ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.406.2003.1
sp. zn. 32 Odo 406/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze, Nad Štolou č. 3, proti žalované E. Š., o zaplacení částky 118 577 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 10 C 49/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 26 Co 321/2001-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 26. března 2001, č. j. 10 C 49/2000 – 40, zamítl žalobu na zaplacení částky 118 577 Kč s úroky z prodlení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná na základě rozhodnutí žalobkyně v dobré víře převzala v žalované výši vdovský důchod, který jí nenáležel, a byl jí vyplacen omylem žalobkyně. Poté dovodil, že i když žalovaná podepsala dohodu o uznání dluhu (bez uvedení celkové částky dluhu a výše splátek), nebylo tím prokázáno zavinění žalované na vyplácení důchodu, který ji nenáležel, nejsou proto splněny podmínky pro rozhodnutí o vrácení vyplaceného vdovského důchodu a žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 26 Co 321/2001-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky, a v řízení bude nadále pokračováno s žalobkyní Českou republikou – Ministerstvem vnitra; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že rozhodování o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku důchodového pojištění, poskytnutou na základě rozhodnutí o jejím přiznání, patří ve smyslu §107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, do výlučné pravomoci orgánů sociálního zabezpečení, a ve věci tudíž existuje ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, když podle §7 odst. 1 o. s. ř. k projednání a rozhodnutí v této věci není dána pravomoc soudu. Tento závěr nemůže změnit tvrzení žalobkyně, že žalovaná částka byla žalovanou písemně jako dluh uznána, neboť uznáním dluhu nezaniká původní závazek dlužníka, nemění se ani jeho charakter, a uznání dluhu není novým právním důvodem, který by sám o sobě mohl být titulem k jeho vymožení, nýbrž jen usnadňuje procesní situaci v případě občanskoprávního sporu, nemůže však změnit základ sporu a založit pravomoc soudu rozhodnout o povinnosti vrátit neprávem vyplacenou dávku důchodového pojištění. Plnění z bezdůvodného obohacení musí mít vždy základ v občanskoprávních vztazích, zatímco v dané věci vznikl právní vztah mezi účastníky na základě zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jehož §1 upravuje mimo jiné působnost orgánů státní správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení. Podle §3 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. je orgánem sociálního zabezpečení i Ministerstvo vnitra.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, dospěl-li k závěru, že uznání dluhu není novým právním důvodem, který by sám o sobě mohl být titulem k jeho vymožení. Domnívá se, že za situace, kdy žalovaná získala plnění bez právního důvodu a písemnou dohodou o splácení přeplatku uznala, že přijala neprávem vyplacené částky, které ji nepatří, je povinna je vrátit. Přijetím těchto neprávem vyplacených částek se zvětšil majetek žalované a je namístě domáhat se vrácení bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se proto měl zabývat meritem věci a nebyl důvod pro zastavení řízení. Poukazuje na nepřípadný odkaz odvolacího soudu na §118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, které se netýká posuzovaného případu, kdy pravomocné rozhodnutí o povinnosti vrátit přeplatek omylem přiznané dávky nemohlo být vydáno, a za těchto okolností je písemné uznání dluhu, jež je součástí dohody o splátkách uzavřené mezi účastníky, jediným titulem k vymáhání přeplatku důchodu. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř. a neshledal dovolání důvodným.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhoduje orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání, snížení nebo odnětí dávky ve věcech sociální péče. Podle §2 tohoto zákona zahrnuje sociální zabezpečení i důchodové zabezpečení. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že o nárocích na dávky důchodového zabezpečení rozhodují výlučně orgány sociálního zabezpečení, a o povinnosti příjemce dávky vrátit neprávem nebo nesprávně vyplacenou dávku rozhoduje ten orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání nebo odnětí dávky. Zákonná úprava o výlučné pravomoci orgánů sociálního zabezpečení rozhodovat o důchodech pak znamená, že jen tyto orgány jsou oprávněny stanovit, zda dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, a to v rozhodnutí, jímž ukládají příjemci dávky povinnost dávku vrátit. Tímto orgánem není tedy soud v nalézacím řízení, a na této zákonem dané pravomoci orgánů sociálního zabezpečení nemůže změnit nic ani skutečnost, že z určitých důvodů pravomocné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení o povinnosti vrátit přeplatek přiznané dávky nemohlo být, nebo nebylo vydáno. Nedostatek takového rozhodnutí nemůže založit pravomoc soudu v rozhodování o vrácení přeplatku důchodu z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud správně dovodil, že uznáním dluhu nezaniká původní závazek dlužníka, ani se nemůže uznáním dluhu změnit základ vztahu vzniklého mezi účastníky na základě zákona o sociálním zabezpečení mezi příjemcem dávky a orgánem sociálního zabezpečení na vztah občanskoprávní. Uznání dluhu není ani novým právním důvodem, který by sám o sobě mohl být titulem k jeho vymožení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 1981, sp. zn. 8 Co 1/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 1983, seš. 9-10, pod č. 50 a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1206/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r. 1999, seš. 5, pod č. 26 ). Na základu vztahu vymezeného vylíčením rozhodujících skutkových okolností nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyně kvalifikuje uplatněný nárok po stránce právní jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Právní kvalifikace nároku není pro soud závazná (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, publikované v Soudní judikatuře r. 1998, seš. , pod č. SJ 54/98). Právní posouzení je tedy v dané věci v souladu s dosavadní judikaturou.
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé, a jde-li ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle §107 odst. 5 o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší. Odvolací soud tedy správně ve smyslu uvedených ustanovení z důvodu nedostatku pravomoci soudu zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není tedy v dané věci naplněn.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelkou tvrzeno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo takovými vadami, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované v řízení o dovolání náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu