ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.393.2002.1
sp. zn. 32 Odo 393/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. B., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému, advokátem, o 82.982,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 231/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2002, č.j. 27 (28) Co 57/2000-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2002, č.j. 27 (28) Co 57/2000-138, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. prosince 1999, č.j. 8 C 231/94-115, v bodech I. a III. výroku tak, že žalobu na zaplacení 59.614,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 12.761,- Kč (druhý výrok). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba co do částky 23.366,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, zůstal nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalovaného napaden.
V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení ceny dodaného zboží. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, na základě níž žalobkyně žalovanému zboží dodala, a že žalovanému zbývalo uhradit částku 59.614,50 Kč. Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývající části ji zamítl.
Odvolací soud po opakování dokazování fakturou č. 24/93, dodacími listy, účetními doklady a další korespondencí účastníků se neztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dospěl i k odlišnému právnímu posouzení věci. V odůvodnění svého rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně ohledně tvrzeného nároku neunesla důkazní břemeno, neboť z dokazování provedeného před soudy obou stupňů nebylo zjištěno, že by byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva na dodávku zboží určeného co do množství a druhu. Rovněž nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že žalovaný převzal závazek uhradit veškeré zboží při převzetí v hotovosti. Podle odvolacího soudu zejména údaje obsažené v dopisu právního zástupce žalobkyně ze dne 20. července 1993 nasvědčují tvrzení žalovaného, že převzal určité zboží k prodeji na základě komisionářské smlouvy a že došlo k dohodě o splácení v dohodnutých termínech. Výzva žalovanému obsažená v uvedeném dopisu k provedení soupisu dosud neprodaného zboží vedla soud k závěru, že žalobkyně nemá k dispozici doklady o zboží, které žalovanému dodala a že v důsledku toho neprokázala dodání toho zboží, jehož zaplacení se domáhala. Vycházeje z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, odvolací soud jeho rozsudek v odvoláním napadené části změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu, jehož prostřednictvím tak odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci (dovolatelka cituje uvedená ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný zboží převzal od žalobkyně na základě komisionářské smlouvy, označila za nepodložený. Podle ní bylo dokazováním provedeným před soudem prvního stupně, jakož i v jiné věci jí citovanými rozhodnutími Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, která však odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pominul, prokázáno, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva. Podle dovolatelky soud učinil z provedených důkazů nesprávná zjištění. Konkrétně uvedla, že urgenci splátek ze dne 20. července 1993 zaslanou právním zástupcem žalobkyně žalovanému soud nesprávně posoudil jako souhlas s komisním prodejem, ačkoli sám právní zástupce žalobkyně při výslechu potvrdil, že k uzavření komisionářské smlouvy nedošlo a forma splátek se týkala celé předmětné částky. Tomuto tvrzení pak podle ní odpovídá i urgence právního zástupce žalobkyně ze dne 24. března 1993 o zaplacení celé kupní ceny. Rovněž poukázala na to, že odvolací soud nepřihlédl k soupisu převzatého zboží nacházejícího se u žalovaného ke dni 16. srpna 1993, který měl k dispozici a z něhož je patrné, že k tomuto datu zbývalo doplatit žalobkyni částku 62.199,96 Kč. Oba posléze uvedené doklady připojila dovolatelka ke svému podání s návrhem, aby dovolací soud jimi i oběma citovanými soudními rozhodnutími provedl důkaz k prokázání důvodů dovolání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 1, 3 o. s. ř.); z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a s ohledem na přípustnost podaného dovolání i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Vady, jež by řízení činily zmatečným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které současně zakládají důvodnost dovolání ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl v neprospěch žalobkyně z důvodu, že neunesla ohledně tvrzeného nároku vůči žalovanému důkazní břemeno.
Podle ustanovení §120 odst. 1, věty první, o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle ustanovení §120 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1, větou první, o. s. ř. ) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení je povinností procesní. O této povinnosti a o z ní vyplývajícím důkazním břemenu je proto soud účastníky povinen poučit (§5 o. s. ř.) a poučovací povinnost v tomto směru má podle §211 o. s. ř. i odvolací soud (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).
Uvedené poučení musí předcházet případnému závěru soudu o neprokázání určité skutečnosti. Jestliže soud zamítá žalobu proto, že účastník neunesl důkazní břemeno, pak jen tehdy, jestliže účastník byl takovým způsobem poučen a pomocí jím označených důkazů se nepodařilo jeho tvrzení prokázat.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 134 spisu), odvolací soud svou shora uvedenou poučovací povinnost nesplnil.
Tímto pochybením zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ho proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem a odst. 5 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude přihlédnuto též k námitkám, které dovolatelka uplatnila v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. ledna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu