ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.415.2004.1
sp. zn. 32 Odo 415/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v právní věci žalobkyně S. v. o. s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Fondu …, o určení vlastnictví k majetku privatizované jednotky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 58/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2002, č.j. 1 Cmo 126/2001-66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou (po změně žaloby připuštěné usnesením soudu prvního stupně na čl. 19) domáhala určení, že majetek privatizované jednotky, vymezený privatizačním projektem č. 02567 – P. h. p. P., U s. 15, Ú., upřesněný v protokole o předání a převzetí majetku ze dne 24. května 1993, který byl předmětem veřejné dražby, konané dne 24. dubna 1993 Okresní komisí pro privatizaci v Ú. (dále jen „privatizované jednotka“), je ve vlastnictví žalovaného.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2000, č.j. 36 Cm 58/94-37, určil, že majetek předmětné privatizované jednotky je ve vlastnictví žalovaného a uložil mu zaplatit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování přisvědčil námitce žalobkyně, že při prodeji ve veřejné dražbě byla uvedena v omyl o stavu prodávané provozní jednotky, a proto je dražba neplatným právním úkonem dle ustanovení §49a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. března 2002, č.j. 1 Cmo 126/2001-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení vlastnictví k majetku privatizované jednotky, rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci o neplatnosti dražby pro omyl žalobkyně. Uvedl, že v daném případě by byl právní úkon neplatný za situace, pokud by žalovaný tento omyl vyvolal nebo o něm musel vědět. Žalobkyně však měla možnost uskutečnit prohlídku privatizované jednotky a cena draženého majetku byla v opakovaném druhém kole veřejné dražby snížena z částky 13,826.000,- Kč až na kupní cenu 2,347.000,- Kč. Ze strany žalobkyně se podle odvolacího soudu jednalo o omyl v pohnutce, který nečiní právní úkon neplatným, přičemž z širšího hlediska usoudil, že vydražená cena privatizovaného majetku se pohybuje v relaci nacházející se významně pod jeho účetní hodnotou. Za situace, kdy lze žalovat na plnění povinnosti – vrácení kupní ceny proti vrácení vydraženého majetku, však nemohla v souzené věci určovací žaloba podle odvolacího soudu obstát především z důvodu nedostatku doložení naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně, který je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatelka cituje uvedená ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001). Konkrétního pochybení se odvolací soud podle dovolatelky dopustil svým právním závěrem o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva. Na jeho naplnění poukazuje v souvislosti se závazky v hodnotě desítek milionů korun, která převzala s privatizovanou jednotkou, jakož i s nemovitostmi, které jsou rovněž její součástí. Uvádí, že v případě zamítnutí žaloby by mohl na její straně nastat stav předlužení, protože bude muset vyrovnat převzaté závazky, které měly být kryty aktivy, jež se však ukázala i podle zjištění soudu prvního stupně fiktivními. Pro zpětný převod vlastnictví k nemovitostem na dovolatelku je pak nezbytné, aby ve věci rozhodl soud určovací žalobou (nikoli žalobou na plnění), protože pouze na základě takového rozhodnutí může být proveden zpětný záznam vlastnického práva v katastru nemovitostí. Z důvodu nesprávného právního posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozsudkem odvolacího soudu zcela ztotožnil a navrhl, aby ho dovolací soud potvrdil.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Jelikož existence vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), nebyla dovolatelkou tvrzena, a z obsahu spisu se nepodává, zabýval se Nejvyšší soud dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.) lze považovat dovolání za důvodné jen tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu, nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Není-li správnost závěru odvolacího soudu takto zpochybněna, nelze ani podané dovolání shledat důvodným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Od tohoto závěru, potvrzeného z pohledu jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13. července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v této věci.
Podle odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku založil odvolací soud své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobkyně při prodeji ve veřejné dražbě nebyla uvedena v omyl o stavu prodávané provozní jednotky, a proto není dražba neplatným právním úkonem dle ustanovení §49a obč. zák. (odvolací soud pouze připustil možnost omylu v pohnutce, který však nečiní právní úkon neplatným), a dále na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně jako předpokladu úspěšnosti určovací žaloby.
Dovolatelka obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnila námitky pouze proti závěru odvolacího soudu o neexistenci jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k majetku privatizované jednotky. Přezkum správnosti tohoto závěru je však bez významu, jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá též na závěru jiném (dovoláním výslovně nezpochybněném), podle něhož žalobkyně při prodeji ve veřejné dražbě nebyla uvedena v omyl o stavu prodávané provozní jednotky, a proto není dražba neplatným právním úkonem, a na kterém (nezávisle na prvním z uvedených závěrů) založil odvolací soud své posouzení uplatněného nároku jako nedůvodného.
I kdyby tedy byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k privatizované provozní jednotce, která byla předmětem dražby, nelze na základě případného přezkoumání této námitky dovolatelky dospět k závěru o nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu, neboť je tu druhý z důvodů zamítnutí žaloby (neexistence omylu na straně žalobkyně), který dovolací soud nemůže podrobit dovolacímu přezkumu proto, že ho dovolatelka nenapadla.
Protože dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. nebyl uplatněn právem a jeho prostřednictvím se žalobkyni správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu