ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.41.2004.1
sp. zn. 32 Odo 41/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně T. B., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované V. s.r.o., o zaplacení 12,553.785,64 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 69/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2003, č.j. 2 Cmo 215/2002-66, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2003, č.j. 2 Cmo 215/2002-66, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2001, č.j. 15 Cm 69/99-50, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. června 2001, č.j. 15 Cm 69/99-50, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Brně odmítl žalobu ze dne 29. srpna 1997 o zaplacení částky 12,553.785,64 Kč pro neodstranění jejich vad a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok I.). Dále ho potvrdil ve výroku o nákladech řízení v tom správném znění, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že skutková tvrzení uváděná žalobkyní v žalobě jsou nedostatečná a neumožňují konkretizaci a individualizaci projednávaného skutku takovým způsobem, aby jej nebylo možné zaměnit se skutkem jiným. Podaná žaloba je neprojednatelná. Chybí v ní základní údaje zejména o poskytnutí plnění, neboť v ní není uvedeno ani kdy, v jakém množství a jaké zboží mělo být žalované dodáno. Podle odvolacího soudu není ze žaloby zřejmá ani souvislost a návaznost mezi poskytnutými plněními a fakturovanými částkami, přičemž faktura sama o sobě není právním důvodem vzniku závazkového vztahu. Tvrzení obsažená v žalobě označil za kusá a nekonkrétní, z nichž nelze ani zjistit, zda rozhodování ve věci nebrání například již překážka věci pravomocně rozhodnuté, či zda o téže věci již nebylo zahájeno jiné soudní řízení. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobkyni svým usnesením vyzval k doplnění žaloby, přičemž ji také řádně poučil, jak má žalobu doplnit a vady odstranit, jakož i o důsledcích, pokud tak neučiní. Za situace, kdy žalobkyně nedoplnila žalobu vylíčením rozhodujících skutečností (zejména neuvedla, co, kdy a v jakém množství žalované dodala) ani v podaném odvolání, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen “o. s. ř.“), z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) vytkla nesprávné právní posouzení věci. Tohoto pochybení se dopustily soudy obou stupňů podle dovolatelky tím, že po ní požadovaly doplnění žaloby v takovém rozsahu, který nebyl nutný pro nařízení jednání a který bylo možné doplnit v průběhu přípravy na jednání nebo při samotném soudním jednání. Argumentujíc usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 370/2002 namítla, že soud prvního stupně po ní nesprávně požadoval doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, ale nikoli pro procesní stránku věci, takže o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, nešlo. Tím, že spojovaly s nedoplněním údajů vyžadovaných soudem prvního stupně nesprávně následky podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., jednaly v rozporu se zákonem a omezily tak její právo jako účastníka řízení na spravedlivý proces.
O překážku řízení, pro kterou by nebylo možné pokračovat v řízení, podle dovolatelky nešlo; svou povinnost tvrzení (a shodně i důkazní povinnost) vymezenou ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. si splnila, neboť vylíčila skutečnosti, které umožňují vymezení skutkového základu věci. Namítla, že v žalobě, jejím doplnění i v odvolání jasně uvedla, že se domáhá konkrétní dlužné částky za uskutečněnou dodávku hmotného investičního majetku, drobného investičního majetku, zásob a softwaru dle smlouvy ze dne 30. června 1994, kterou označila jako právní důvod vzniku žalované pohledávky. Žalovanou částku doložila řádným vyúčtováním s konkrétními údaji o splatnosti, včetně odkazu na částečnou úhradu ze strany žalované a provedených zápočtů. Jak v původní žalobě, tak v jejím doplnění odkázala na listiny [smlouvu o prodeji hmotného investičního majetku, drobného investičního majetku, zásob a softwaru, daňové doklady (faktury), dodatky ke smlouvám, zápočtové protokoly], které obsahují a dokládají všechna tvrzení, na nichž byla žaloba postavena. Takový postup je v souladu se soudní judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, podle něhož může mít vylíčení rozhodujících skutečností zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce coby důkazní materiál připojí k žalobě.
Podle dovolatelky je také nedůvodné předvídat, že by k dodání zboží nedošlo a z toho důvodu odmítat žalobu i proto, že žalovaná nikdy na dlužnou částku nereagovala, že jí nebylo zboží dodáno. Jak uvedla již v odvolání, částečnou úhradou dlužné částky žalovaná potvrdila, že zboží převzala, jakož i svůj závazek vůči žalobkyni uznala.
Rovněž namítla, že soud prvního stupně si nedostál své poučovací povinnosti dle ustanovení §5 o. s. ř., neboť ve vyzývacím usnesení neuvedl dostatečně srozumitelně a taxativně, jakých doplnění po ní požaduje. Jak již bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 215/2003, je soud povinen účastníka řízení o jeho právech a povinnostech jednoznačně konkrétně poučit, což Krajský soud v Brně neučinil. Odvolací soud pak k tomuto pochybení nepřihlédl a dokonce v odůvodnění svého potvrzujícího usnesení doplňoval další skutečnosti, o něž měla být žaloba nad rámec výzvy soudu prvního stupně doplněna.
Dovolatelka rovněž míní, že pokud podle soudu prvního stupně její žaloba všechny náležitosti neobsahovala, měl ji odmítnout již před vydáním platebního rozkazu, a nikoli platební rozkaz vydat, jak učinil. Z postupu soudu prvního stupně žalobkyně dovodila, že žaloba byla dostačující jak pro zahájení řízení, tak pro vydání soudního rozhodnutí – platebního rozkazu. Na podporu tohoto svého názoru pak cituje komentář Občanského soudního řádu, C.H. Beck k ustanovení §172 odst. 1 o. s. ř., v němž je uvedeno, že „není doceněno, že zákon právě klade na kvalitu rozkazní žaloby vyšší nároky, než v souvislosti s její projednatelností z hlediska případného postupu dle §43 o. s. ř.“ Pokud tedy soud prvního stupně vydal ve věci platební rozkaz bez výzvy k doplnění tvrzení a tuto výzvu učinil až po podání odporu, není jeho postup končící odmítnutím žaloby opodstatněný. Stejný závěr byl podle vyjádření dovolatelky popsán i v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 215/2003, kdy se v jiné věci rovněž žalobkyně domnívala, že z důvodu vydání platebního rozkazu byla původní žaloba v pořádku a že doplnění žaloby, k němuž byla vyzvána, nemá na rozhodnutí o její přípustnosti vliv.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby) a je i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelkou.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) při řešení procesní otázky (otázky náležitostí žaloby). V mezích uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval správností právního závěru odvolacího soudu, že žaloba pro nevylíčení rozhodujících skutečností trpí vadami bránícími pokračování v řízení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, č. j. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm.a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se tedy týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba postrádá vylíčení rozhodujících skutečností, neboť v ní chybí základní údaje zejména o poskytnutí plnění žalované - není v ní uvedeno, kdy, v jakém množství a jaké zboží mělo být žalované dodáno, přičemž tyto údaje nebyly uvedeny ani v podaném odvolání. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným.
Z žaloby na č.l. 1 spisu se podává, že se jí žalobkyně po žalované domáhala úhrady plnění, které jí dodala smlouvou o prodeji hmotného investičního majetku, drobného investičního majetku, zásob a softwaru ze dne 30. června 1994, přičemž cenu plnění vyúčtovala čtyřmi daňovými doklady s rozložením úhrady do splátek. Na č.l. 3 – 11 spisu jsou založeny citovaná smlouva, daňové doklady a platební kalendář, které jsou v žalobě označeny jako důkazy a jsou jako přílohy připojeny k žalobě.
Usnesením ze dne 10. dubna 2001 (č.l. 24-26 spisu) soud prvního stupně žalobkyni vyzval, aby ve lhůtě čtrnácti dnů doplnila své podání – žalobu vylíčením skutkových tvrzení tak, že vylíčí všechny skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti žalovaného nároku včetně dat, které nastaly. Přitom ji poučil, že toto doplnění má provést tak, že uvede obsah smluvních ujednání potřebných pro rozhodnutí soudu, jak a kdy splnila závazek ze smlouvy a co bylo předmětem plnění a jak a kdy se stala žalovaná částka splatnou. Také ji vyzval, aby k tvrzeným skutečnostem označila důkazy a aby doložila dosud nepředložené listinné důkazy. Současně ji poučil, že žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, jestliže ve stanovené lhůtě vytčené vady žaloby neodstraní a v řízení nebude možné pro tyto nedostatky pokračovat.
V přípise ze dne 15. června 2001 (č.l. 27 spisu), kterým žalobkyně reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, je mimo jiné uvedeno, že právním titulem ve sporu byla smlouva ze dne 30. června 1994, která již byla soudu prvního stupně postoupena.
Z odvolání žalobkyně ze dne 19. listopadu 2001 (č.l. 52 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby se mimo jiné podává, že žalobkyně původní podání doplňuje a zpřesňuje o další právní titul, a to o dodatek č. 1 ze dne 4. října 1994 ke smlouvě VAVSML5.TXT, který se vztahuje pouze k jedné faktuře (číslo 1094001004 ze dne 7. prosince 1994), přičemž ho připojuje v příloze v originále. Rovněž se v něm uvádí, že pro zbývající faktury byla právním titulem smlouva o prodeji ze dne 30. června 1994.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobkyně neuvedla v žalobě a ani v následných podáních – v přípise ze dne 15. června 2001, kterým reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby, jakož i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, některé ze skutečností, jejichž doplnění bylo soudem požadováno. Odvolací soud však pochybil, pokud spojoval s jejich nedoplněním právní účinky podle §43 odst. 2 o. s. ř., neboť jejich absence projednatelnosti žaloby nebránila.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně vymezila předmět sporu částečným vylíčením rozhodujících skutečností jednak v žalobě a jednak zprostředkovaně odkazem na listiny, které coby důkazní materiál připojila k žalobě, případně k odvolání a na které v textu žaloby a odvolání výslovně odkázala. Z textu žaloby a připojených příloh (zejména ze smlouvy ze dne 30. června 1994, dodatku č. 1 ze dne 4. října 1994 ke smlouvě VAVSML5.TXT a daňových dokladů) bylo nepochybné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Bylo jasné, že se žalobkyně domáhá zaplacení ceny zboží, které žalované dodala na základě smlouvy ze dne 30. června 1994 (případně úhrady nákladů nedokončené výroby a hotových výrobků na základě dodatku č. 1 ze dne 4. října 1994 ke smlouvě VAVSML5.TXT), přičemž rovněž bylo skutkově dostatečně vymezeno, o jaké zboží se jednalo. Nelze tak souhlasit se soudem prvního stupně, pokud po žalobkyni požadoval doplnění žaloby také o údaj, co bylo předmětem plnění. Pokud ji pak soud vyzýval k doplnění dalších údajů (snad s výjimkou požadavku na obsah smluvních ujednání vzhledem k tomu, že dodatek č. 1 ze dne 4. října 1994 ke smlouvě VAVSML5.TXT žalobkyně připojila až k odvolání), byly tyto skutečnosti nepochybně významné pro meritorní posouzení věci, nikoli však nutné pro projednání žaloby. Nebyly totiž potřebné k individualizaci nároku žalobkyně, neboť i bez jejich uvedení bylo zřejmé, jaký nárok a na základě čeho žalobkyně uplatňuje. Jak již bylo výše uvedeno, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). O takový případ však v posuzované věci nešlo. Dovolací soud tak shledal důvodnou námitku dovolateky, že soudy obou stupňů po ní požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci a že s jejich nedoplněním spojovaly nesprávně následky podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Shora již bylo uvedeno, že žalobkyně vylíčila rozhodující skutečnosti nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, nejen v samotné žalobě, ale zprostředkovaně i odkazem na přílohy připojené k žalobě a k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení, odvolací soud však toto zprostředkované vylíčení rozhodujících skutečností mající původ v odkazu na listiny připojené k žalobě a k odvolání zcela pominul, čímž postupoval v rozporu s konstantní soudní judikaturou (viz shora již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 370/96 a sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).
Za uvedené situace, kdy žalobkyně rozhodující skutečnosti umožňující vymezení skutkového základu věci ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčila, dovolací soud přisvědčil dovolatelce, že překážka řízení nenastala a v řízení tak bylo možné o uplatněném nároku pokračovat. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud po vyzvání žalobkyně podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl; odvolacímu soudu je pak třeba vytknout, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení nenapravil.
Další námitce dovolatelky, že si soud prvního stupně nedostál své poučovací povinnosti dle ustanovení §5 o. s. ř, jakož i jejímu názoru o projednatelnosti žaloby v případě předcházejícího vydání platebního rozkazu dovolací soud nepřisvědčil.
Jak již bylo judikováno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, na které i dovolatelka na podporu svého názoru odkazovala, je soud povinen účastníka řízení o jeho právech a povinnostech jednoznačně konkrétně poučit. Této povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, což se podává z jeho výzvy (č.l. 24 spisu), z níž bylo shora citováno. Soud prvního stupně v ní „vady“ žaloby konkrétně popsal a rovněž v ní konkrétně žalobkyni poučil, jak má doplnění žaloby provést, čímž jednal v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o. s. ř. a žádné právní pochybení ve smyslu §5 o. s. ř., jak činila dovolatelka, mu vytýkat nelze.
Otázka, zda-li byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu, je v souvislosti s posuzováním úplnosti žalobního návrhu (§79 odst. 1 o. s. ř.) nerozhodná. Skutečnost, že ve věci byl dříve vydán platební rozkaz, nedostatky žaloby nikterak nezhojuje (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Vydá-li soud platební rozkaz, aniž je splněna podmínka, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v žalobě, nečiní to neprojednatelnou žalobu projednatelnou.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu