ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.521.2003.1
sp. zn. 32 Odo 521/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RNDr. J. K., zastoupené, advokátem, proti žalovanému D., s. p., o. z. S. u. l., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 99 435 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 105/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2003 č. j. 23 Co 7/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 5 C 105/2001-91 (poté co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2002 č. j. 23 Co 162/2002-63 zrušil jeho rozsudek ze dne 23. ledna 2002 č. j. 5 C 105/2001-44 a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 75 286 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 20. 8. 2001 do zaplacení, řízení co do částky 24 149 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. číslo 102/2 v katastrálním území L. o výměře 21 994 m2. Z tohoto pozemku byl geometrickým plánem z 9. 1. 1995 č. 64-160/94 oddělen pozemek parc. číslo 227/3 o výměře 14 205 m2 s označením jako manipulační plocha, ostatní plocha, ve vlastnictví žalobkyně. Pozemek parc. číslo 227/3 je v užívání žalovaného, žalobkyni však v roce 1999 a 2000 z toho titulu ničeho neplatil. Pozemek je součástí dobývacího prostoru L., avšak těžba zde skončila začátkem padesátých let, na předmětném pozemku je nyní umístěna halda. Soud prvního stupně dále zjistil, že právní předchůdci účastníků řízení sepsali kupní smlouvu o prodeji uvedeného pozemku, její platnost však nenastala pro nesouhlas nadřízeného orgánu právního předchůdce žalovaného; k uzavření nájemní nebo kupní smlouvy mezi účastníky také dosud nedošlo. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozsudek zrušil, podle něhož je nutno střet zájmů žalovaného se žalobkyní řešit podle §33 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horního zákona), v platném znění (dále jen „horní zákon“), dohodou nebo postupem podle §31 odst. 4 písm. b) horního zákona, tj. vyvlastněním pozemku žalobkyně, popř. zřízením užívacího práva žalovaného k tomuto pozemku. Vzhledem k tomu, že horní zákon jako lex specialis neupravuje institut bezdůvodného obohacení, je nutno aplikovat režim občanského zákoníku. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení pak soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku znalce M. S. a doplnění tohoto posudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2003 č. j. 23 Co 7/2003-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl ke stejnému závěru, jako ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí, že nárok žalobkyně lze posoudit podle §451 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť žalovaný získal bezdůvodné obohacení spočívající v majetkovém prospěchu spočívajícím v užívání části pozemku žalobkyně bez nájemní smlouvy a jejího souhlasu a žalobkyni za toto užívání neposkytuje žádné odpovídající plnění. Správnou shledal i určenou výši bezdůvodného obohacení vyčíslenou za rok 1999 a 2000 znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž namítl, že napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že vztahy účastníků lze posuzovat ohledně bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku za situace, kdy právní vztahy žalobkyně a žalovaného jsou upraveny speciální normou – horním zákonem. Dovolatel poukázal na závěr soudu prvního stupně, že činnost žalovaného jako správce výhradního ložiska stále podléhá režimu horního zákona. Dovolatel zdůraznil, že §1 odst. 2 ObčZ připouští použití občanského zákoníku pouze za situace, kdy vztah mezi subjekty není upraven jiným zákonem. Dovolatel má za to, že oním jiným zákonem je horní zákon, který komplexním způsobem upravuje vztahy subjektů vyplývající z hornické činnosti nebo s touto činností úzce souvisí. Tomuto názoru také odpovídá dikce §37 odst. 1 horního zákona, které použití obecných předpisů připouští jen ve vztahu k náhradě škody a za situace, kdy horní zákon věc neupravuje jiným způsobem. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolacímu přezkumu se zde předkládá otázka přípustnosti aplikace občanského zákoníku, konkrétně příslušných ustanovení upravujících institut bezdůvodného obohacení, na vztahy účastníků řízení, které jsou upraveny speciálním předpisem – horním zákonem.
Horní zákon je veřejnoprávním předpisem, který za účelem ochrany a hospodárného využívání nerostného bohatství (srov. §1 horního zákona) stanoví možnosti ingerence státu do vztahů vznikajících při využívání nerostného bohatství. Pro veřejnoprávní vztahy je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nich je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. §33 odst. 3 horního zákona o oprávnění Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj rozhodovat o řešení střetů zájmů státu a fyzických a právnických osob). Občanskoprávní vztahy se naopak vyznačují rovným postavením účastníků (§2 odst. 2 ObčZ) spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popř. zákonem předvídaná skutečnost. Horní zákon jako veřejnoprávní předpis obsahuje současně i některé soukromoprávní prvky, např. upravuje nárok na náhradu škody způsobené v důsledku důlní činnosti odchylně od občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že horní zákon neupravuje institut bezdůvodného obohacení, je nutno v posuzované věci aplikovat občanský zákoník. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení, o nějž se v daném případě jedná, nelze tedy podle mylného názoru dovolatele v žádném případě podřadit pod §36 a §37 horního zákona, upravující nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku důlní činnosti, nikoliv však bezdůvodné obohacení. Horní zákon v souvislosti s dotčením práv vlastníků nemovitostí pouze stanoví postup, který měl předcházet vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez poskytování náhrady, a to ve svém §33. Žalovanému jako organizaci, které vzniklo oprávnění k dobývání výhradních ložisek, uložil horní zákon dohodnout se s žalovaným a v případě že nedojde k dohodě postupovat podle §31 odst. 4 horního zákona umožňující dosáhnout příslušného práva k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně vyvlastněním. Nevyužitím těchto zákonných postupů však v žádném případě nemohlo zaniknout právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud, který ve svém právním hodnocení vyšel ze závěru, podle něhož má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v režimu stanoveném v §451 a násl. ObčZ, rozhodl správně a dovolání není důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu