ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.544.2004.1
sp. zn. 32 Odo 544/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně M. a.s., proti žalované A., s.r.o., o zaplacení částky 2,908.210,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 93/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2004, č.j. 8 Cmo 207/2002-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. března 2002, č.j. 36 Cm 93/2000-11, kterým Krajský soud v Brně odmítl žalobu ze dne 27. prosince 2000 o zaplacení 2,908.210,- Kč a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobu, přes řádnou výzvu soudu k odstranění vad (č.l. 5 spisu) s upozorněním na následky jejího nesplnění, nelze věcně projednat pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). I po doplnění žaloby z ní vyplývá pouze to, že žalobkyně dodala zboží žalované na základě její objednávky a vyfakturovala jeho kupní cenu, kterou žalovaná neuhradila. Odvolací soud považoval tvrzení žalobkyně za natolik obecná a kusá, že z nich nelze vůbec dovodit žádné takové konkrétní okolnosti vztahu mezi účastníky, které by bylo možné podřadit pod určitou normu hmotného práva. Ze žalobního návrhu totiž nevyplývá, kdy a jak konkrétně tvrzený závazek na straně žalované vznikl, a to jak v případě jeho vzniku ze smlouvy, tak i v případě bezesmluvního plnění. Odvolací soud rovněž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že nedostatečná skutková tvrzení nemohou být nahrazena odkazem na listiny připojené k žalobě. Rovněž tak jeho konstatování, že žalobkyně nepřipojila ani listiny, na něž odkazovala v žalobě, není podle odvolacího soudu v rozporu s názorem, že obsah žaloby takto nahradit nelze.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž soudům obou stupňů vytkla nesprávné právní posouzení věci. Poukazujíc obecně na projednání a rozhodnutí obdobných žalobních návrhů v její prospěch u jiných obecných soudů namítla, že v řízení bylo možné pokračovat. Na výzvu soudu žalobu doplnila a domnívala se, že její vady odstranila a že v řízení lze pokračovat. Soud prvního stupně však její žalobní návrh usnesením odmítl, aniž jeho rozhodnutí obsahovalo všechny formální náležitosti, zejména pak poučení, jak je třeba doplnění nebo opravu provést. Rozhodnutí soudů obou stupňů označila za předčasná, neboť při pokračování řízení mohly být vady podání odstraněny. Pochybení se dopustil podle dovolatelky soud prvního stupně i tím, že posuzoval obsah žaloby podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ačkoli byla žaloba podána dne 28. prosince 2000, tj. před jeho novelizací.
Dovolatelka namítla, že žaloba byla projednatelná, neboť náležitosti vyžadované ustanovením §79 odst. 1 o. s. ř. obsahovala. Za skutek, na základě kterého se domáhala zaplacení dlužné částky a úroků z prodlení, označila nezaplacení faktur žalovanou za dodání zdravotnického materiálu a léčiv ve lhůtě jejich splatnosti, přičemž zboží dodané žalované bylo specifikováno v dodacích listech. Z žalobního návrhu podle dovolatelky vyplývá, že při dodání zboží předala žalované faktury, kterými požadovala zaplacení jeho ceny ve splatnosti uvedené na fakturách. Na základě dodání zboží jí pak vznikl nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny včetně zákonného úroku z prodlení v případě prodlení s její úhradou. K závěru odvolacího soudu o nemožnosti dovodit ze žaloby, kdy a jak byla smlouva uzavřena a s jakým obsahem, uvedla, že tvrzený závazek vznikl na základě ústní kupní smlouvy uzavřené mezi ní jako prodávajícím a žalovanou jako kupujícím, jejímž obsahem bylo dodání zdravotnického zboží a léků. Rovněž tak oponovala odvolacímu soudu, pokud uvedl, že z žaloby není patrno, kdy splnila svůj závazek a kdy se žalovaná dostala do prodlení s plněním závazku. Z žalobního návrhu podle jejího mínění vyplývá, že svůj závazek splnila dodáním objednaného zboží žalované, která se dostala do prodlení nezaplacením faktur ve lhůtě jejich splatnosti.
V části II. dovolání dovolatelka pod body 1) až 6) specifikovala, jaké listiny zaslala jako důkaz k žalobě, přičemž pod bodem 2) uvedla „kopie faktur žalobce, u nichž došlo k prodlení v zaplacení ve lhůtě splatnosti“. Podle přesvědčení dovolatelky žaloba společně s důkazy zaslanými soudu tvořila dostatečný podklad pro zahájení řízení a následně i pro rozhodnutí soudu.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §239 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); není však důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou především kritikou právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení procesní otázky projednatelnosti žaloby co do vylíčení rozhodujících skutečností; tyto její výhrady lze tak obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žaloba jako podání, kterým se zahajuje řízení před soudem, musí obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. pak rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravující překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř. upravující překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na nutnost posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se pak týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba neobsahuje vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., neboť pro obecnost a kusost žalobních tvrzení nelze vůbec dovodit žádné konkrétní okolnosti vztahu mezi účastníky, které by bylo možno podřadit pod určitou normu hmotného práva. Závěr odvolacího soudu o neprojednatelnosti žaloby shledává dovolací soud správným, byť s některými jím formulovanými právními názory (viz dále) souhlasit nelze.
Žalobkyně v žalobě (č.l. 1 spisu), ani v jejím doplnění (č.l. 7 spisu), kterým reagovala na výzvu soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby (č.l. 5 spisu), ani v případném odvolání (č.l. 13 spisu) proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nijak neidentifikovala a skutkově nevymezila předmět sporu, tj. neuvedla co, v jakém množství, kdy a jakým způsobem dodala žalované. Žalobkyně v tomto směru v žalobě pouze uvedla, že zboží dodala žalované na základě její objednávky s tím, že k jeho převzetí došlo v čase a objemu, který dokazují dodací listy, jež tvoří přílohu návrhu, stejně jako faktury vystavené za odebrané zboží.
Za situace, kdy žalobkyně k žalobě ani případně dodatečně v průběhu řízení nepředložila příslušné dodací listy a faktury, na které v žalobě jako důkaz odkazuje (jak již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně) a z nichž by – zprostředkovaně – mohly skutečnosti identifikující předmět sporu vyplývat (srov. již shora cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu), není žaloba projednatelná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila soudu takové listiny, které by obsahovaly údaje, jimiž by byl předmět sporu individualizován a identifikován způsobem umožňujícím odlišení od předmětů jiných řízení (viz již shora uváděna překážka litispendence a překážka rei iudicatae), je tak pro učinění závěru o neprojednatelnosti žaloby v posuzované věci právně bezvýznamný nesprávný názor soudů obou stupňů o nutnosti splnit povinnost upravenou v §79 odst. 1 o. s. ř. vylíčením všech rozhodujících skutkových tvrzení přímo v textu žaloby bez možnosti jejich nahrazení případným odkazem na příslušné listiny připojené k žalobě. Pro úplnost je třeba rovněž uvést, že údaje vztahující se k uzavření smlouvy nepokládá dovolací soud za nezbytné z hlediska projednatelnosti žaloby, neboť takové skutečnosti (např. zda, jak a kdy byla uzavřena mezi účastníky smlouva) jsou právně rozhodné až pro případné rozhodnutí ve věci samé.
Pokud za uvedené procesní situace, kdy žaloba byla neprojednatelná pro nevylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby jako věcně správné rozhodnutí potvrdil, právně nepochybil, neboť v řízení nebylo možné pokračovat. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl naplněn.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání se dovolací soud dále zabýval dovolatelkou tvrzenými vadami řízení, kterých se podle jejího názoru měl dopustit soud prvního stupně aplikací ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. v nesprávném znění, jakož i formálními nedostatky v usnesení o odmítnutí žaloby zejména pro chybějící poučení, jak je nutné ještě doplněné podání doplnit.
S dovolatelkou je třeba souhlasit pouze potud, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 28. prosince 2000, tedy před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001. Dovolatelka se však mýlí, pokud považuje za určující pro aplikaci rozhodného znění uvedeného právního předpisu datum zahájení sporu. Podle zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. jeho bod 1., hlavy I, části dvanácté), platí zákon č. 30/2000 Sb. (není-li dále v tomto zákoně stanoveno jinak) i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jestliže tedy za této situace soud prvního stupně postupoval v řízení v souzené věci od 1. ledna 2001 podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001, nelze mu žádné pochybení vytýkat. Námitku dovolatelky o aplikaci nesprávného rozhodného znění ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. je však třeba hodnotit jako právně nevýznamnou i z toho důvodu, že uvedené ustanovení jak ve znění do 31. prosince 2000, tak i ve znění od 1. ledna 2001 vylíčení rozhodujících skutečností jako jednu z povinných náležitostí žaloby shodně požadovalo.
Nejinak tomu je i s tvrzenou vadou ve vydaném písemném usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Náležitosti tohoto rozhodnutí, kterým se řízení končí, vymezuje ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř., podle něhož (není-li stanoveno v zákoně jinak) musí písemné vyhotovení usnesení obsahovat údaje, který soud je vydal, jména a příjmení soudců a přísedících, označení účastníků, jejich zástupců a věci, výrok, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek a o lhůtě a místu k jeho podání, a den a místo vydání usnesení. Z uvedeného výčtu, který je taxativní, vyplývá nedůvodnost námitky dovolatelky postrádající v usnesení o odmítnutí žaloby poučení o tom, jak je třeba doplnění nebo opravu provést, které je povinnou náležitostí vyzývacího usnesení k odstranění vad podání podle §43 odst. 1 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. prosince 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu