ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.635.2003.1
sp. zn. 32 Odo 635/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. A. K., CSc., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1. J. T., zastoupenému, advokátem, a 2. R. P., zastoupenému opatrovníkem, justiční čekatelkou u Okresního soudu v Ostravě, o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 105/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 č. j. 57 Co 556/2002-207, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 č. j. 57 Co 556/2002-207 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. února 2002 č. j. 57 C 105/97-139 uložil prvému žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 1 500 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 5. 1997 do zaplacení; návrh, aby prvý a druhý žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1 500 000 Kč s 21% úrokem z prodlení od 3. 5. 1997 do zaplacení a další částku 495 000 Kč s tam podrobně rozvedeným příslušenstvím, zamítl ve vztahu k druhému žalovanému v celém rozsahu, ve vztahu k prvému žalovanému co do částky 495 000 s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 19. 10. 1995 s prvým žalovaným smlouvu o půjčce, splatné 31. 12. 1996 s dohodnutými úroky 24 % ročně, na jejímž základě půjčil prvému žalovanému částku 800 000 Kč; následně dne 15. 12. 1995 půjčil prvému žalovanému další částku ve výši 700 000 Kč, přičemž při této příležitosti s prvým žalovaným zničili originál smlouvy o půjčce z 19. 10. 1995, včetně originálu směnky splatné 2. 1. 1997, která tento závazek zajišťovala. Současně uzavřeli novou smlouvu o půjčce, tentokrát na částku 1 500 000 Kč, rovněž s dohodnutými úroky 24 % ročně a splatností 31. 12. 1996, zajištěnou směnkou splatnou 2. 1. 1997. Prvý žalovaný poté půjčenou částku 1 500 000 Kč půjčil druhému žalovanému na roční úrok 36 %. Poté, co žalobce neobdržel ve stanovené lhůtě úroky a také se dozvěděl o smlouvě prvého a druhého žalovaného, uzavřel dne 15. 2. 1996 smlouvu o půjčce i s druhým žalovaným, rovněž na 1 500 000 Kč, se sjednanou splatností 31. 12. 1996, jištěnou směnkou vystavenou druhým žalovaným na částku 1 500 000 Kč splatnou 2. 1. 1997, to vše bez předání sjednané hotovosti. Poté žalobce vrátil prvému žalovanému originál smlouvy o půjčce z 15. 12. 1995 i se směnkou z téhož data. Dopisem z 3. 4. 1997 vyzval žalobce žalované k zaplacení úroků a úroků z prodlení s tím, že v případě marného uplynutí této lhůty odstupuje ke dni 30. 4. 1997 od smlouvy o půjčce z 15. 12. 1995. Dne 5. 5. 1999 postoupil žalobce svoji pohledávku za oběma žalovanými na jiný právní subjekt s ujednáním, že postoupenou pohledávku bude nadále v tomto řízení vymáhat svým jménem na účet postupníka. Smlouvu žalobce s prvým žalovaným z 15. 12. 1995 posoudil soud prvního stupně jako platně uzavřenou písemnou smlouvu o půjčce, která byla současně novací závazku ze smlouvy o půjčce z 19. 10. 1995. Závazek prvého žalovaného ze smlouvy o půjčce nezanikl dissolucí podle §572 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro nedostatek písemné formy stanovené v §571 odst. 3 ObčZ, ze stejného důvodu nezanikl závazek ani prominutím dluhu podle §574 ObčZ. Na trvání závazku nemělo vliv ani vrácení originálu smlouvy prvému žalovanému. Smlouvu žalobce a druhého žalovaného posoudil soud prvního stupně jako simulovaný právní úkon neplatný podle §41a odst. 2 ObčZ pro nedostatek vůle, která ve skutečnosti směřovala k uzavření smlouvy o převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 2 ObčZ. Tento dissimulovaný právní úkon je podle závěru soudu prvního stupně platný a druhý žalovaný se tak stal dlužníkem vedle prvého žalovaného. Jestliže žalobce odstoupil od smlouvy o půjčce dopisem z 3. 4. 1997, který byl oběma žalovaným doručen uložením, smlouva se od počátku zrušila a účastníci smlouvy si proto mají z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení vrátit vše, co podle zrušené smlouvy dostali. Prvý žalovaný obdržel od žalobce částku 1 500 000 Kč a je proto povinen tuto částku žalobci vrátit. Druhý žalovaný se na úkor žalobce nijak neobohatil a navíc došlo zrušením smlouvy o půjčce s prvým žalovaným k zániku závazku druhého žalovaného ze smlouvy o převzetí dluhu. V důsledku zániku smlouvy o půjčce pak nemá žalobce nárok ani na zaplacení úroků v této smlouvě dohodnutých.
K odvolání prvého žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. dubna 2003 č. j. 57 Co 556/2002-207 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a III změnil tak, že žalobu, aby prvý žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 1 500 000 Kč s 21% úrokem od 3. 5. 1997 do zaplacení, zamítl, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Znalec shledal podpisy prvého žalovaného na smlouvách o půjčce z 15. 12. 1995 a 19. 10. 1995 jako zkopírované, tentýž závěr přijal i pro podpis prvého žalovaného na směnkách z 19. 10. 1995 a 15. 12. 1996. Odvolací soud dále zjistil, že proti prvému žalovanému byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu m.j. i proto, že měl od Ing. A. K., CSc., vylákat částky 800 000 Kč a 700 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno dvojí vymáhání pohledávky a též s tím, že byl dán souhlas postupníka s vymáháním pohledávky vůči prvému žalovanému postupitelem a splněny podmínky §530 odst. 1 ObčZ pro to, aby žalobce mohl v řízení vystupovat v postavení žalobce. Odvolací soud však posoudil jinak aktivní legitimaci žalobce, který podle jeho názoru není v důsledku postoupení oprávněn nadále vymáhat postoupenou pohledávku pro sebe, ale pouze podle §530 odst. 1 věta prvá ObčZ „na účet postupníka“. Tento termín nelze považovat pouze za jakési určení místa plnění, ale jde o vyjádření toho, že hmotněprávním nositelem oprávnění z vymáhané pohledávky je již subjekt odlišný od žalobce jakožto postupitele. Chybějící část žalobního požadavku, jímž by žalované plnění bylo uloženo žalovanému poukázat postupníkovi, nelze považovat za procesní vadu návrhu, kterou by soud mohl odstraňovat postupem podle §43 o. s. ř. Podle závěru odvolacího soudu nelze ani se zřetelem k možnému oprávnění postupníka vymoci si splnění pohledávky dodatečně na postupiteli podle §527 ObčZ, odhlédnout od výslovného znění §530 odst. 1 věta prvá ObčZ, který byl citován i ve smlouvě o postoupení pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž uvedl dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] označil dovolatel postup odvolacího soudu ve vztahu k právním závěrům učiněným soudem prvního stupně. Jednak odvolací soud podle názoru dovolatele projednal věc nad rámec odvolacích námitek a dále buď vybočil z mezí režimu neúplné apelace a porušil §212 o. s. ř., anebo porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že neoznámil účastníkům řízení možnost odlišného právního posouzení věci a nevyzval je k vyjádření, nesplnil tedy povinnost, kterou mu ukládá §119a odst. 2 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] spatřuje dovolatel ve vadném výkladu provedeném odvolacím soudem ohledně §530 odst. 1 věty prvé ObčZ, podle kterého může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. Výraz použitý zákonodárcem „na účet postupníka“ podle dovolatele neznamená platební místo postupníka, ani z něj nevyplývá, že by postupník musel být účastníkem řízení o vymáhání pohledávky, popř. že by muselo být plněno výlučně postupníkovi, nýbrž svým obsahem znamenají „ve prospěch postupníka“, popř. „pro postupníka“. Toto ustanovení je lex specialis k příslušným ustanovením o příkazní smlouvě; pokud tedy toto speciální ustanovení nevylučuje obecnou úpravu vztahů příkazce a příkazníka, platí tato obecná ustanovení včetně §727 ObčZ, podle něhož je příkazník (zde žalobce, postupitel) povinen převést na příkazce (postupníka) všechen užitek (zde přijaté plnění) z provedeného příkazu a po provedení příkazu předložit příkazci vyúčtování. V právním vztahu mezi postupitelem a postupníkem, dovozuje dále dovolatel, není kodifikován obligační vztah dlužníka, v této věci žalovaného, vůči postupníkovi právě proto, že smyslem dotčené normy je právě vyloučit obligační vztah mezi dlužníkem a novým věřitelem, tj. postupníkem. Odvolací soud tedy nerespektoval, že postupník se nestal účastníkem projednávaného sporu a že neexistuje ani žádný právní předpis, který by s ohledem na úpravu obsaženou v §530 odst. 1 větě prvé ObčZ účast v něm nařizoval. Ve vztahu mezi postupníkem a postupitelem se jedná o určitý typ obligační fiduciární smlouvy a o typický příklad tzv. nepřímého zastoupení, kdy vedle sebe existují dva závazkové vztahy s odlišným obsahem a odlišnými smluvními stranami, přičemž rozdíly mezi přímým a nepřímým zastoupením již byly v judikatuře dostatečně osvětleny. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t.j. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka výkladu ustanovení §530 odst. 1 věty prvé ObčZ, podle níž na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka. V tomto ustanovení jde o úpravu aktivní legitimace při vymáhání postoupené pohledávky. Po změně věřitele následkem postoupení pohledávky ztrácí postupitel (původní věřitel) oprávnění vymáhat plnění na dlužníkovi, neboť věřitelem se stává postupník. Ustanovení §530 ObčZ dává postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem ve prospěch postupníka, jestliže ho o to požádá. Postupitel není povinen žádosti postupníka vyhovět, na druhé straně sám - bez souhlasu postupníka - není oprávněn pohledávku vymáhat. Účelem tohoto opatření je tedy předejít možnosti dvojího vymáhání pohledávky.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že byly splněny podmínky aktivní legitimace žalobce jako postupitele předmětné pohledávky v tom směru, že nebylo prokázáno dvojí vymáhání pohledávky a současně bylo prokázáno vydání souhlasu postupníka k vymáhání pohledávky postupitelem. Tento závěr odvolacího soudu byl přijat na základě správné aplikace §530 odst. 1 ObčZ na přijatá skutková zjištění. To však již neplatí pro další právní závěry odvolacího soudu ohledně oprávnění žalobce jako postupitele vymáhat svým jménem postoupenou pohledávku na účet postupníka. Oprávnění postupitele konstituované zákonodárcem v §530 odst. 1 ObčZ jako právo „vymáhat postoupený nárok sám svým jménem na účet postupníka“ je nutno považovat za speciální ustanovení k obecné úpravě příkazní smlouvy upravené v §724 a násl. ObčZ, představující klasickou obecnou úpravu smlouvy o obstarání či vykonání nějaké činnosti, jejíž ustanovení platí, pokud vymezení toho, co má být obstaráno či vykonáno, nenaplňuje pojmové znaky jiného smluvního typu. Je tedy zřejmé, že speciální úpravou §530 odst. 1 ObčZ není vyloučena aplikace obecných ustanovení o příkazní smlouvě daná také §727 ObčZ, podle kterého je příkazník (v dané věci žalobce jako postupitel) povinen podat příkazci (v dané věci postupníkovi, který není účastníkem řízení) na jeho žádost všechny zprávy o postupu plnění příkazu a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu; po provedení příkazu je příkazník (tedy žalobce jako postupitel) podle tohoto ustanovení povinen předložit příkazci vyúčtování. Pohledávku je tedy oprávněn postupitel vymáhat vlastním jménem a až po jejím vymožení a přijetí vymáhaného plnění stanoví občanský zákoník jeho povinnost převést přijatá plnění postupníkovi a předložit mu o tom vyúčtování. Je nutno přisvědčit dovolateli, že z hlediska právních důsledků se jedná o nepřímé zastoupení postupníka postupitelem, které sice není v §22 a násl. ObčZ výslovně upraveno, je však připuštěno v dalších jednotlivých ustanoveních občanského zákoníku, a v dané věci v již zmíněném §727 ObčZ. Zatímco při přímém zastoupení činí zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož prospěch jednal. V případě nepřímého zastoupení tedy vedle sebe existují dva závazkové vztahy s odlišným obsahem a odlišnými smluvními stranami. Nejprve jde o vztah zmocnitele a zmocněnce - v dané věci vztah postupitele (žalobce) a postupníka, tj. nového věřitele, který není účastníkem soudního řízení, a dále o vztah postupitele (žalobce) a dlužníka, tj. prvého žalovaného, jejichž vzájemné vypořádání je předmětem tohoto řízení. Postupník, tedy nový věřitel, proto není za dané situace účasten vztahu postupitele a dlužníka. Při následném vypořádání vztahu se žalobcem má postupník jako nový věřitel nárok na to, aby na něj podle již zmíněného §727 ObčZ žalobce jako postupitel, tedy příkazník, převedl všechny užitky z provedeného příkazu a předložil mu o tom vyúčtování. Aktivní legitimace žalobce v plném rozsahu nároku na vymáhání žalované pohledávky, samozřejmě včetně přijetí žalovaného plnění, tedy vyplývá přímo z uvedené právní úpravy, a pokud odvolací soud vycházel z odlišného právního výkladu §530 odst. 1 a §727 ObčZ, je jeho právní posouzení ve věci nesprávné a dovolání je proto důvodné.
Za této situace již nebylo třeba se zabývat ostatními námitkami odvolatele, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvým žalovaným včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu