ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.317.2004.1
sp. zn. 32 Odo 317/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. N., zastoupenému, advokátem, o 1.316,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 374/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003, č.j. 64 Co 76/2003-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce ...
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. března 1999, č.j. 20 C 374/98-43, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 1.316,30 Kč, dále ho zrušil ohledně příslušenství pohledávky a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé napadl žalovaný dovoláním. Namítl, že mu v průběhu řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, neboť neobdržel žalobu, ani nebyl nikdy k jednání před soudem prvního stupně řádně předvolán. Možností účastnit se až odvolacího řízení mu bylo dle jeho názoru odňato právo na řádný dvoustupňový proces. Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že vada řízení, které se dopustil soud prvního stupně vyhlášením rozsudku v době přerušení řízení pro prohlášení konkurzu na majetek žalobce, byla s ohledem na zrušení konkurzu zhojena. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů podle ustanovení §243b občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“) zrušil.
Podle vyjádření žalobce není dovolání žalovaného přípustné, ani důvodné. Žalovanému možnost jednat před soudem odňata nebyla, neboť byl k jednání řádně předvolán a byla mu i dána možnost se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolat po uplynutí velmi dlouhé doby po jeho vyhlášení. Žalobce se tak ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že vada řízení, které se dopustil soud prvního stupně vyhlášením rozsudku v době přerušení řízení pro prohlášení konkurzu na majetek žalobce, byla s ohledem na zrušení konkurzu zhojena. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání směřujícího do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení §237, §238 odst. 1 písm. b) nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle ustanovení §239 o. s. ř. dovolání rovněž přípustné není, neboť odvolací soud ji výrokem svého rozsudku nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti nepodal.
Navíc je třeba dodat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. je v této věci vyloučena ustanoveními §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 3 o. s. ř. Podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 téhož ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč s tím, že se k příslušenství pohledávky nepřihlíží, ledaže by samostatně tvořilo předmět řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá tak posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy zda v řízení nedošlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, neboť omezení uvedená v §238 odst. 2 písm. a) a §239 odst. 2 o. s. ř. zde neplatí.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. K vadám uvedeným v §237 (k tzv. zmatečnostem), a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je řízení postiženo vadou tvrzenou dovolatelem, tedy zda mu byla nesprávným postupem soudu prvního stupně odňata možnost jednat před soudem. Tohoto konkrétního pochybení se měl soud podle jeho tvrzení dopustit tím, že mu nebyla doručena žaloba a nebyl k jednání řádně předvolán, neboť nikdy neobdržel dvakrát oznámení o tom, že má zásilku uloženou na poště. Tyto námitky dovolatele lze podle jejich obsahu podřadit z hlediska přípustnosti pod ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení je třeba rozumět takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává - např. navrhovat důkazy, účastnit se jednání, apod. O vadu ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při vlastním rozhodování soudu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
V usnesení ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 44/2000, Nejvyšší soud judikoval, že předvolání k prvnímu jednání je třeba pokládat za doručené i v případě, kdy si je adresát i přesto, že se v místě bydliště zdržoval, nevyzvedl, přičemž třetí den od uložení zásilky na poště je dnem doručení.
V posuzovaném případě z obsahu spisu (č.l. 38) vyplývá, že zásilka určená do vlastních rukou, kterou bylo žalovanému zasíláno předvolání k jednání soudu prvního stupně nařízenému na 15. března 1999, byla doručována v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř., když první výzva ze dne 8. února 1999 byla marná a po druhém marném pokusu o doručení ze dne 9. února 1999 byla zásilka uložena na poště. Za situace, kdy se z obsahu spisu, ani z podaného dovolání nepodává, že by se žalovaný ve výše uvedených dnech v místě doručení nezdržoval, je nutné 12. únor 1999 (třetí den od uložení na poště) považovat za den doručení předvolání k nařízenému jednání a žádné pochybení v otázce doručování předvolání k jednání nelze soudu prvního stupně, jak činí dovolatel, vytknout.
Jako nedůvodnou posoudil dovolací soud i námitku dovolatele, že nikdy neobdržel žalobu. Z obsahu spisu (č.l. 32 a 33) se podává, že soud prvního stupně doručoval žalovanému žalobní návrh společně s platebním rozkazem ze dne 5. srpna 1998, a to dokonce dvakrát. První marný pokus o doručení první zásilky (č.l. 32) byl podle údajů na doručence učiněn dne 15. října 1998 a po druhém marném pokusu o její doručení byla zásilka uložena na poště; vzhledem k tomu, že náhradní doručení platebního rozkazu je vyloučeno (srov. §173 odst. 1 o. s. ř.), byla dne 19. října 1998 soudu prvního stupně jako nedoručená vrácena zpět. Druhá zásilka s týmž obsahem (č.l. 33) byla žalovanému podle údajů na doručence marně doručována ve dnech 27. října 1998 a 29. října 1998 a posléze jako nevyzvednutá byla dne 30. října 1998 vrácena soudu prvního stupně zpět. Podle referátu kanceláři na č.l. 36 spisu měl být žalobní návrh i součástí zásilky (č.l. 38) obsahující předvolání k jednání na 15. března 1999.
Za situace, kdy soud prvního stupně postupoval při doručování v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o. s. ř. a žalovaný si shora uvedené zásilky obsahující předvolání k jednání a žalobní návrh nevyzvedl, nemůže tuto skutečnost přičítat k tíži soudu, kterému tak žádné procesní pochybení vytknout nelze.
Lze uzavřít, že řízení vadou dle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. netrpí, a proto dovolání není ani podle tohoto ustanovení přípustné.
Námitkou dovolatele rozporujícího právní názor odvolacího soudu, že vada řízení, jíž se dopustil soud prvního stupně vyhlášením rozsudku za přerušeného řízení, byla s ohledem na zrušení konkurzu na majetek žalobce zhojena, se nemohl dovolací soud zabývat. Nejde totiž o tzv. zmatečnostní vadu, nýbrž o tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu zveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 340/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod číslem 122, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 85/2003), k níž, jak již bylo shora vysvětleno, by bylo možné přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř), odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam). Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 1.125,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 1777/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu