ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.273.2004.1
sp. zn. 32 Odo 273/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. E. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha –východ pod sp. zn. 5 C 250/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2003, č.j. 29 Co 410/2003-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha –východ rozsudkem ze dne 12. prosince 2001, č.j. 5 C 250/2000-49, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 900 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 17. 12. 1997 s H., i. a s. a. s., se sídlem v M. O., V. č. 12, kupní smlouvu o prodeji podnikatelského záměru „Obytná zóna – R. – M.“, převzal na kupní cenu zálohu 1 500 000 Kč a dne 25. 2. 1998 uzavřel s touto společností dohodu o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy s tím, že se dohodli, že žalovaný přijatou zálohu vrátí uvedené akciové společnosti do 30. 4. 1998 a zaplatí ji za projekty na inženýrské sítě částku 00 000 Kč. Na základě smlouvy o úplatném postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 1999 byly uvedené pohledávky za žalovaným postoupeny na žalobce. Na základě těchto skutkových zjištění soud žalobě vyhověl, neboť žalovaný v uzavřené dohodě o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy uznal co do důvodu a výše pohledávky předchůdce žalobce ve výši 1 500 000 Kč a 400 000 Kč. Neuznal za oprávněnou námitku žalovaného, že zaplacení uvedených částek bylo podmíněno vrácením projektů na inženýrské sítě, když vyšel ze zjištění, že tyto projekty byly žalovanému dodány L. P. s.r.o. dne 30. 4. 1998. Protože žalovaný se zavázal zaplatit předchůdci žalobce uznané finanční částky do 30. 4. 1998, dostal se počínaje dnem 1. 5. 1998 do prodlení se zaplacením, a proto soud přiznal žalobci ve smyslu §369 v souladu s §502 obch. zák. i úroky z prodlení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2003, č.j. 29 Co 410/2003-135, v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 900 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 1 500 000 Kč od 1. 5. 1998 do zaplacení a s 11 % úrokem z prodlení z částky 400 000 Kč od 6. 5. 2000 do zaplacení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a ve zbývající části jej změnil tak, že návrh na zaplacení 16 % úroku z prodlení z částky 400 000 Kč od 1. 5. 1998 do 5. 5. 2000 a 5 % úroku z prodlení z částky 400 000 Kč od 6. 5. 2000 do zaplacení zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně práva žalobce na zaplacení částek 1 500 000 Kč a 400 000 Kč, když zdůraznil, že žalovaný ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák. uznal co do důvodu i výše pohledávku předchůdce žalobce uvedené v předmětné dohodě o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy, a rovněž i při jednání dne 31. 10. 2001 u soudu prvního stupně. Uzavřel, že procesní obrana žalovaného byla vyvrácena obsahem předmětné dohody o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy, která nepodmiňovala zaplacení tam uvedených částek předáním projektů či dokumentů, a mimoto žalovaný nepopřel převzetí projektů poštovní přepravou od odesílatele L. P. s.r.o. Neuznal ani námitku ke skutkovému zjištění spočívající v tom, že byla oběma soudům předložena jen kopie dohody o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy, když bylo zároveň ze záhlaví této kopie prokázáno, že uvedenou dohodu zasílal žalovaný ze svého faxu 12. 5. 1998. Neztotožnil se však plně se závěrem soudu prvního stupně ohledně příslušenství pohledávky, neboť v dohodě o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy byla výslovně uvedena splatnost do 30. 4. 1998 jen u částky 1 500 000 Kč, zatímco u částky 400 000 Kč splatnost uvedena nebyla, proto se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením této částky až dnem 6. 5. 2000, když právním zástupcem žalobce byla žalovanému dopisem ze dne 27. 4. 2000 určena lhůta k zaplacení částky 400 000 Kč do 5. 5. 2000. Protože sazba úroků z prodlení nebyla smluvena, určil ji soud ve smyslu §502 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože Krajský soud v Praze rozhodoval v rozporu s hmotným právem, když s odvoláním na ustanovení obchodního zákoníku rozhodoval v řízení, kde není v prvním stupni příslušný okresní soud, proto je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Poukazuje, že žalobce v řízení nevystupuje jako podnikatel, proto není možno vztah žalobce a žalovaného posuzovat podle obchodního zákoníku, ale občanského zákoníku, přičemž odvolací soud posoudil uznání závazku žalovaného podle §323 odst. 1 obch. zák., aniž by byl mezi žalobcem a žalovaným sjednán režim práva podle §262 obch. zák. Namítá, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v neprovedení důkazu, který měl nést žalobce předložením originálu dohody o odstoupení od kupní smlouvy. Za nesprávné posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. považoval závěr soudu o uznání závazku ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., aniž by projev vůle žalovaného měl náležitosti uznání závazku. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že návrh na zaplacení 16 % úroku z prodlení z částky 400 000 Kč od 1. 5. 1998 do 5. 5. 2000 a 5 % úroku z prodlení z částky 400 000 Kč od 6. 5. 2000 do zaplacení zamítl, přičemž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1 900 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 do zaplacení. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 400 000 Kč za kratší dobu a v nižší výši, než uložil žalovanému soud prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. ve zbývající části.
Jde-li o rozsudek, či jeho část, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek (jeho část) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - je ve druhém případě [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti potvrzujícímu rozsudku (jeho části) odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci není dovolání v části napadající výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1 900 000 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky 1 500 000 Kč od 1. 5. 1998 do zaplacení a s 11 % úrokem z prodlení z částky 400 000 Kč od 6. 5. 2000 do zaplacení, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání napadající potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Právní otázku, kterou žalovaný považoval ve svém dovolání za otázku zásadního významu, že odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem, jestliže posoudil věc podle obchodního zákoníku, a že nesprávně věc posoudil, dospěl-li k závěru, že žalovaný uznal závazek ve smyslu §323 odst. 1 obch. zák., neřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud správně aplikoval obchodní zákoník, jestliže předchůdce žalobce a žalovaný byli jako podnikatelé v obchodním závazkovém vztahu. Skutečnost, že pohledávka předchůdce žalobce byla postoupena na žalobce, který není podnikatel, nezměnila nic na charakteru daného obchodněprávního vztahu. Rovněž závěr o uznání závazku je správný, neboť závazek žalovaného v čl. IV. dohody o oboustranném odstoupení od kupní smlouvy má všechny náležitosti vyžadované ustanovením §323 obch. zák. pro platné uznání závazku.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí nemá v této napadené části směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé, po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má v této části po právní stránce zásadní význam. Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. v této napadené části přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného v tomto rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Napadá-li dovolatel i výroky odvolacího soudu o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v části směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů - není dovolání podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného i v této části bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatel, že soud neprovedl řádné dokazování, a že tak rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, a že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně, směřuje tím k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá tím, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože však k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky se takovými případnými vadami nemůže v dané věci zabývat.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu