ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.388.2004.1
sp. zn. 32 Odo 388/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně R.T. s., s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované M., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 116.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 421/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 175/2002.-52, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 175/2002.-52, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2001, č.j. 7 Cm 421/98-27, v bodech I. a II. výroku, ve kterých bylo rozhodnuto o částce 116.000,- Kč a o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 14. září 2001, č.j. 7 Cm 421/98-27, v bodech I. a II. výroku, kterými Krajský soud v Ostravě žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 116.000,- Kč a náklady řízení ve výši 20.081,80 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V bodu III. výroku, kterým bylo zastaveno řízení ohledně úroků z prodlení ve výši 17 % p. a. ze žalované částky za dobu od 28. února 1997 do zaplacení, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalované napaden.
Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. Žalované (prostřednictvím jejího právního zástupce JUDr. J. S.) bylo předvolání k jednání řádně doručeno dne 11. června 2001 a vzhledem k termínu nařízeného jednání na 14. září 2001 se tak stalo v souladu se zákonem nejméně deset kalendářních dnů předem. Žalovaná, ač byla v předvolání poučena o následcích zmeškání jednání bez důvodné a včasné omluvy, se k prvnímu jednání ve věci bez omluvy nedostavila a přítomná žalobkyně navrhla rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Za situace, kdy i na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu bylo možno rozhodnout v neprospěch žalované, neboť právní posouzení těchto skutkových okolností odůvodňovalo oprávněnost žalobního nároku, soud prvního stupně rozsudkem pro zmeškání správně rozhodl, neboť veškeré podmínky pro jeho vydání byly splněny.
Odvolací soud tak nepřisvědčil námitce odvolatelky, že s ohledem na vypovězení plné moci jejím právním zástupcem dne 28. června 1999, jemuž bylo předvolání na jednání, na němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, doručeno, nebyla na toto jednání řádně předvolána. Za situace, kdy JUDr. J. S. sdělil faxem přijatým soudem prvního stupně dne 11. září 2001, že žalovanou pro jím učiněné vypovězení plné moci dne 28. června 1999 již nezastupuje, soud prvního stupně v době nařízení jednání a doručení předvolání žalované k tomuto jednání nevěděl z obsahu spisu o vypovězení plné moci zástupcem žalované, a proto předvolání doručil žalované prostřednictvím jí zvoleného zástupce. Odvolací soud v této souvislosti dále konstatoval, že uvedené oznámení zástupce žalované nelze považovat za omluvu žalované z řádně nařízeného jednání, přičemž povinností zástupce žalované bylo upozornit ji na následky, pokud se k jednání nedostaví sama nebo prostřednictvím nově zvoleného právního zástupce a ani se z jednání řádně neomluví.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka označila jí napadené rozhodnutí za zásadně právně významné pro dosud nevyřešenou právní otázku, zda je soud oprávněn vydat rozsudek pro zmeškání jen na základě formálních předpokladů vymezených ustanovením §153b o. s. ř., či zda je povinen vzít v úvahu tvrzení účastníků řízení a obsah listinných důkazů, které má k dispozici. Podle jejího přesvědčení je vydání rozsudku pro zmeškání v rozporu s ústavním právem na spravedlivý proces za situace, kdy má soud k dispozici věrohodné podklady svědčící o nedůvodnosti žaloby. V posuzované věci však má dovolatelka za to, že nebyly splněny ani zákonem stanovené formální předpoklady pro jeho vydání, neboť jí nebyla žaloba a předvolání k jednání do vlastních rukou doručeny, přičemž toto doručení nelze dle jejího názoru ztotožňovat s doručením uvedených listin jejímu právnímu zástupci.
Poukazujíc na neúplnost tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu uvedla, že soud na jejich podkladě nemohl rozhodnout o žalobě vyhovujícím rozsudkem, neboť je zřejmé, že nárok žalobkyně popsaný v žalobě po právu není.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v řešení otázky, zda jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je i to, aby žaloba obsahovala taková žalobní tvrzení o skutkových okolnostech, jež by umožnily posouzení odůvodněnosti žalobního nároku po hmotněprávní stránce, neboť tato otázka je odvolacími soudy rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.), a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45a) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Uvedené ustanovení zcela zřetelně vymezuje situaci, za které lze rozsudkem pro zmeškání rozhodnout. Základem pro jeho vydání tak mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (petitem) v rozporu, neumožňují návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání vyhovět (shodně srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 45/96 a 40/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro vydání rozsudku pro zmeškání je tak nezbytným předpokladem také to, že z tvrzení žalobce obsažených v žalobě o skutkových okolnostech věci vyplývá odůvodněnost nároku po hmotněprávní stránce. Zákon tu vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného považují tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná; soud je pak povinen tímto způsobem zjištěný „skutkový“ stav právně posoudit a kontumační rozsudek může vydat jen tehdy, je-li nárok žalobce z hlediska tímto způsobem „zjištěného“ skutkového stavu věci po právu (srov. Bureš J.,Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha, C.H.Beck 2003, strana 585).
V daném případě však tomu tak nebylo. V žalobě (č.l. 1 spisu) žalobkyně tvrdí, že dodala žalované na základě smlouvy o dílo č. 01/97 ze dne 9. ledna 1997 zboží, jehož cena byla stanovena dohodou smluvních stran částkou 290.000,- Kč. Dále uvádí, že část ceny díla ve výši 174.000,- Kč žalovaná uhradila. Pokud šlo o zůstatek ceny díla, žalobkyně ho vyčíslila fakturou číslo 9702 splatnou 27. února 1997 znějící na částku 116.000,- Kč, kterou však žalovaná neuhradila. Jako důkazy žalobkyně označila již citovanou smlouvu o dílo a fakturu, přičemž v závěru žaloby navrhla, aby soud jejímu žalobnímu nároku ve výši 116.000,- Kč s příslušenstvím platebním rozkazem vyhověl.
Žádná další skutková tvrzení žaloba neobsahuje a žalobkyně je ani případně později (před prvním jednáním ve věci) nijak nedoplnila, ani neupřesnila. Pouze jak je uvedeno v protokolu z jednání před soudem prvního stupně konaného dne 14. září 2001 (srov. č.l. 24 spisu), na němž soud prvního stupně vyhlásil rozsudek pro zmeškání, zástupkyně žalobkyně před zahájením jednání ve věci samé vzala částečně žalobu zpět, pokud šlo o příslušenství žalobního nároku s tím, že nadále trvala na přiznání částky 116.000,- Kč. Za této situace tak soud prvního stupně mohl vycházet při posuzování předpokladů pro vydání kontumačního rozsudku jen z žalobních tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě, jak jsou již popsána shora.
Dovolací soud s názorem odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně), že na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu bylo možné v souzené věci rozhodnout v neprospěch žalované, neboť právní posouzení těchto skutkových okolností odůvodňovalo závěr o oprávněnosti žaloby, nesouhlasí. Žalobkyně v žalobě jednak neuvedla taková žalobní tvrzení, aby na jejich základě mohl soud posoudit důvodnost žalobního nároku, tj. zda je žalobní nárok v souladu s hmotným právem, a jednak žaloba obsahovala některá rozporná skutková tvrzení. Z tvrzení žalobkyně totiž nevyplývá splnění podmínky pro zaplacení díla, tj. řádné provedení díla, případně jiná skutečnost, na které se případně smluvní strany jako na podmínce pro zaplacení díla dohodly (srov. §548 odst. 1 obchodního zákoníku). Žalobkyně neuvedla, zda a kdy dílo žalované předala a zda ho žalovaná převzala, v tomto směru pouze tvrdila, že na základě smlouvy o dílo dodala zboží žalované. Rozpor v žalobních tvrzeních spatřuje dovolací soud v tom, že žalobkyně na jedné straně hovoří o dodání zboží (nikoli provedení díla), když v další části žaloby popisuje skutečnosti týkající se zaplacení ceny díla (nikoli ceny zboží).
Ostatním námitkám dovolatelky však dovolací soud nepřisvědčil. S jejím názorem, že při vydání rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v úvahu i uplatněná tvrzení žalovaného a obsah listinných důkazů, souhlasit nelze. Jak bylo již shora vysvětleno, mohou být základem pro vydání rozsudku pro zmeškání jen tvrzení žalobce, a nikoli žalovaného. Rovněž již bylo judikováno, že při vydání rozsudku pro zmeškání soud nepřihlíží k výsledkům dokazování provedeného při prvním jednání ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1547/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 111), nehledě na to, že podle protokolu z jednání (č.l. 24 spisu), na kterém soud rozsudek pro zmeškání vyhlásil, nebylo žádné dokazování prováděno.
Rovněž tak nebylo možné přisvědčit dovolatelce, pokud za nesplnění formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání označila skutečnost, že jí nebyly do vlastních rukou doručeny žaloba a předvolání k jednání s tím, že toto doručení nelze ztotožňovat s doručením jejímu právnímu zástupci. Podle obsahu spisu byla žaloba řádně doručena žalované současně s platebním rozkazem dne 13. července 1998 (srov. doručenku na č.l. 14 spisu). Pokud jde o předvolání k jednání na 14. září 2001, bylo doručeno jejímu právnímu zástupci dne 11. června 2001 (srov. doručenku na č.l. 19 spisu). Jestliže tedy bylo předvolání k jednání doručeno JUDr. J. S., který byl na základě plné moci (srov. č.l. 16 spisu) zástupcem žalované s procesní plnou mocí, jednalo se o doručení v souladu se zákonem (srov. §49 odst. 1 větu první o. s. ř.). Žalovaná tak byla k jednání (prostřednictvím svého zástupce) řádně předvolána a soudu tak žádné pochybení v tomto směru vytýkat nelze. S námitkou odvolatelky vytýkající soudu chybné doručení se ostatně jasně a přesvědčivě vypořádal i odvolací soud, na odůvodnění jehož rozsudku dovolací soud odkazuje. Pro úplnost se uvádí, že Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozhodnutí zveřejněném pod číslem 3/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval právní závěr, podle něhož neměl soud povinnost vyrozumět účastníka řízení znovu o termínu jednání za situace, kdy účastník řízení oznámil soudu vypovězení procesní plné moci svému zástupci poté, co tento zástupce byl řádně a včas vyrozuměn o termínu soudního jednání, při kterém nebylo zapotřebí osobní účasti zastoupeného (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Ze skutečnosti, že žaloba v souzené věci neobsahuje taková tvrzení, na jejichž základě by bylo možné posoudit, zda je žalobní nárok v souladu s hmotným právem, pak plyne, že rozsudek pro zmeškání v dané věci vskutku neměl být vydán, neboť žalobní tvrzení k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku žalobní nárok přiznat, nevedou.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (bod I. výroku) a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu o nedostatečnosti žalobních tvrzení jako jednoho z předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání (§153b odst. 1 o. s. ř.) je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu