ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.36.2004.1
sp. zn. 32 Odo 36/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. T., a.s., proti žalovanému O. K., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 5 171 302 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 3/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2003, č. j. 17 Co 254/2003-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2003, č. j. 17 Co 254/2003-96 ve výroku ve věci samé ohledně jistiny, úroku z prodlení z částky 2 532 052 Kč od 1. 4. 1998 nadále, úroku z prodlení z celkové částky 2 639 250 Kč a dále ve výroku o nákladech řízení potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2002, č.j. 5 C 3/2001-66, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 5 171 302 Kč s 12,4% úrokem z prodlení z částky 2 532 052 Kč od 28. 2. 1998 do 31. 3. 1998, se 17,4% úrokem z prodlení z částky z částky 2 532 052 Kč od 1. 4. 1998 do zaplacení, se 17,4% úrokem z prodlení z částky 594 000 Kč od 10. 2. 1998 do zaplacení, se 17,4% úrokem z prodlení z částky 939 600 Kč od 13. 2. 1998 do zaplacení, se 17,4 % úrokem z prodlení z částky 522 450 Kč od 17. 2. 1998 do zaplacení, se 17,4% úrokem z prodlení z částky 583 200 Kč od 20. 2. 1998 do zaplacení, a zaplatit náhradu nákladů řízení; rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku ve věci samé ohledně příslušenství z částky 2 532 052 Kč za dobu od 28. 2. 1998 do 31. 3. 1998 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 8. 2. 1995 platnou nepojmenovanou smlouvu o realizaci prodeje telefonních karet podle §269 odst. 2 obch. zák., v níž se zavázala poskytovat žalovanému telefonní karty předem stanoveného druhu a ceny, a žalovaný se zavázal za úplatu provádět jejich prodej. Shodně se soudem prvního stupně odmítl námitku žalovaného o neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného oprávnění žalobkyně k jejímu uzavření, když vyšel ze zjištění, že předmětnou smlouvu jménem předchůdkyně žalobkyně uzavřel v rámci jejího předmětu činnosti odštěpný závod – prostřednictvím k tomu zmocněného vedoucího, který byl oprávněn činit za předchůdkyni žalobkyně úkony v rozsahu celého jejího podnikatelského oprávnění (§7 odst. 1, §13 obch. zák.). Rovněž shodně se soudem prvního stupně považoval za nedůvodnou i námitku spočívající na tvrzení, že právní předchůdce žalobkyně neměla k prodeji telefonních karet oprávnění. Měla-li předchůdkyně žalobkyně ke dni uzavření smlouvy dne 8. 2. 1995 v předmětu podnikání kromě jiného i zřizování a provozování jednotné telekomunikační sítě, poskytování telefonní služby a koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, pak prodej telefonních karet považoval za službu spadající pod provozování telefonní sítě, a samotnou kartu jako zboží určené k prodeji. Protože žalovaný svůj závazek nesplnil a soud shledal stejně jako soud prvního stupně za neoprávněnou žalovaným vznesenou námitku promlčení, uzavřel, že pohledávka v žalované výši trvá a uložil žalovanému tuto částku žalobkyni zaplatit i s úroky z prodlení ve výši podle §369 odst. 1 ve spojení s §502 obch. zák. K tomuto závěru dospěl na základě zjištění, že splatnost dluhu byla mezi účastníky písemnými dodatky ke smlouvě prodloužena do 31. 3. 1998, proto promlčecí doba počala běžet 1. 4. 1998, a byla-li žaloba podána ve stanovené lhůtě (§391 odst. 1, §397 obch. zák.), není uplatněný nárok promlčen. Rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v rozsahu příslušenství, když dospěl v závěru, že z důvodu prodloužení splatnosti závazku do 31. 3. 1998, nebyl žalovaný v prodlení před 31. 3. 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl jím navržený důkaz organizačním řádem ani společenskou smlouvou žalobkyně, z nichž by bylo zřejmé, zda vedoucí odštěpného závodu měl oprávnění uzavírat smlouvy za akciovou společnost. Má za to, že smlouva, která byla podepsána jen zástupcem odštěpného závodu a nikoliv zástupcem akciové společnosti, je neplatná. Pokud by však byla smlouva podepsána oprávněným zástupcem odštěpného závodu, pak se plnění mohl domáhat tento závod a chybí aktivní legitimace žalobkyně (akciové společnosti) k podání žaloby. Stejně jako již v předešlém řízení nesouhlasí se závěry soudu, že telefonní karta je zboží, a že k jejímu prodeji postačuje, měla-li žalobkyně v předmětu podnikání koupi za účelem dalšího prodeje a prodej. Má za to, že telefonní karta je zboží zvláštního druhu, k jejímuž prodeji nestačí uvedený předmět podnikání, proto se domnívá, že žalobkyně nebyla oprávněna k uzavření předmětné smlouvy o realizaci prodeje telefonních karet. Dále namítá, že soud nesprávně vyložil dodatky k uznání nároku žalobkyně jako prodloužení splatnosti závazku, což mělo vliv na nesprávné posouzení promlčení části dluhu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že uvedené námitky v dovolání žalovaný uplatnil opakovaně již před vydáním obou rozsudků v dané věci, jeho námitky byly oběma soudy správně posouzeny, proto navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v té části výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že návrh ohledně příslušenství z částky 2 532 052 Kč za dobu od 28. 2. 1998 do 31. 3. 1998 zamítl, přičemž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni i úrok z prodlení ve výši 12,4% z částky 2 532 052 Kč od 28. 2. 1998 do 31. 3. 1998. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 2 532 052 Kč za kratší dobu, než uložil žalovanému soud prvního stupně, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), a Nejvyšší soud České republiky je jako takové podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné ve zbývající části.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) přípustné. Napadené rozhodnutí nemá ve zbývajícím rozsahu po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť neřeší právní otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně správně posoudil aktivní legitimaci žalobkyně, když správně dovodil, že předchůdkyně žalobkyně byla smluvní stranou při uzavírání smlouvy o realizaci prodeje telefonních karet s žalovaným. Uvedená smlouva byla uzavřena platně, jestliže ji dne 8. 2. 1995 jménem akciové společnosti podle §13 obch. zák. uzavřel vedoucí odštěpného závodu (organizační složky společnosti ve smyslu §7 obch. zák.), zapsaného v obchodním rejstříku s označením S. T., akciová společnost – M. a m. t. a t. ú. P., o. z., Ing. A. K., který byl v rozhodné době ze zákona zmocněn činit za akciovou společnost (předchůdkyni žalobkyně) veškeré právní úkony.
Odvolací soud rovněž správně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že předchůdkyně žalobkyně byla oprávněna předmětnou smlouvu uzavřít, měla-li v předmětu podnikání kromě jiného i zřizování a provozování jednotné telekomunikační sítě, poskytování telefonní služby a koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a že prodej telefonních karet je službou spadající pod provozování telefonní sítě, a samotnou kartu považoval za zboží určené k prodeji. Považoval-li odvolací soud shodně se soudem prvního stupně telefonní kartu za zboží, lze správnost tohoto závěru opřít o skutečnost, že telefonní karty jsou ceninou stejně jako např. poštovní známky, kolky, dálniční kupony, které jsou běžně určeny k prodeji, a představují shodně se zbožím určitou majetkovou hodnotu (srov. např. zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví a jeho prováděcí předpisy ke způsobu účtování cenin, mezi něž je jako krátkodobý finanční majetek zahrnuta i telefonní karta). Navíc překročení předmětu podnikání nečiní právní úkon neplatným.
Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení části dluhu, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný písemně dohodli změnu splatnosti závazku ve výši 2 532 052 Kč (faktura č. 9589000165 vystavená dne 18. 9. 1995 na částku 2 916 000 Kč, z níž posléze žalovaný uhradil částku 383 948 Kč - nezaplacená částka 2 532 052 Kč) tak, že splatnost uvedené pohledávky byla prodloužena, proto v době podání žaloby nebyla uvedená pohledávka promlčena (§391 odst. 1, §397 obch. zák.).
Namítá-li dovolatel, že soud neprovedl jím navržené důkazy, a že tak rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu, směřuje tím k uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá tím, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože však k takové jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu uvedeného ustanovení, lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky se takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalovaného bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r. předsedkyně senátu