nespornou a také vyplývala z plné moci ze 4. 11. 1992 a dohody o úhradě za poskytnutou právní pomoc ze dne 20. 11. 1991. V bodu 1 této dohody se účastníci dohodli na odměně ve výši 10 % hodnoty restituovaného majetku až do výše 30 000 DM po úspěšném zakončení případu a v bodu 2, že hodiny odpracované při vyřizování tohoto případu budou uhrazeny při sazbě 80 DM včetně režijních nákladů s tím, že účty budou předkládány vždy čtvrtletně. Nesporně bylo také zjištěno, že žalovaný poskytl žalobkyni na zálohách celkem 12 000 DM a 33 635 Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyně neprokázala, kdy došlo k uzavření platné dohody o právním zastoupení a co bylo jejím obsahem. Dovodil, že není možné, aby advokátka účtovala klientovi odměnu za právní zastoupení ještě před tím, než k tomu byla samotným klientem zmocněna, pokud něco takového klient dodatečně sám neakceptuje, a proto nelze přihlížet k právním úkonům specifikovaným žalobkyní za dobu od 20. 10. 1990 do 4. 3. 1992. Dohodu z 20. 11. 1991 posoudil jako absolutně neplatnou pro neurčitost a nejasnost, neboť není zřejmý rozsah právního zastoupení, a také pro rozpor s vyhláškou č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci (dále jen „advokátní tarif“). Advokátní tarif v §6 stanovil horní hranici odměny částkou 200 Kč za hodinu, při zvlášť náročném případu 600 Kč za hodinu; v dané věci nelze aplikovat ani §24 odst. 2 advokátního tarifu, podle kterého lze sjednat odměnu advokáta v cizí měně, pokud je předmětem řízení nárok na zaplacení v cizí měně. Pokud by žalobkyně ohledně výše sjednané odměny odkazovala na ustanovení §24 odst. 1 advokátního tarifu, neunesla v tomto směru důkazní břemeno, neboť netvrdila ani neprokazovala, jaká je obvyklá odměna advokáta ve státě bydliště žalovaného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nutno aplikovat §13 odst. 6 advokátního tarifu, který pro případ, že hodnotu věci nelze vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit s nepoměrnými obtíženi, stanovil sazbu mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci částkou 200 Kč, když jednotlivé úkony jsou jednoznačně specifikovány v §16 advokátního tarifu. Vzhledem k výši složených záloh pak považoval za nadbytečné zabývat se dokazováním provedení jednotlivých právních úkonů žalobkyní, když je zřejmé, že odměna, která jí jako advokátce podle advokátního tarifu náležela, byla ze strany žalovaného zálohami několikanásobně překročena.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2002 č. j. 13 Co 248/2002, 13 Co 249/2002-13 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, i když některé jeho skutkové závěry shledal jako nesprávné. Nesouhlasil se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně činila právní úkony před 4. 11. 1992 bez pověření. Žalovaný uzavření dohody o právním zastoupení nepopíral, podle závěru odvolacího soudu se jednalo o smlouvu příkazní podle §724 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), pro kterou není obligatorně předepsána písemná forma. Písemná plná moc ze 4. 11. 1992 pak pouze osvědčovala existenci právního zastoupení žalobkyní. Dohodu o úhradě za poskytnutou právní pomoc ze dne 20. 11. 1991 posoudil odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně jako dostatečně určitou a srozumitelnou ve smyslu §37 ObčZ , a to jak co do rozsahu zastoupení, ta co do výše sjednané odměny, byť nebyla precizně formulována. Výkladem je možno dovodit, že termín „tímto případem“ použitý ve smlouvě je zastoupení ve věci restituce zemědělské usedlosti H. a domu v B., P. 30. Odvolací soud však potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o rozporu této dohody s kogentními ustanoveními advokátního tarifu, neboť odměna byla sjednána v cizí měně a ve výši, která neodpovídá ustanovení §6 advokátního tarifu, když nebyl dán žádný důvod pro aplikaci §24 odst. 1 nebo 2 advokátního tarifu, protože žalovaného nebylo možno v době uzavření dohody považovat za devizového cizozemce ve smyslu §5 zákona č. 528/1990 Sb. a nejednalo se ani o plnění v cizí měně. Podle §5 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb., ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 7. 1992 zákonem č. 228/1992 Sb. (dále jen „devizový zákon“), byli devizovými tuzemci fyzické osoby s bydlištěm evidovaným v tuzemsku, ostatní osoby byly devizovými cizozemci. Poznámka u ustanovení §5 odst. 1 devizového zákona odkazuje na zákon č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, takže před 1. 7. 1992 k tomu, aby někdo byl považován za devizového tuzemce, postačovalo, aby byl evidován u příslušného orgánu evidence obyvatelstva ve smyslu zákona č. 135/1982 Sb., zatímco po tomto datu byl tímto předpokladem trvalý pobyt jako skutečnost faktického rázu, jak se podává z jeho vymezení v 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb. O tom, že žalovaný měl evidován pobyt na území České republiky svědčí listinné důkazy a tvrzení v průběhu restitučního řízení. Žalobkyně věděla, že žalovaný má bydliště na území České republiky, když toto tvrdila a prokazovala v soudním řízení o vydání nemovitostí. S ohledem na to, že předmětem řízení, v němž žalobkyně žalovaného zastupovala, nebyl nárok na zaplacení v cizí měně, nemohla být podle závěru odvolacího soudu ani odměna advokáta sjednána ve smyslu §24 odst. 2 advokátního tarifu v cizí měně. Toto ustanovení advokátního tarifu je třeba pokládat za kogentní. Vzhledem k tomu, že jiná dohoda o úpravě vzájemných práv a povinností mezi účastníky ve smyslu §2 odst. 3 ObčZ je tímto ustanovením vyloučena, a pokud žalobkyně požadovala vyšší odměnu z právní zastoupení, než byla podle advokátního tarifu oprávněna, je v této části dohoda neplatná. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že zálohy, které žalobkyně obdržela od žalovaného, přesáhly to, co mohla jako mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu požadovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, má zásadní právní význam a je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dále uvedla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka poukázala na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého může každý činit, co není zákonem zakázáno. Právní služby dovolatelka poskytovala také po 1. 1. 1993, tedy za účinnosti tohoto základního právního předpisu, a proto se na projednávanou věc vztahuje. K závěru odvolacího soudu o vědomosti dovolatelky o bydlišti žalovaného ze soudních sporů, ve kterých jej zastupovala, poukázala na to, že soud přehlédl povinnost advokáta řídit se příkazy zastoupeného, jak mu ukládá §13 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii. Poukázala na okolnost, že se žalovaný přihlásil k trvalému pobytu teprve dne 18. 2. 1991, takže v době uzavření smlouvy o poskytování prvních služeb, tj. ke dni 20. 10. 1990, od kdy byly právní služby skutečně poskytovány, byl jednoznačně devizovým cizozemcem podle §5 odst. 1 zákona č. 528/1990 Sb., když tu nebyl ani svým bydlištěm evidován. Poukázala i na chování žalovaného, který se v celém průběhu zastupování uzavřenou dohodou řídil, dokud mu poskytování právních služeb vyhovovalo. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zastává názor, že dovolání žalobkyně je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné, neboť není naplněna ani jedna z podmínek stanovených v §237 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí zásadního právního významu, konečně ani sama dovolatelka nespecifikovala, v čem ona sama tento zásadní právní význam spatřuje. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody z 20. 11. 1991 pro její zcela evidentní rozpor s §24 odst. 1 advokátního tarifu považuje za zcela správný. Tato otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu, neboť odpověď na ni vyplývá explicitně z úpravy uvedené v §24 odst. 1 advokátního tarifu. Stejně tak nemá po právní stránce zásadní význam řešení otázky právního postavení žalovaného z hlediska devizového zákona před jeho novelou, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 610/97. Žalovaný poukázal na to, že před 20. 11. 1991 s dovolatelkou neuzavřel žádnou dohodu o odměně za právní pomoc, takže předmětnou dohodu z 20. 11. 1991 uzavíral jako devizový tuzemec. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto a pokud by dovolací soud přípustnost shledal, navrhl jeho zamítnutí jako dovolání nedůvodného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
V dané věci jde o posouzení nároku advokáta na úhradu odměny v cizí měně za poskytnutou právní pomoc. Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud je při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování odvolací soud a ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. není oprávněn provádět další dokazování. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Pokud tedy v posuzované věci učinil odvolací soud na základě provedeného dokazování skutkové zjištění, že k dohodě o úhradě za poskytnutou právní pomoc došlo dne 20. 11. 1991, je tímto skutkovým zjištěním dovolací soud vázán. Za tohoto skutkového stavu se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dohoda účastníků o úhradě za poskytnutou právní pomoc je neplatná pro rozpor se zákonem – advokátním tarifem jakožto prováděcím předpisem k zákonu č. 128/1990 Sb., o advokacii, a k zákonu č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované. Podle §24 odst. 2 advokátního tarifu může být odměna advokáta sjednána v cizí měně, je-li předmětem řízení nárok na zaplacení v cizí měně a nebrání-li tomu zvláštní předpisy. V daném případě tato podmínka splněna nebyla.
Odvolací soud proto v právním posouzení věci nepochybil; napadený rozsudek nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam; dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání není přípustné, nemůže být ani posuzován dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu