ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.506.2004.1
sp. zn. 32 Odo 506/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného, advokátem, proti žalované J.B. T. a F., spol. s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 260.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Cm 27/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2002, č.j. 8 Cmo 174/2002-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 2002, č.j. 18 Cm 27/2001-37 (dle číslování spisu č.j. 18 Cm 27/2001-38), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 260.000,- Kč s příslušenstvím jakožto ceny poradenské činnosti poskytnuté podle smlouvy o poskytování poradenské činnosti a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně byla mezi účastníky uzavřena dne 4. ledna 1999 smlouva o poskytování poradenské činnosti, v níž se žalobce zavázal poskytovat žalované za úplatu poradenskou a jinou činnost, přičemž v oblastech smlouvou neupravených její účastníci odkázali na ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Její obsah je určitý – smluvní strany vymezily povahu plnění, jeho rozsah, dobu trvání smlouvy i cenu za poskytnuté plnění. Protože však smlouva nevymezuje formu, v jaké má být plnění ze strany žalobce žalované poskytnuto, postupoval soud prvního stupně podle ustanovení §536 a násl. obch. zák., tj. použil obsahem a účelem nejbližší ustanovení obchodního zákoníku, tedy právní úpravu smlouvy o dílo. Dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by plnění ze smlouvy nějak hmotně zachytil a tento hmotně zachycený výsledek činnosti žalované předal, čímž nesplnil povinnost vyplývající ze závazkového vztahu se žalovanou a neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal poskytnutí plnění ze smlouvy žalované. Proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. prosince 2002, č.j. 8 Cmo 174/2002-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu je v článku 1. smlouvy o poskytování poradenské činnosti ze dne 4. ledna 1999, kterou opakoval dokazování, nazvaném předmět smlouvy náplň činnosti žalobce určena odkazem na článek 2., nazvaný doba plnění a náplň činnosti. Pod bodem 2.2. tohoto článku je uvedeno, že zhotovitel se zavazuje poskytovat poradenskou činnost zejména v těchto oblastech: využití informatiky, průzkum trhu a návrhy na nové směry obchodní činnosti, akviziční činnost, řízení cash flow, investiční činnost a marketing. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky smlouva uzavřena nebyla, neboť shora vymezený předmět činnosti neodpovídá požadavkům kladeným na obsah nepojmenované smlouvy ustanovením §269 odst. 2 obch. zák., tj. není určen dostatečně. Za situace, kdy žalobce opíral svůj žalobní nárok na zaplacení ceny plnění dle uzavřené smlouvy o poradenské činnosti, tak nelze žalobě vyhovět, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že předmět smlouvy není dostatečně určitý. To, že je předmět smlouvy formulován poměrně široce, považuje u smluv tohoto typu u poradenské činnosti, navíc u smlouvy uzavírané na delší časové období, za obvyklé. Uvedl, že záměrem obou smluvních stran bylo formulovat předmět smlouvy dostatečně široce tak, aby pokryl všechny možné požadavky objednatele, jež budou v průběhu trvání smlouvy postupně vznikat. Dle názoru dovolatele uzavřely obě smluvní strany předmětnou smlouvu jak s ohledem na své postavení a odbornost, tak s ohledem na typ smlouvy, dostatečně určitě a srozumitelně, aby mohly být závazky z ní vyplývající oboustranně plněny. Náplň činnosti žalobce formulovaný dostatečně široce odpovídal požadavkům objednatele (žalované) a jeho zkušenostem v dané oblasti pro potřeby poradenství v oblasti organizační a ekonomické. Skutečnost, že žalovaná teprve v průběhu odvolacího řízení argumentovala nedostatečnou určitostí předmětu smlouvy, svědčí podle dovolatele o účelovosti tohoto jejího tvrzení. Je toho názoru, že dostatečně prokázal, že pro účely předmětné smlouvy byl pro obě smluvní strany předmět smlouvy vymezen dostatečně určitě, takže smlouva byla uzavřena platně.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů s vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost obou rozhodnutí.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává. Otázku, zda předmět činnosti vymezený ve smlouvě o poskytování poradenské činnosti ze dne 4. ledna 1999 odpovídá požadavkům kladeným ustanovením §269 odst. 2 obch. zák. z pohledu jeho určitosti, řešil odvolací soud v souladu s hmotným právem.
Ustanovení §269 odst. 2 obch. zák. umožňuje uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Pokud však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Z uvedeného vyplývá, že určitost předmětu závazku je podmínkou platnosti nepojmenované smlouvy uzavřené podle §269 odst. 2 obch. zák. Podmínka určitosti nebyla splněna nejen ve vymezení předmětu činnosti smlouvy o poskytování poradenské činnosti ze dne 4. ledna 1999 uzavřené mezi účastníky, jak správně posoudil odvolací soud, ale rovněž nebyl určitě vymezen ani způsob, forma, místo a termíny poskytování poradenské činnosti, případně i způsob zadávání konkrétních otázek ke zpracování. S ohledem na závěr odvolacího soudu o neurčitosti předmětu závazku v uvedené smlouvě nebylo třeba, aby se odvolací soud zabýval posouzením, kterému smluvnímu typu je smlouva obsahově nejbližší.
Lze tak uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem není s hmotným právem, konkrétně s ustanovením §269 odst. 2 obch. zák., v rozporu. A vzhledem k tomu, že právní otázka řešená v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu nemá potřebný judikatorní přesah (právní závěr o neurčitosti smlouvy je vždy výsledkem právního posouzení konkrétních skutkových zjištění), není dovolání směřující proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ani z jiných důvodů podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti zbývající části prvního potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první) odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu