ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.426.2003.1
sp. zn. 32 Odo 426/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně Č. k. a., proti žalované S. a.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení 182,829.744,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 492/98, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č.j. 5 Cmo 50/2003-74, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. prosince 2002, č.j. 14 Cm 492/98-66, kterým Městský soud v Praze vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo jako dosavadního účastníka řízení vstoupila společnost E. G., a. s., se sídlem v P. 7, U P. 9, č.p. 614, IČ ...
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně svým rozhodnutím, kterým vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupila výše uvedená společnost, postupoval v souladu s ustanovením §107a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť všechny formální podmínky vyžadované tímto ustanovením byly naplněny. Dříve než bylo o věci rozhodnuto, v průběhu řízení před soudem prvního stupně, žalobkyně navrhla a prokázala, že po zahájení řízení převedla předmětné pohledávky dvěma smlouvami o postoupení pohledávky ze dne 5. listopadu 2002 na společnost E. G., a.s. Z těchto smluv je podle odvolacího soudu zřejmé, že se jedná o pohledávky, které jsou předmětem řízení ve věci samé a které jsou konkretizovány i odkazem na dohody o narovnání. Prokázán byl i souhlas společnosti E. G., a.s. s jejím vstupem do řízení na místo původní žalobkyně, nesouhlas žalované se vstupem nové žalobkyně do řízení je irelevantní, neboť podmínky stanovené zákonem pro její vstup do řízení byly splněny. Otázka, zda k přechodu práva skutečně došlo, bude podle odvolacího soudu posuzována až v řízení ve věci samé, a proto se dalšími námitkami odvolatelky (žalované) proti vstupu společnosti E. G., a.s. do řízení nezabýval, neboť jsou pro rozhodnutí o procesním nástupnictví dle §107a o. s. ř. nevýznamné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto pochybení se dle jejího názoru dopustily soudy obou stupňů svým právním závěrem, že ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. nastala právní skutečnost, se kterou právní předpisy převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení spojují.
Odvolacímu soudu vytkla, že nepřihlédl k její námitce, že převod práv a povinností z úvěrové smlouvy uskutečněný mezi Č. k. a. a E. G., a.s. je neplatný podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť mu z hlediska zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, bránila skutečnost, že do práv a povinností banky by měla vstoupit společnost E. G., a.s., která nemá oprávnění k bankovní činnosti.
Podle dovolatelky nebylo možné dovodit právní nástupnictví E. G., a.s. ve smyslu §107a odst. 1 o. s. ř. i z toho důvodu, že tato společnost mohla vstoupit do dvoustranného vztahu mezi původní žalobkyní a žalovanou založeného úvěrovou smlouvou a zahrnujícího nejen práva, ale i povinnosti, jen se souhlasem žalované, neboť se nejednalo o vstup do právního vztahu na základě obecného závazného právního předpisu. V daném případě však žalovaná jakožto druhá smluvní strana nikdy se vstupem jiného právního subjektu do uvedeného právního vztahu nesouhlasila, takže k přechodu práv a povinností z předmětné úvěrové smlouvy na jiný subjekt nemohlo dojít.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů rovněž opomněly, že Č. k. a. je státní institucí hospodařící s majetkem státu, takže k převodu pohledávek, který označila za prodej majetku státu mimo obvyklé hospodaření, je třeba ve smyslu příslušného zákona souhlas státu, jehož udělení v odpovídající právní formě v řízení nebylo prokázáno. Konečně je podle dovolatelky předložená smlouva o postoupení pohledávek neplatná i pro absenci dostatečně určitého a konkrétního ujednání o ceně za uskutečněný převod pohledávek.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak dovoláním napadené usnesení, tak i usnesení soudu prvního stupně.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.); není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§242 odst. 3, druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 věta první, o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o. s. ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o. s. ř. – ze zákona, a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o. s. ř. musí žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud mohl podle §107a odst. 2 o. s. ř. vyhovět návrhu žalobce, musí být prokázáno, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce.
Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy například že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť ta se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 136).
Jak vyplývá z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o. s. ř. pro rozhodnutí soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení řízení, před vydáním rozhodnutí o věci samé, navrhla žalobkyně soudu prvního stupně vstup E. G., a. s. do řízení jako nabyvatele práva na základě uzavřených smluv o postoupení pohledávek, přičemž tuto právní skutečnost, jakož i její souhlas se vstupem do řízení prokázala. Soudy nižších stupňů bylo rovněž zkoumáno, zda je předložená smlouva způsobilá mít za následek tvrzený převod práva, a to s kladným závěrem. Vzhledem k tomu, že souhlas žalované k postupu dle §107a odst. 2 o. s. ř. není dle výslovného znění tohoto ustanovení vyžadován, nemohl mít ani její nesouhlas se vstupem do řízení žádné právní následky. Soudu prvního stupně, který věc posoudil jako případ procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř. v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva, a který podle odstavce 2 tohoto ustanovení svým usnesením k návrhu žalobkyně rozhodl o vstupu E. G., a. s. do řízení na její místo, jakož i odvolacímu soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, žádné právní pochybení vytknout nelze.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
K návrhu E. G., a. s. dle §107a o. s. ř. na vstup společnosti F. T. B.V., se sídlem A.-R. 14, …G. H., N., registrační číslo …, do řízení na její místo žalobkyně dovolací soud nemohl přihlížet, neboť podle §243c odst. 1 věty za středníkem, o. s. ř. ustanovení §107a o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu