ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.395.2003.1
sp. zn. 32 Odo 395/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce S. H., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. M., o vydání věci nebo zaplacení částky 74 635 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 6 C 56/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2002 č. j. 11 Co 608/2002-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 4. července 2002 č. j. 6 C 56/99-157 zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen do tří dnů od právní moci rozsudku vydat žalobci produkty společnosti H. I., I..USA, označené podle Nutričního programu uvedené společnosti a v uvedeném množství, a to 22 balení buněčné výživy obsahující každé z nich instantní nápoj v obalu (v chuťové variantě čokoláda nebo jahoda) označovaný jako Formule 1, dózu s 90 vitamínovými pilulemi označovanou jakou Formule 2, dózu s 90 vitamínovými pilulemi označovanou jako Formule 3, dózu s 90 vitamínovými pilulemi označovanou jako Formule 4, 23 kusů obalů obsahujících Themojetict Herbal Concentrate a 28 dóz Guaranových tablet; vše s doposud zachovanou expirační lhůtou, a pro případ, že žalovaný nevydá žalobci v uvedené lhůtě shora specifikované produkty, je povinen zaplatit žalobci částku 74 635 Kč s 26% úrokem z prodlení od 14. 8. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli 30. 6. 1995 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly přesně vyjmenované potravinové produkty za kupní cenu 132 880 Kč. Deset kompletů žalobce převzal a zbývající část produktů byla po jejich dohodě umístěna v bytě žalovaného. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce se chtěl zabývat distributorskou činností, o čemž m.j. svědčí i poskytnutá sleva na kupní cenu ve výši 42 %, která se běžným zákazníkům neposkytovala. Nebylo sporu o tom, že žalobce po uplynutí expirační (garanční) lhůty odmítl předmětné výrobky převzít a požadoval pouze výrobky s neprošlou expirační lhůtou. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že došlo k uzavření kupní smlouvy podle §580 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a ohledně části zboží, které bylo uskladněno u žalovaného byla uzavřena ústní dohoda podle §591 ObčZ. Žalobce však neprokázal délku expirační doby předmětných potravinářských výrobků, ani že by se u žalovaného v průběhu takové doby domáhal jejich vydání. Bylo totiž pouze na žalobci, aby si uskladněné výrobky včas odebral.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2002 č. j. 11 Co 608/2002-188 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Zdůraznil, že předmětné produkty byly odvezeny ze skladu, deset kompletů převzal žalobce a na základě dohody mezi účastníky byla zbývající část produktů uskladněna v bytě žalovaného. Bylo na žalobci, aby od žalovaného uskladněné výrobky včas odebral. Nebylo sporné, že po uplynutí expirační (garanční) lhůty žalobce odmítl předmětné výrobky převzít. Požadoval pouze výrobky s neprošlou expirační lhůtou. Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z §126 odst. 1 ObčZ přiznávající vlastníku právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobci přísluší vlastnické právo k neodebraným potravinovým produktům, jejichž expirační doba již nemůže být zachována, když z dokazování vyplynulo, že tyto produkty byly odebrány ze skladu 30. 6. 1995. K požadovaným produktům podle žaloby s dosud zachovanou expirační lhůtou však žalobci vlastnické právo nesvědčí. Právě z tohoto důvodu nemůže být žaloba důvodná. Za situace, že žaloba není důvodná co do základu ohledně vydání věci, nemůže být důvodná ani ohledně eventuálního požadavku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení věci, je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel poukázal na §421 ObčZ, podle něhož každý, kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo jinak. Dovolatel poukázal na svoji výpověď, podle níž mu žalovaný přislíbil, že ony tři čtvrtiny produktů, které si ponechal, prodá a dovolateli dodá výrobky s neprošlou záruční lhůtou. Tento závazek byl „již jaksi navíc“, protože žalobce dlouhodobě a neúspěšně po žalovaném chtěl pouze vrácení toho, čeho byl vlastníkem. Oba soudy však daly přednost tvrzení žalovaného, že produkty od něj dovolatel odmítal převzít a vůbec se nezabývaly tím, co se zbytkem potravinových doplňků v celkové hodnotě 74 635 Kč, které žalovaný od dovolatele převzal, skutečně stalo a jak s nimi žalovaný naložil. Uvedená výpověď žalovaného je v přímém rozporu s jeho dalším tvrzením, že on, ač distributor doplňků H., od žalobce převzaté a co se trvanlivosti týče, prošlé produkty musel sám konzumovat a žalobci kupoval doplňky nové. Ve skutečnosti se s dovolatelem spojil až tehdy, když na něj dovolatel podat trestní oznámení Policii ČR, MO V. Soustavným vyhýbáním se splnění svého závazku odebral žalovaný dovolateli možnost nakládat s věcmi v jeho vlastnictví a způsobil mu tak škodu. Podle §442 odst. 1 ObčZ se hradí skutečná škoda a ušlý zisk a podle druhého odstavce se hradí škoda zásadně v penězích. Pouze tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu. Podle dovolatele měl soud věc posuzovat podle uvedeného ustanovení a vzhledem k tomu, že dovolatel o uvedení do předešlého stavu nežádal, měl soud vydat pouze rozhodnutí o povinnosti žalovaného zaplatit dovolateli částku ve výši 74 635 Kč. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě odvolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně aplikoval příslušná ustanovení o náhradě škody, tj. §421 a §442 ObčZ.
Nejvyšší soud však neshledal, že by tento názor byl správný, neboť nelze konstatovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který implicitně převzal i soud odvolací, že žalobci se nepodařilo prokázat, že po žalovaném včas (v době, kdy ještě neuplynula expirační lhůta předmětných produktů) žádal jejich vydání. Důkazní břemeno o této skutečnosti leželo na žalobci. Za této situace pak nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu §420 a násl. ObčZ. Nejde přitom ani o právní otázku, jež by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Další námitky žalobce směřují proti hodnocení provedených důkazů a skutkovým závěrů, k nimž odvolací soud pro provedení důkazů dospěl. Dovolací soud však není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu