ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.662.2001.1
sp. zn. 32 Odo 662/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce J. M. N., zastoupeného, advokátkou, proti žalované M. S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované S. S., o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 114/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2001, č.j. 28 Co 316/98 - 167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2001, č.j. 28 Co 316/98-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl výše uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 3. 1998, č.j. 6 C 114/94 - 136 výrokem ad. I. změnil a žalobu na zaplacení částky 60.169,95 Kč s 3 % úrokem z částky 24.665,40 Kč od 7. 10. 1993 do 14. 7. 1994, dále se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, dále s 3 % úrokem z částky 35.504,55 Kč od 8. 11. 1993 do 14. 7. 1994, dále s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl. Výrokem ad. II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnosti zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7.900,- Kč taktéž změnil a zavázal žalobce k povinnosti nahradit žalované náklady řízení ve výši 8.898,- Kč. Ve výroku ad. III. zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 9.120,50 Kč. Ve výroku IV. odvolací soud rozhodl, že vedlejší účastník na straně žalované a žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobce se žalovanou, jakožto podnikatelé, písemně uzavřeli dne 13. 1. 1993 smlouvu o sdružení podle ustanovení §829 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), za účelem provozování společné obchodní činnosti formou importu a exportu rostlin, jejich produktů, řezaných květů a semen, velkoobchodní a maloobchodní prodej tohoto zboží na tuzemském a zahraničním trhu. Pro případ ukončení činnosti sdružení se účastníci v čl. 7 písm. c) cit. smlouvy o sdružení zavázali nepodnikat v oblasti, ve které sdružení podnikalo, a to po dobu dvou let. V případě porušení této dohody má oprávněná strana nárok na podíl ze zisku tak, jako kdyby podnikali nadále společně. Účastníci sdružení dováželi orchideje z Thajska od dodavatele p. E. Y. a jeho firmy E. a společnosti A. Obchodní kontakt zajistil žalobce. Dohodou ze dne 11. 8. 1993 došlo k ukončení činnosti sdružení a účastníci se dohodli na vzájemném vypořádání. Součástí dohody bylo ustanovení bodu č. 1, podle něhož se J. M. N. vzdává práva uplatňovat povinnost druhého účastníka smlouvy o sdružení nepodnikat v oblasti, ve které sdružení podnikalo, a to po dobu dvou let od ukončení činnosti sdružení podle čl. 7 písm. c) cit. smlouvy. Podle bodu č. 5 této dohody, s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl zprostředkovatelem obchodu s thajským dodavatelem květin, kteréžto obchodní spojení bude dále využívat druhý účastník sdružení, a to ať sám nebo prostřednictvím jakýchkoliv dalších osob, nebo prostřednictvím M. S., nebo osob jí blízkých, se žalovaná zavázala vyplácet žalobci po dobu 5-ti let od ukončení činnosti sdružení zprostředkovatelskou komisi ve výši $ 0,15 v převodu na českou měnu, nejméně však 0,45 Kč za každou stopku orchideje dodanou a prodanou přímo nebo nepřímo fy. E. nebo fy. A. do České republiky pro uvedené firmy nebo osoby, počínaje 1. 7. 1993, a to vždy do konce každého kalendářního měsíce na účet žalobce.
Podle názoru odvolacího soudu je závazek účastníků obsažený v čl. 7 písm. c) smlouvy o sdružení, který pro případ ukončení činnosti sdružení zavazuje účastníky nepodnikat po dobu 2 let v oblasti, ve které podnikalo sdružení a při jehož porušení má strana oprávněná nárok na podíl ze zisku tak, jako kdyby účastníci podnikali nadále společně, neplatný. Právo podnikat patří podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mezi hospodářská práva a toto právo lze omezit pouze zákonem. Soud tak dospěl k závěru, že dohodou stran se nelze platně vzdát práva podnikat, a to ani zčásti, ani po omezenou dobu, nestanoví-li možnost dohody zákon. Odvolací soud čl. 7 písm. c) cit. smlouvy o sdružení považuje za neplatný pro rozpor se zákonem podle ustanovení §39 obč. zák. Současně ujednání bodu 5 cit. smlouvy, ve kterém se žalovaná zavázala po dobu pět let vyplácet žalobci „zprostředkovatelskou komisi“ ve výši $ 0,15 v převodu na českou měnu, nejméně však 0,45 Kč za každou stopku orchideje dodanou a prodanou od zmíněných firem z Thajska, do České republiky, považuje odvolací soud za neplatné, a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobce smluvně pro žalovanou žádnou samostatnou zprostředkovatelskou činnost, za níž by mu vůči žalované náležela odměna za zprostředkování a za níž by mohl po ukončení činnosti sdružení fakturovat po dobu pěti let měsíčně částku za zprostředkovatelské služby závislé na počtu orchidejí dovezených žalovanou nebo dalšími osobami z okruhu žalované, nevyvíjel. Žalobce svou činnost vyvíjel ve prospěch společné podnikatelské činnosti se žalovanou ve sdružení a po ukončení činnosti sdružení žalovaná mohla bez jakýchkoliv omezení, stejně jako žalobce, samostatně podnikat, a to i v oblastech, ve kterých podnikalo sdružení a s týmiž obchodními partnery, s nimiž byla provozována podnikatelská činnost ve prospěch sdružení, bez jakéhokoliv časového omezení. Odvolací soud považuje finanční účast (profit) žalobce na zisku z podnikatelské činnosti žalované po dobu pěti let po ukončení činnosti sdružení uzavřeného mezi účastníky na dobu neurčitou, jak bylo specifikováno v čl. 5 dohody ze dne 13. 8. 1993, za rozpornou s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. Žalobce nemá nárok na zaplacení žalované částky za stopky orchidejí dodaných žalované v září a říjnu 1993.
Proti výrokům odvolacího soudu ad. I., II., a III. podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje (nesprávně podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) v ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o výklad čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, týkající se práva na podnikání. Každý občan se může svobodně rozhodnout, zda tohoto práva využije, či nikoliv. Každý může svobodně uzavřít dohodu, kde se zaváže, že nebude konkurovat jinému subjektu a tudíž po určitou dobu nebude podnikat v určité oblasti, tak, jak si to dohodl žalobce se žalovanou v dohodě o ukončení činnosti sdružení ze dne 13. 8. 1993. Dovolatel je přesvědčen, že cit. dohoda není neplatným právním úkonem pro rozpor s Listinou základních práv a svobod, ale je svobodným vyjádřením vůle podle ustanovení §1 odst. 1, §2 odst. 2 a §3 odst. 1 obč. zák. Oba účastníci – podnikatelé měli způsobilost k právním úkonům a museli si být vědomi právních následků vyplývajících z neplnění této dohody. Dohodu porušila žalovaná, když odmítla platit sjednané finanční částky. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že požadavek žalobce na zaplacení částky z každé dovezené stopky orchideje je v rozporu s dobrými mravy a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Vedlejší účastník se k dovolání vyjádřil s tím, že žalovaná odvolacímu soudu prokázala podvod, kterého se žalobce dopustil tím, že si nechal zprostředkovatelskou komisi vyplácet dvakrát. Dovolatel poukazuje pouze na skutečnost, že žalovaná odmítá platit, ale o porušení dohody ze strany žalobce se v dovolání mlčí. Žalobce se zavázal po dobu dvou let od ukončení činnosti nepodnikat v předmětném oboru a odměnou mu měla být po dobu pěti let vyplácená komise. Výše uvedenou dohodu však žalobce porušil. Dovolání podle něj nemá oporu v zákoně a proto dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu potvrdil. K podanému vyjádření připojila svůj podpis i žalovaná, která s jeho obsahem souhlasí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ustanovení §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a že je přípustné (ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolatelem nesprávně začleněný důvod pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, tedy nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popř. nesprávně aplikoval. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu se proto dovolací soud musel zabývat především přezkumem odvolacím soudem vyslovených rozhodných právních závěrů, že článek 7 písm. c) smlouvy o sdružení je neplatný pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.; a že článek 5 dohody o ukončení činnosti sdružení je neplatný pro rozpor s dobrými mravy.
V posuzovaném sporu se účastníci sdružení v článku 7 písm. c) smlouvy ze dne 13. 1. 1993 dohodli, že v případě ukončení činnosti sdružení se jeho členové (žalobce a žalovaná) zavazují nepodnikat v oblasti, ve které sdružení podnikalo, a to po dobu dvou let. V případě porušení této dohody má oprávněná strana právo na podíl na zisku tak, jako kdyby podnikali účastníci nadále společně.
Dohodou ze dne 11. 8. 1993 došlo k ukončení činnosti sdružení a účastníci provedli vzájemné vypořádání. V čl. 1 se žalobce vzdal práva uplatňovat povinnost žalované nepodnikat v oblasti, ve které sdružení podnikalo, podle čl. 7 písm. c) cit. smlouvy. Podle čl. 5 se žalovaná zavázala žalobci vyplácet po dobu pěti let od ukončení činnosti sdružení zprostředkovatelskou komisi ve výši $ 0,15 v převodu na českou měnu, nejméně však 0,45 Kč za každou stopku orchideje dodanou a prodanou přímo nebo nepřímo firmou E. nebo A. do České republiky.
Z těchto skutkových zjištění dovolací soud vychází, protože je žádný z účastníků nezpochybnil.
Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu „názorem odvolacího soudu je, že účastníci se takto platně zavázat, tedy vzdát se svého práva podnikat v určitém rozsahu a po určitou dobu, nemohli. Právo podnikat patří podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mezi hospodářská práva a toto právo lze omezit pouze zákonem (čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Na základě toho je nutno dospět k závěru, že dohodou stran se nelze platně vzdát práva podnikat, a to ani zčásti ani po omezenou dobu, nestanoví-li např. zákon možnost takovéto dohody, tedy že by zákonem bylo připuštěno takovéto omezení vyplývající přímo ze zákona, popřípadě že by se zákonem dovolovala dohoda stran v tomto smyslu zmíněné ujednání čl. 7 písm. c) smlouvy o sdružení je tedy neplatné, a to bez vlivu na platnost ostatních ujednání smlouvy o sdružení“.
Dovolací soud konstatuje, že účastníci sdružení dobrovolně a svobodně převzali smluvní závazek nekonkurovat si ani po určitou dobu poté, co jejich sdružení zanikne. Takový závazek je v souladu s ustanovením článku 2 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „Každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Na předmětné smluvní ujednání se vztahuje obecný princip autonomie vůle. Přitom článek 26 odst. 1 Listiny o právu podnikat zahrnuje i právo nepodnikat a „v širších souvislostech je právo na podnikání i právem podnikatele na ochranu podmínek, za nichž je možno podnikání realizovat“, přičemž „podstatou zůstává, že jde o zachování rovnosti v právu podnikat“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995 sp. zn. II. ÚS 192/95 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 4/1995). Výslovně bylo judikováno, že „kategorie rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami, konstituujícímu hodnotový řád společnosti“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 1995 zn. Pl ÚS 4/95 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 3/1995).
Podobně Nejvyšší soud ve sporu společníků, kteří si v rámci společnosti s ručením omezeným sjednali zákaz konkurence i po ukončení jejich účasti ve společnosti, dospěl k závěru, že „rozšíření zákazu konkurence dohodou všech společníků tak, že bude vůči nim působit i poté, co jejich účast ve společnosti skončí, není v rozporu se zákonem ani se zásadami, na kterých spočívá obchodní zákoník“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 463/2001).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obchodní zákoník v souladu s ústavou spočívá na zásadě smluvní volnosti, takže co zákon v obchodních vztazích nezakazuje resp. nevylučuje, to je dovolené. Je-li zákon (obchodní zákoník) budován na principu smluvní volnosti, připouští tak zákon sám možnost dohody účastníků, pokud ji výslovně nezakazuje (a pokud na takovou dohodu nelze vztáhnout žádný z důvodů neplatnosti). V posuzovaném případě proto smluvní ujednání účastníků, omezující jejich obchodní činnost v rámci jejich autonomie vůle, není jednáním v rozporu se zákonem. Nelze proto souhlasit s výkladem čl. 26 odst. 1 Listiny, který přijal odvolací soud, podle něhož by bylo možné se dohodou platně vzdát práva podnikat jen tehdy, pokud by takovou dohodu zákon výslovně připouštěl.
Obdobně dovolací soud hodnotí i názor odvolacího soudu týkající se údajné rozpornosti ustanovení čl. 5 dohody ze dne 11. 8. 1993 s dobrými mravy „a tedy neplatné podle §39 poslední část věty obč. zák.“
Nebylo pochyb o tom, že žalobce zajistil kontakt na obchodníky z Thajska, který následně v rámci sdružení využívali oba účastníci. Zajistil tak „vědomostní“ či „znalostí“ základ (know-how), bez kterého by se obchod s thajskými orchidejemi neuskutečňoval. Pokud se při vypořádání sdružení žalovaná svobodně zavázala k vyplácení zprostředkovatelské provize, komise, poplatku … apod., i přesto, že věděla, že žalobce žádnou činnost vyvíjet nebude a bude těžit i dodatečně ze svého kontaktu v zahraničí a profitovat tak na podnikání žalované, aniž by pro ni vyvíjel zprostředkovatelskou činnost, není důvod považovat takovéto ujednání za nemravné. Takové jednání se samo o sobě nepříčí dobrým mravům, jestliže žalovaná při svém dalším podnikání má možnost využít získaných obchodních kontaktů, dříve zajištěných žalobcem.
Poněvadž odvolací soud uvedené právní otázky nesprávně posoudil, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (ustanovení §243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (ustanovení §243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (ustanovení §243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. ledna 2004
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu