ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.68.2002.1
sp. zn. 32 Odo 68/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně R. B., do jejíž procesních práv a povinností vstoupil dědic J. B., zastoupený, advokátem, proti žalované E. B., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 889/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 č. j. 23 Co 451/2001-43, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí jedné poloviny domu čp. 1279 v N. spolu s polovinou stavebního pozemku parc. číslo 1429 a pozemku - zahrady parc. číslo 1385/36, zapsaných u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 1473 pro obec a katastrální území N. Určení vlastnictví se domáhala z titulu uplatněného nároku na vrácení daru. V průběhu řízení – dne 17. 7. 2001 žalobkyně zemřela.
Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 23. srpna 2001 č. j. 10 C 889/98-30 rozhodl, že v řízení bude na straně žalobce pokračováno s J. B., bytem v N., M. 1279. Usnesení je odůvodněno tím, že žalobkyně ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Dědici zemřelé jsou její dvě děti, J. B. a E. B., která je současně žalovanou. Předmětem řízení je určení vlastnictví k ideální polovině nemovitostí na základě uplatněného nároku na vrácení daru. K zániku tohoto nároku došlo v osobě žalované splynutím, neboť je současně dědičkou a zároveň osobou, od níž je vrácení daru požadováno (§584 občanského zákoníku – dále jen „ObčZ“). Proto soud prvního stupně rozhodl podle §107 odst. 1 o. s. ř., že bude na straně žalobce v řízení pokračovat pouze s J. B.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. října 2001 č. j. 23 Co 451/2001-43 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud poukázal na to, že otázku procesního nástupnictví je nutno posuzovat pouze z hlediska §107 o. s. ř., nemá souvislost s hmotným právem, tedy ani s §584 ObčZ. Podle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí–li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Předmětem řízení je určení vlastnického práva, takže nejde o osobní právo žalobkyně, které by bylo vázáno pouze na její osobu. Povaha věci tedy umožňuje pokračovat s dědici žalobkyně. Jedinými dědici jsou syn J. B. a dcera E. B., která však vystupuje na straně žalované. Proto jsou dány důvody k pokračování s dědicem J. B. na straně žalobce.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Za dovolací důvod považuje nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady procesního nástupnictví uvedené v §107 odst. 2 o. s. ř. Má za to, že spor o vrácení daru mezi ní a matkou je osobním sporem. Povaha věci proto neumožňuje po smrti její matky v řízení pokračovat. Poukazuje na to, že odvolací soud ji nesprávně vyloučil z postavení procesního nástupce matky jako jednoho z jejích dědiců, ač toto postavení přiznal jejímu bratrovi. Požaduje proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno a řízení zastaveno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle §239 odst. odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady ze spisu nevyplývají a ani dovolatelka netvrdila, že by řízení bylo těmito vadami postiženo.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolatelka označuje za dovolací důvod, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. O nesprávné právní posouzení jde, jestliže odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, a nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil.
Dovolateka tvrdí, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. o procesním nástupnictví. Konkrétně pak ustanovení o „povaze věci“. Má za to, že s ohledem na povahu osobního práva mělo být řízení zastaveno. Tím, že se odvolací soud rozhodl pokračovat pouze s jejím bratrem na straně žalobce, poškodil jí jako druhou dědičku.
Odvolací soud použil na zjištěný skutkový stav správnou právní normu (§107 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem z titulu vrácení daru proti žalované, své dceři. Žaloba byla podána dne 14. 10. 1998, v průběhu řízení dne 12. 7. 2001 žalobkyně zemřela. Smrtí ztratila žalobkyně způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.).
Podle §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li v řízení možné ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Podle §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
V daném případě jde o určení vlastnictví k nemovitostem. Vlastnictví smrtí vlastníka nezaniká, neboť jde o právo, které není podle hmotného práva vázáno na osobu účastníka a přechází na právní nástupce. Jak správně uzavřel odvolací soud, povaha věci proto nebrání v řízení pokračovat.
Dále bylo třeba posoudit, zda je možné v řízení ihned pokračovat. Pokud by to nebylo možné, bylo by povinností soudu řízení přerušit. Úvaha o tom, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení, od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Procesní nástupnictví je odvozeno od nástupnictví hmotněprávního. Procesním nástupcem je proto vždy ten, kdo podle hmotného práva převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Právním nástupcem fyzické osoby, která zemřela, jsou její dědici. I když se dědictví nabývá smrtí zůstavitele (§460 ObčZ), není v této době většinou okruh zůstavitelových dědiců ještě znám. V situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil, a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle §470 ObčZ. Má-li zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek či je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.
Soud prvního stupně zjistil, že jako dědici žalobkyně přicházejí v úvahu její děti, tedy žalovaná a J. B. Vzhledem k tomu, že žalovaná nemůže současně vystupovat na straně žalobce, rozhodl, že procesním nástupcem zemřelé žalobkyně je J. B. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že žalovaná, jako jedna ze dvou dědiců žalobkyně, nemůže současně vystupovat i na straně žalobkyně, je správný. Taková procesní situace odporuje ustanovení §90 o. s. ř. a tudíž je nepřípustná. Soud prvního stupně i odvolací soud však pochybily, pokud nevyčkaly skončení řízení o dědictví po zemřelé žalobkyni. Pokud by totiž v důsledku sukcese došlo ke splynutí osoby žalobkyně a žalované tím, že žalovaná by se stala jedinou právní a procesní nástupkyní žalobkyně, nešlo by v řízení pokračovat a řízení by muselo být zastaveno. Uvedený závěr učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 7. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1921/99, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002. V uvedeném rozhodnutí rovněž dovodil, že pokud soud potvrdí nabytí dědictví po žalobci, který v řízení uplatňoval majetkový nárok nedílné povahy, více dědicům podle jejich dědických podílů [§175q odst. 1 písm. d) o. s. ř.] a je-li jedním z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobci s ostatními dědici; žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane.
Protože v době rozhodování odvolacího soudu nebyl z dědického řízení znám rozsah procesního nástupnictví podle §107 odst. 2 o. s. ř. (tedy kdo je dědicem), mělo být řízení podle §107 odst. 1 o. s. ř. přerušeno. Nicméně tento nedostatek objektivně nevedl k nesprávnému rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Nejvyšší soud si v průběhu dovolacího řízení vyžádal usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. prosince 2001 č. j. D 711/2001-33, Nd 182/2001, které nabylo právní moci dne 31. 1. 2002. Podle tohoto usnesení se stali dědici zemřelé žalobkyně její dcera E. B. a její syn J. B., kteří uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví, jež byla soudem schválena. Podle této dohody nepřevzal právo, o něž v řízení jde, žádný z dědiců.
Z uvedené skutečnosti vyplývá, že procesním nástupcem zemřelé žalobkyně se stal její syn J. B., neboť je jedním ze dvou dědiců zemřelé žalobkyně, přičemž žalovaná E. B. ze shora uvedených důvodů na straně žalobkyně vystupovat nemohla.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
V průběhu dovolacího řízení – dne 13. dubna 2003 žalovaná E. B. zemřela. Bude proto na soudu prvního stupně, aby posoudil procesní nástupnictví po žalované a rozhodl podle §107 o. s. ř. Dovolací soud totiž nemůže překročit rozsah dovolacího řízení vymezený řešením otázky, zda má být na straně žalobkyně pokračováno jako s procesním nástupcem s J. B.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu