ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.432.2003.1
sp. zn. 32 Odo 432/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně E., a. s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalovanému M. S., o zaplacení 94 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 137/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2002 č. j. 20 Co 189/2002 - 27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. května 2002 č. j. 20 Co 189/2002 - 27 ve výroku II. odmítl pro opožděnost odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. února 1999 č. j. 4 C 137/98 - 15, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 94 500 Kč s 26% úrokem od 14. 7. 1998 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně, doručovaný žalovanému do vlastních rukou na adresu jeho bydliště, byl po opakovaném bezvýsledném pokusu o doručení uložen na poště dne 23. 4. 1999 a ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. se považuje za doručený dne 26. 4. 1999 (pondělí). Posledním dnem 15ti denní odvolací lhůty byl den 11. 5. 1999. Protože odvolání bylo podáno na poště dne 7. 12. 2001, stalo se tak až po uplynutí odvolací lhůty uvedené v ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř.
Proti výše citovanému výroku II.usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že bez provedení důkazů, které navrhoval ve svém podání ze dne 28. 1. 2002, rozhodl, aniž skutečnost, že navrhované důkazy (vyjádření doručovací pošty v P.7 ke stížnostem na poštu a doručování za rok 2001) neprovede, v odůvodnění svého rozhodnutí odůvodnil. Žalovaný neobdržel výzvu ani nebyl vyrozuměn o uložení zásilky. Skutečnost, že pošta vhodí avízo do schránky neznamená, že žalovaný je převzal. Poštovní schránky nejsou bezpečné a nezletilci či jiné osoby zásilku dokáží vyjmout ze schránky a někde pohodit. Žalovaný občas avízo našel zastrčené za schránkou ( viz. stížnosti na poštu a doručování za r. 2001). Dále namítá, že zásilku obsahující rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za doručenou náhradním způsobem dne 26. 4. 1999, jelikož nebyl splněn zákonný předpoklad fikce tzv. náhradního doručení, že adresát se v místě doručení zdržuje. V době doručování se totiž dovolatel pravděpodobně na adrese bydliště dne 22. 4. 1999 nezdržoval. Žalovaný se seznámil s rozsudkem až dne 23. 11. 2001 na základě nahlédnutí do spisu u soudu prvního stupně po obdržení upomínky. Odvolání tak podal včas a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí zejména proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), když namítá, že soud v důsledku chybné aplikace ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nesprávně posoudil včasnost jeho odvolání a dále namítá, že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/o. s. ř.), neboť odvolací soud neprovedl dovolatelem navrhovaný důkaz a tuto skutečnost ve svém rozhodnutí neodůvodnil.
Právním posouzením věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda-li a komu soud právo přizná či neuzná (jaká mají účastníci podle dispozice právní normy práva a povinnosti). Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (§158 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, z ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že písemnost mu může být doručena uložením na poště nebo u orgánu obce jen tehdy, jestliže se v místě doručování zdržuje; z tohoto hlediska je rozhodný den, kdy se doručovatel poprvé pokusil adresátovi písemnost doručit (kdy jej nezastihl) a kdy mu proto zanechal uvědomění, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že první pokus o doručení zásilky obsahující rozsudek soudu prvního stupně, určené do vlastních rukou žalovaného, byl učiněn dne 22. 4. 1999, kdy byla na adrese jeho bydliště – T. 1263, P. 7, zanechána výzva, druhý pokus pak dne 23. 4. 1999, kdy byla písemnost uložena na poště P. 74 a adresát byl o tom vyrozuměn. Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalovaný dne 23. 11. 2001 nahlížel osobně u soudu prvního stupně dne do spisu (úřední záznam ze dne 23. 11. 2001 na č. l. 17). Z otisku podacího razítka pošty obsaženého na obálce, v níž se nacházelo odvolání žalovaného, se podává, že odvolání bylo podáno k poštovní přepravě jako zásilka R 040887 dne 7. 12. 2001.
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence (na č.l. 18 spisu), musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázaná, která mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení že pošta při doručování zásilky nedodržela předepsaný postup. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, je účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení; není-li totiž prokázán opak, potvrzuje doručenka pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř.). je tedy na dovolateli, aby prokázal, že údaje uvedené na doručence jsou nesprávné. Zároveň je třeba zdůraznit, že pro řádné doručení listovní zásilky podle §47 odst. 2 o. s. ř. postačuje fakt, že výzva a vyrozumění o uložení zásilky byly vhodným způsobem učiněny. Jestli se vyrozumění či výzva následně nedostanou do rukou adresáta, např. z důvodu jejich ztráty z poštovní schránky, není pro posouzení doručení rozhodující.
Dovolatel v dovolání namítá, že nelze v dané věci aplikovat §42 odst. 2 o. s. ř. týkající se fikce doručení, jelikož nebyly splněny podmínky k jeho aplikaci, neboť výzvu ani vyrozumění o uložení zásilky neobdržel. Ke ztrátám zásilky z jeho poštovní schránky dochází opakovaně a jako důkaz navrhl vyjádření doručovací pošty v P. 7 ke stížnostem na poštu a doručování za r. 2001. Tento důkaz odvolací soud neprovedl. V odůvodnění rozhodnutí však uvedl, že zákonná fikce doručení ve smyslu §47 odst. 2 o. s. ř. v pondělí 26. 4. 1999 nastala, i kdyby se adresát o uložení nedozvěděl. Z uvedeného vyplývá, že důkaz, který dovolatel nabídl, tak není způsobilý prokázat, že doručovatel v daném konkrétním případě nedodržel předepsaný postup pro doručování listovních zásilek do vlastních rukou. Soud proto v dané věci vychází z provedených důkazů, které potvrzují, že při doručování předmětné zásilky byl dodržen předepsaný postup. Námitka pochybení soudu při šetření podmínek doručení, kterou dovolatel vytýkal, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je neoprávněná. Odvolací soud správně dovodil, že pošta dodržela postup při doručování stanovený §47 odst. 2 o. s. ř., když dovolatel zpochybňující tento závěr nepodložil svá tvrzení řádnými důkazy.
V posuzovaném případě pak dovolatel činí do určité míry nejistým naplnění dalšího z předpokladů doručení podle §47 odst. 2 o. s. ř., tj. naznačuje, že se v době doručení v tomto místě pravděpodobně nemusel zdržovat, avšak sám tak činí fakticky nejistě, resp. s pochybnostmi. Nikterak především do dnešního dne neoznačuje jakoukoliv konkrétní a dokládanou skutečnost, která by případně dotvrzovala, že tomu tak skutečně také bylo.
Na základě uvedených skutečností je proto třeba uzavřít, že dovolatel nikterak neprokázal, že by v uvedeném případě pošta při doručování rozsudku soudu prvního stupně žalovanému nepostupovala tak, aby to bylo v souladu s §47 odst. 2 o. s. ř., a že by tak následně odvolací soud vycházel z nesprávných údajů o datu doručení rozsudku soudu prvního stupně. Je proto třeba se s úvahami odvolacího soudu, které se týkají doručení rozsudku soudu prvního stupně, ztotožnit.
Z uvedených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze je třeba pokládat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn §243b odst. 4 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. ledna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu