ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.533.2004.1
sp. zn. 32 Odo 533/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. s., a.s., proti žalovaným 1) Ing. J. B., a 2) V. V., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 2,799.609,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 50/98, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2001, čj. 9 Cmo 940/99-53, takto:
I. Návrhu žalobkyně, aby společnost C. (L.) No 11 S.A., se sídlem L-1115 L., 2 B. K. A., L. v., registrační číslo …, vstoupila do řízení na místo dosavadního účastníka na straně žalobkyně, se nevyhovuje.
II. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu odstavci prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2001, čj. 9 Cmo 940/99-53, se zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na prvním žalovaném zaplacení částky 2,799.609,- Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěrového dluhu a na druhém žalovaném zaplacení částky 2,796.500,- Kč z titulu realizace zástavního práva váznoucího na nemovitostech, které druhý žalovaný koupil od prvního žalovaného.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. dubna 1999, č.j. 32 Cm 50/98-30, uložil proti prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,799.609,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 111.988,- Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu proti druhému žalovanému (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným (bod III. výroku). Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že první žalovaný porušil svůj závazek vyplývající z uzavřené úvěrové smlouvy tím, že úvěr řádně nesplácel, a proto žalobě vůči němu vyhověl. Důvodnou však neshledal žalobu proti druhému žalovanému, neboť smlouvu o zřízení zástavního práva, o níž žalobkyně vůči němu opírala svůj žalobní nárok, posoudil jako neplatnou. Tento závěr učinil na základě skutkového zjištění, že se datum smlouvy o zřízení zástavního práva, která jednoznačně identifikuje závazek dlužníka, na nějž se má jištění vztahovat, neshoduje s datem uzavření úvěrové smlouvy, na niž odkazuje. Zatímco smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 1. července 1993, úvěrová smlouva až 8. července 1993.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2001, čj. 9 Cmo 940/99-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,796.500,- Kč, přičemž žalobkyně je vůči němu oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku prodeje nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí s tím, že splněním povinnosti k zaplacení jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého ze žalovaných (první odstavec výroku I.). Dále ho změnil v bodu III. výroku tak, že druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 111.988,- Kč, a to společně a nerozdílně s prvním žalovaným (druhý odstavec výroku I.). Odvolací soud dále uložil druhému žalovanému zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 111.988,- Kč (výrok II.). Ve zbývajícím rozsahu, tj. v bodu I. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalobkyně napaden.
Na základě opakovaného dokazování úvěrovou smlouvu a smlouvou o zřízení zástavního práva odvolací soud vzal za prokázané, že prvním žalovaným byly obě uvedené smlouvy podepsány ve stejný den, tj. 1. července 1993 a že žalobkyně podepsala úvěrovou smlouvu dne 8. července 1993. Z porovnání shodných údajů, které obě uvedené smlouvy obsahují (smluvní strany, částka, které se úvěr, respektive jeho zajištění týká, jakož i číslo účtu, na který byl úvěr poskytnut) dovodil, že při uzavírání smlouvy o zřízení zástavního práva vůle stran zcela jednoznačně směřovala k zajištění splnění závazku z úvěrové smlouvy, která je předmětem žalobního nároku. Nepřesný odkaz na 1. červenec 1993 jako datum uzavření úvěrové smlouvy obsažený v textu zástavní smlouvy nemůže jasně deklarovaný úmysl smluvních stran zpochybnit a způsobit tak neplatnost zástavní smlouvy. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil názoru druhého žalovaného ohledně duplicity přiznaného nároku, neboť v rozsahu splnění povinností jedním ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého ze žalovaných.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl druhý žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a důvodnost o ustanovení §241 odst. 2 písm. b) téhož právního předpisu [dovolatel, cituje občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001, chtěl zřejmě uvést §241a odst. 2 písm. b)]. Právního pochybení se odvolací soud dopustil podle dovolatele tím, že vyhověním žaloby vůči druhému žalovanému existují vedle sebe dvě rozhodnutí obecných soudů, dva exekuční tituly, ačkoli oprávněný je pouze jeden z nich. Má za to, že v případě úmyslu žalovat jak osobního dlužníka, tak i zástavního dlužníka měla žalobkyně formulovat žalobní petit tak, že první a druhý žalovaný jsou povinni jí zaplatit částku 2,799.609,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká závazek druhého z obou žalovaných, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky vůči druhému žalovanému jen z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání proti prvnímu odstavci prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatel je ani netvrdil.
Podle §242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně ho na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný (§243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v tomto případě přezkoumat, zda ve vztahu k přisouzenému nároku vedle sebe existují dva exekuční tituly a zda žalobkyně pochybila při formulaci žalobního petitu, jak tvrdí dovolatel. Tomuto jeho názoru dovolací soud nepřisvědčil.
Ze znění prvního odstavce měnícího prvního výroku dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému, kterému uložil zaplatit žalobkyni částku 2,796.500,- Kč s oprávněním žalobkyně domáhat se uspokojení své pohledávky v rámci výkonu rozhodnutí pouze z výtěžku specifikované nemovitosti s tím, „že splněním povinnosti k zaplacení jedním z odpůrců zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého odpůrce“. To ve spojení s prvním bodu výroku rozsudku soudu prvního stupně ukládajícím povinnost prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,799.609,- Kč s příslušenstvím znamená, že žalobkyně má možnost domoct se uspokojení své pohledávky buď po prvním žalovaném (po něm je oprávněna požadovat částku 2,799.609,- Kč s příslušenstvím) anebo po druhém žalovaném (ten je povinen zaplatit žalobkyni částku 2,796.500,- Kč) ovšem s tím, že okamžikem splnění povinnosti k zaplacení jedním ze žalovaných zanikne v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého ze žalovaných. Není tedy pravdou, že vedle sebe existují dva exekuční tituly, „dvě rozhodnutí obecných soudů, každé na uvedenou částku, ačkoliv částka, kterou první žalovaný žalobci dlužil, činí pouze částku 2,799.609,- Kč“, jak míní dovolatel. Žalobkyni svědčí jeden exekuční titul směřující vůči dvěma žalovaným a je na její volbě, vůči kterému z obou žalovaných se bude domáhat uspokojení svého nároku. Jakmile však jeden ze žalovaných splní svou povinnost k zaplacení, zanikne v rozsahu jím poskytnutého plnění povinnost druhého ze žalovaných.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že dovolatel již ve vyjádření k odvolání žalobkyně namítal, že jeho závazek ke stejnému plnění by znamenal duplicitu přiznaného nároku. Tomuto jeho argumentu odvolací soud správně nepřisvědčil právě s ohledem a se zdůvodněním zániku povinnosti žalovaného (prvního či druhého) v rozsahu splnění povinnosti druhým ze žalovaných. Tyto důsledky, které jsou charakteristické pro procesní samostatné společenství podle §91 odst. 1 o. s. ř., kdy na straně žalobce nebo žalovaného vystupuje více osob, ačkoliv předmětem sporu je jeden nárok, jak tomu je i v posuzovaném případě, však dovolatel zřejmě nepochopil, neboť v dovolání, v němž cituje celý výrok rozsudku odvolacího soudu, svou námitku o duplicitě přiznaného nároku znovu opakuje a staví na týchž „argumentech“ jako ve vyjádření k odvolání žalobkyně.
Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele směřující do formulace žalobního petitu. Dovolatel patrně přehlédl, že žalobkyně v odvolání ze dne 10. září 1999 doručeném Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 15. září 1999 (č.l. 33 až 35 spisu), které jeho právní zástupce obdržel (srov. doručenku na č.l. 37 verte) a vyjadřoval se k němu, žalobní petit upravil v tom smyslu, jak nyní dovolatel požaduje v dovolání a v jehož rámci odvolací soud rozhodl.
Lze tak uzavřít, že dovolatem tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn.
Dovolání směřující i do zbývající části rozsudku odvolacího soudu, tj. do druhého odstavce prvního měnícího výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož do jeho druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, které – ač součástí rozsudku – mají s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, přípustné není. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů nelze totiž podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř. a podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť usnesení o nákladech řízení není usnesením o věci samé; existenci zmatečnostních vad řízení dle §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu odstavci prvního výroku rozsudku odvolacího soudu pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu ho odmítl pro nepřípustnost [§218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a druhému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Návrhu žalobkyně ze dne 1. září 2003 (doručenému Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 3. října 2003) na vstup nového účastníka – C. (L.) No 11 S.A. - do řízení na straně žalobkyně (č.l. 78 spisu), zdůvodněnému postoupením žalované pohledávky na uvedenou osobu, dovolací soud s ohledem na §243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 nevyhověl, neboť podle tohoto ustanovení neplatí pro dovolací řízení také §107a o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu