ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.382.2003.1
sp. zn. 32 Odo 382/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce Ing. V. J., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému T. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 33/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. června 2002 č. j. 42 Co 276/2002-242, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 075 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám …, advokáta se sídlem ve ...
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001 č. j. 13 C 33/2000-161 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 1. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení uvedené částky jako nedoplatku kupní ceny za osobní automobil Ford Mondeo combi 1.6, rok výroby 1994, podle kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 9. 1999. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce udělil žalovanému plnou moc k dovozu vozidla ze zahraničí a k vyřízení celního a správního řízení s tím spojeného. Následně žalovaný se svědkem M. K. odjeli do Itálie, kde zakoupili automobil Ford Mondeo 1.6, rok výroby 1994. Doklady, na jejichž základě došlo k převozu vozidla do České republiky, byly vystaveny na jméno žalobce a poté předloženy Dopravnímu inspektorátu Policie ČR. Dovezený automobil neodpovídal představám žalobce, a proto o něj neměl zájem. Po dovozu bylo vozidlo v opravě a následně bylo předáno M. K. do bazaru, kde jej chtěl jmenovaný prodat. Dne 27. 9. 1999 byla uzavřena mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím kupní smlouva o prodeji předmětného vozu za kupní cenu ve výši 60 160 Kč. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že představuje doklad o zaplacení části kupní ceny ve výši 10 160 Kč a že částku 50 000 Kč uhradí kupující při prodeji vozidla dalšímu zájemci, nejpozději do 31. 12. 1999. Téhož dne žalovaný podepsal prohlášení, kterým stvrdil převzetí částky 60 160 Kč od žalobce jako náhradu nákladů spojených s dovozem a opravou automobilu s tím, že mu z titulu zmocnění žalobcem na základě plné moci ze dne 4. 6. 1999 vznikly výdaje ve výši 60 160 Kč a že převzetím této částky od žalobce jsou veškeré jeho pohledávky vůči žalobci vypořádány. Podle tvrzení žalobce i výpovědi svědkyně JUDr. V., která při sjednávání kupní smlouvy žalobce zastupovala, smyslem celého jednání bylo, aby žalobce získal zpět částku ve výši 50 000 Kč, kterou předal M. K. Podle svědka M. K. mu žalobce žádnou částku nepředal, veškeré náklady s koupí i dopravou vozidla hradil svědek. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že pokud žalobce v řízení tvrdil, že měl úplně jiné představy o osobním automobilu, který by si vybral, neměl vůli stát se vlastníkem automobilu Ford Mondeo a nemohla být platně uzavřena kupní smlouva mezi ním a prodejcem v Itálii. Pokud žalobce dále tvrdil, že při jednání 27. září 1999 chtěl, aby mu byla vrácena částka ve výši 50 000 Kč, kterou předal M. K. na směnu marek s tím, že pokud by mu tato částka byla vrácena dříve, nikdy by k dalšímu jednání o automobilu nedošlo, jeho vůle nesměřovala ani k uzavření kupní smlouvy s žalovaným. Konečně žalobce jako osoba, která nebyla vlastníkem tohoto automobilu, nemohl převést vlastnické právo k tomuto vozu na třetí osobu. Kupní smlouva účastníků řízení tedy nesplňovala náležitosti právního úkonu a jejím předmětem bylo plnění nemožné, navíc vůle žalobce při jednání účastníků 27. 9. 1999 nesměřovala k uzavření kupní smlouvy o prodeji předmětného vozu, ale k vyřešení právního vztahu mezi ním a M. K., neboť sám žalobce uvedl, že chtěl, aby mu byla vrácena částka 50 000 Kč, kterou předal M. K. na směnu marek, a pokud by mu tato částka byla vrácena již dříve, nikdy by k dalšímu jednání ohledně předmětného vozu nedošlo. Kupní smlouva z 27. 9. 1999 je proto ve smyslu §37 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) od počátku neplatná. Nebylo ani prokázáno, že by mezi účastníky existoval jiný právní vztah, na základě kterého by byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 50 000 Kč, když vyrovnání závazku ze smlouvy o půjčce, které měla kupní smlouva vyřešit, není závazkovým vztahem mezi žalobcem a žalovaným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. června 2002 č. j. 42 Co 276/2002-242 ve výroku pod bodem I rozhodl, že částečné zpětvzetí žaloby co do 10% úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení není účinné, ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 50 000 Kč a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně věc posoudil tak, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru, že žalobce se stal vlastníkem předmětného automobilu. Především chybí jakýkoliv projev vůle žalobce stát se vlastníkem předmětného vozu přivezeného žalovaným z Itálie. Smlouva mezi žalobcem a prodejcem v Itálii proto nemůže být platná. I podle závěru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by bylo úmyslem žalobce, který 27. 9. 1999 uzavřel s žalovaným kupní smlouvu o prodeji tohoto vozu, převést vlastnická práva k tomuto vozu na žalovaného, nýbrž šlo o jakési narovnání sporných závazků mezi žalobcem a M. K. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy z 27. 9. 1999, což ostatně v odvolání nezpochybnil ani žalobce. Taktéž potvrdil závěr soudu prvního stupně, že nebyl zjištěn jakýkoliv jiný nárok žalobce vůči žalovanému. Pokud se týká výroku pod bodem I, odvolací soud uvedl, že žalobce napadl odvoláním výrok rozsudku soudu prvního stupně pouze do částky 50 000 Kč. Výrok týkající se úroku z prodlení nabyl právní moci. V tomto rozsahu tedy odvolací soud ve smyslu §206 a 212 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat nemohl. Pokud tudíž žalobce po uplynutí lhůty pro podání odvolání vzal zpět žalobu v rozsahu požadovaného úroku z prodlení, neměl odvolací soud jinou možnost, než podle §211 a 96 odst. 5 o. s. ř. rozhodnout o tom, že částečné zpětvzetí žaloby co do úroku z prodlení není účinné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v řešení otázky, zda se žalobce stal vlastníkem dovezeného osobního automobilu, přičemž tento závěr je podstatný pro rozhodnutí ve věci. Tuto otázku podle jeho názoru oba soudy nesprávně právně posoudily, dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle §241a odst. 2 písmena b) a také podle písmena a) o. s. ř. Dovolatel poukázal na to, že udělil žalovanému řádnou plnou moc, a proto je nepochybné, že vznikla řádná kupní smlouva uzavřená konkludentně. Podle názoru dovolatele veškeré písemné důkazy provedené v řízení svědčí o skutečnosti, že žalobce se vlastníkem vozu stal. Neplatnost kupní smlouvy nelze dovodit ani z okolnosti, že měl představu o jiném vozidle, když toto se lišilo pouze druhem motoru, neboť žalobce chtěl dieselový motor. Dovolateli bylo vyměřeno clo za dovoz vozu, který byl nadále v příslušných dokladech evidován na dovolatele; dovolatel má proto nárok na vydání kupní ceny za jeho prodej. Dovolatel dále uvedl, že byl „manipulován předchozími právními zástupci k uzavírání dalších smluv a jakémusi fiktivním vystavování účetních dokladů k jistému … narovnání sporných závazků mezi žalobcem a svědkem M. K., právě tyto dodatečně zpracovávané písemnosti nutno pokládat dle mého názoru za neplatné“. Dále poukázal na to, že vozidlo evidované na jeho jméno prodal žalovaný za částku daleko vyšší než žalovanou a tím se nesporně bezdůvodně obohatil. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Popírá, že by se na úkor dovolatele obohatil, neboť v řízení bylo prokázáno, že jak jeho podpis na kupní smlouvě z 27. 9. 1999, tak podpisy příjmových dokladů na různé částky byly úkony žalobcem pouze simulované; konečně sám dovolatel označil v dovolání tyto úkony za „fiktivní“, a ve skutečnosti k předání žádných částek nedošlo a také nemohlo dojít k převodu vlastnictví vozidla z žalobce na žalovaného. Skutečným vlastníkem vozidla byl pan M. K., který vozidlo v Itálii zakoupil, tuto koupi financoval, vozidlo nechal opravit, následně zajišťoval veškeré činnosti spojené s jeho uvedením do provozu na komunikacích v České republice. Z dovolání pak není nikterak zřejmé, z jakého důvodu by se měl žalovaný na úkor dovolatele bezdůvodně obohatit, když dovolatel sám do zakoupení, dovozu, proclení, uvedení do provozu a vyřízení dalších formalit okolo vozidla nic neinvestoval a veškeré náklady s tímto spojené nesl M. K. Dovolatel celým sporem pouze hodlal řešit záležitosti osobní povahy vůči žalovanému či svědku M. K. Podle názoru žalovaného není napadené rozhodnutí takovým rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto by mělo být dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým odvolací soud rozhodl, že částečné zpětvzetí žaloby co do 10% úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 1. 1. 2000 do zaplacení není účinné, nevyplývá z ustanovení §237 ani §238 či §239 o. s. ř.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II) je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda se dovolatel stal vlastníkem dovezeného osobního automobilu.
Odvolací soud však své rozhodnutí nezaložil pouze na závěru, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného automobilu, neboť kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a prodejcem v Itálii byla neplatná pro nedostatek vůle žalobce stát se vlastníkem tohoto automobilu, nýbrž i na závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 27. 9. 1999 mezi žalobcem a žalovaným je neplatná, a to nikoliv pouze z důvodu, že žalobce se nestal vlastníkem předmětného automobilu. Tento závěr však odvolatel nezpochybnil. Dovolací soud je však vázán uplatněnými dovolacími důvody a to i z hlediska jejich obsahového vymezení a pouze v tomto rozsahu posuzuje, zda má dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Spatřuje-li přitom odvolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v konkrétní právní otázce, jsou hranice možného dovolacího přezkumu objektivně určeny pouze touto právní otázkou. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přitom podmíněna nejen tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. O takovou situaci jde právě v daném případě. I kdyby totiž dovolací soud dovodil, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce, zda se žalobce stal vlastníkem předmětného automobilu, je nesprávné, nezměnilo by to nic na závěru, že se žalobce nemůže domáhat zaplacení kupní ceny podle smlouvy ze dne 27. 9. 1999, neboť tato smlouva je podle odvolacího soudu neplatná. Tento závěr totiž dovolatelem zpochybněn nebyl (naopak dovolatel s ním souhlasí). Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu není dán ani z hlediska dovolatelem namítaného nesprávného posouzení otázky bezdůvodného obohacení, a to již z toho důvodu, že v dovolání tvrzená skutečnost, že žalovaný prodal předmětné vozidlo, nebyla odvolacím soudem zjištěna. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Rozsudek odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam, neboť neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nejvyšší soud ani nedovodil, že by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalovaného spočívají v odměně advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 3 000 Kč [§1, §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu