ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.541.2003.1
sp. zn. 32 Odo 541/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně P. s.r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému L. Č., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení 205.204,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 76/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2003, č.j. 15 Co 260/2002-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.607,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 19. června 2002, č.j. 6 C 76/2001-74, zastavil řízení o zaplacení částky 20.743,20 Kč s 12% úrokem z prodlení od 6. července 2000 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částky 9.848,60 Kč, 30.438,40 Kč, 12.285,- Kč, 22.545,- Kč, 22.047,40 Kč, 24.622,40 Kč, 23.576,70 Kč, 15.325,- Kč, 12.396,90 Kč a 11.376,10 Kč, vždy s 12% úrokem z prodlení od data uvedeného v tomto výroku u jednotlivých částek, a to do zaplacení (výrok II.). Soud prvního stupně dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok III.) a oběma účastníkům uložil uhradit náklady řízení České republice (ve vztahu k žalobkyni výrok IV. nesprávně začíslován v rozsudku soudu prvního stupně jako výrok VI., a ve vztahu k žalovanému výrok V.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného proti části výroku II. a proti výrokům III. a V. (v odvolání výrok V. nesprávně označen jako výrok IV.) rozsudkem ze dne 7. ledna 2003, č.j. 15 Co 260/2002-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části, tj. ve výroku II. (tj. s výjimkou přiznaných částek 9.848,60 s příslušenstvím a 30.438,40 Kč s příslušenstvím, které žalovaný odvoláním nenapadl) a ve výrocích o nákladech řízení (bod I. výroku). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod II. výroku).
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné a nedůvodné. Podle jejího názoru soudy obou stupňů dospěly na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním a rovněž věc správně právně posoudily, přičemž napadené rozhodnutí za právně významné podle ní považovat nelze. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, případně aby ho zamítl, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít (a jak učinil i dovolatel), skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V dané věci jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení kupních cen dodaného zboží), přičemž žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v napadené části druhého výroku, v níž bylo vyhověno žalobě na zaplacení částek ve výši 12.285,- Kč, 22.545,- Kč, 22.047,40 Kč, 24.622,40 Kč, 23.576,70 Kč, 15.325,- Kč, 12.396,90 Kč a 11.376,10 Kč s příslušenstvím, jakož i v napadených výrocích o nákladech řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, bylo přiznanými jednotlivými uvedenými částkami rozhodnuto o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem (konkrétně o nárocích na zaplacení kupních cen z jednotlivých uzavřených samostatných kupních smluv), a proto je třeba přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci zkoumat ve vztahu k jednotlivým přiznaným částkám samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2000, pod číslem 9).
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným bodem I. výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno v obchodní věci o peněžitém plnění, kdy ani v jednom případě konkrétní výše jednotlivých přiznaných nároků nepřesáhla částku 50 000 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Rovněž dovolání směřující do třetího a pátého výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které – ač součástí rozsudku – má s ohledem na §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tj. bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poměřováno ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. nelze totiž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v uvedených ustanoveních dovolání připouští a přípustnost dovolání nelze dovodit ani z §237 o. s. ř. neboť všem třem případům přípustnosti dovolání v prvním odstavci tohoto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jímž usnesení o nákladech řízení není.
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 6.532,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. ledna 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu