ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.493.2003.1
sp. zn. 32 Odo 493/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) I. P., zastoupené, advokátem, 2) E. Š., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 184/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2002 č. j. 21 Co 358/2002 - 143 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2003 č. j. 21 Co 358/2002 - 158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení první žalované 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce, advokáta …se sídlem… a druhé žalované 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně, advokátky… se sídlem ...
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2002 č. j. 21 Co 358/2002 - 143 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2003 č. j. 21 Co 358/2002 - 158 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. května 2002 č. j. 9 C 184/2000 - 70, jímž byla zamítnuta žaloba, aby první žalovaná a druhá žalovaná byly uznány povinnými rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalobci částku 420 000 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 8. 2. 2000 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou, dále změnil výrok soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou tak, že druhé žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně vycházel odvolací soud ze zjištění, že první žalovaná byla členkou S. b. d. a užívala byt č. 20 o velikosti 1+1 v M., 17. l. č. 1174. Dohodou ze dne 8. 2. 2000 převedla za úplatu ve výši 420 000 Kč svá členská práva a povinnosti na druhou žalovanou. Žalobce, který v této době žil s druhou žalovanou jako druh a družka, uhradil první žalované tuto částku za péči, kterou mu poskytovala druhá žalovaná. Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením soudu prvního stupně, že první žalovaná se bezdůvodně neobohatila na úkor žalobce ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce splnil dobrovolně dluh za druhou žalovanou. Druhá žalovaná se rovněž na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, protože žalobce za ni vymáhanou částku uhradil s tím, že mezi nimi šlo o narovnání ve smyslu §585 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce s druhou žalovanou uzavřel dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. Mezi těmito účastníky žádná sporná ani pochybná práva nebyla, jejich krátké soužití bylo vzájemně výhodné. Navíc nebylo prokázáno, že žalobce druhé žalované předmětnou částku daroval, druhá žalovaná ani dar nepřiznala k zaplacení darovací daně a ani nikdy o žádném daru nemluvila. Naopak podle dovolatele bylo prokázáno, že první žalovaná obdržela od žalobce částku 420 000 Kč, protože ten požádal druhou žalovanou, aby mu obstarala koupi bytu, avšak za poskytnutou částku neobdržel žádné protiplnění. První žalovaná se tak ve smyslu §451 a násl. obč. zák. na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byl žalobce uznán povinným zaplatit první žalované náklady řízení a rozhodl, že je povinen zaplatit první žalované i náklady odvolacího řízení. Z uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
První i druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhly jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné a v konkrétním případě jde o právně jednoduchý případ, který neřeší právně významnou otázku.
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve
lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně zastoupeným advokátem (srov. §241 o. s. ř.).
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnut odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřeší právní otázku bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem a nejsou zde splněny ani další podmínky stanovené v §237 odst. 3 o. s. ř. tj. řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Odvolacímu soudu i soudu prvního stupně nelze vytknout nesprávné právní posouzení pokud dovodily, že žalované nezískaly na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. V projednávané věci je nesprávnost právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, resp. hodnocení důkazů. Dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění, že žalobce a druhá žalovaná se dohodli, že žalobce za druhou žalovanou zaplatí dluh první žalované s tím, že tuto částku po ní nebude požadovat, neboť první žalovaná ho živila, šatila a platila za něho dluhy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soudy správně dovodily, že žalobce a druhá žalovaná uzavřeli dohodu ve smyslu §534 obč. zák., podle které žalobce převzal povinnost plnění vůčí věřilelce druhé žalované, jíž byla první žalovaná. Žalobce svou povinnost vůči druhé žalované splnil tím, že zaplatil vymáhanou částku první žalované. V rámci této dohody si žalobce a druhá žalovaná upravili své vnitřní poměry tak, že vzhledem k péči, kterou žalobci bezplatně poskytovala druhá žalovaná, mezi nimi nevzniká regresivní vztah. Žalobce tak po druhé žalované ani po první žalované nemůže požadovat vymáhanou částku, kterou zaplatil na základě výše uvedené dohody.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Za procesní situace, kdy dovolání není podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly každé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práv, spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 7 500 Kč (srov. část dvanáctou, hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/, po připočtení částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 7 575 Kč. V dovolacím řízení neúspěšnému žalobci dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby náklady žalovaných uhradil; ve smyslu ust. §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokátů, které žalované zastupovali.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. dubna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu